Galbraith: Obamův ekonomický tým opakuje některé Bushovy chyby

7. 5. 2009

Galbraith je profesorem na Univesity of Texas v Austinu. Napsal řadu knih, poslední nese název "Predátorský stát: Jak konzervativci opustili volný trh a proč by liberálové měli učinit totéž" a vyšla v roce 2008. Detailně popisuje "predátorský" vládní systém za prezidenta George W. Bushe, který navzdory své rétorice již dávno opustil principy "volného trhu" a začal využívat státní instituce pro vlastní účely. Předvedl jednomyslné přijetí vládního intervencionismu ještě před nástupem Obamovy administrativy.

Profesor Galbraith hovoří o snaze Obamovy administrativy stabilizovat ekonomiku a začít její jednotlivé kusy opět skládat dohromady, morálce vládních regulátorů během recese a jeho osobní strategii nápravy amerického hospodářství.

MR: Otevřeně jste kritizoval ekonomy, kteří měli za minulé administrativy na starosti řízení hospodářství. Co dnes soudíte o Obamově ekonomickém týmu a jeho aktivitách?

JKG: Myslím, že administrativa má za sebou pořádný start s expanzním balíkem (také známým jako stimulační balík), který byl zákonným opatřením asi tak silným, jaké jen může projít Kongresem během pouhých tří týdnů. Řekl bych, že toto opatření bylo pravděpodobně založeno na příliš optimistické předpovědi a pravděpodobně bylo také příliš slabé na to, aby ekonomiku v krátké době účinně nastartovalo. Avšak politický soud, podle nějž silnější opatření bylo neprůchodné, je patrně správný.

Pokud však jde o plán na záchranu bank, administrativa sleduje politiku, která je v některých ohledech pokračováním plánu bývalého ministra financí Henryho Paulsona. V jistých ohledech tento plán opakuje omyly, s nimiž sice přišlo už předchozí ministerstvo, ale později se od nich odvrátilo. To je velmi znepokojující. Toto téma ovlivňuje strategický směr, jímž se ekonomika ubírá, a stabilitu a zdraví bankovního systému.

Rozhodnutí učiněná nynějším ministrem financí Timothy Geithnerem jsou pomýlená. Tento program je postaven na předpokladu, že se aktiva znova zhodnotí. Když se podíváte na stresový test bank, zdá se, že byl do velké míry pojat jako statistické cvičení v oceňování různých tříd aktiv, jež jednotlivé banky drží v různých vzájemných proporcích.

Hlubším problémem však je, že některá aktiva jako taková, například v případě finančních nástrojů postavených na "subprime" hypotékách, jsou postavena na dokumentaci, která často chybí či obsahuje překrucování a podvody. To jsou aktiva ze své podstaty nebezpečná, jež z obrovské části nebudou proplacena, která především nikdy neměla vzniknout a nemělo by s nimi být jako s finančními aktivy vůbec zacházeno.

Rozlišení mezi bezpečnými a nebezpečnými aktivy je extrémně důležité, ale ministerstvo se mu úplně vyhnulo. Ekonomicky životaschopné aktivum, jehož cena kvůli ekonomickým podmínkám dočasně klesla, je něco docela jiného než aktivum založené na podvodném upisování, ve kterém byl pád předprogramován a jehož cena je tedy snížena permanentně.

Pokud se ve věci výchozí kvality velké části těchto aktiv nemýlím, pak půjčky poskytnuté na jejich nákup nebudou splaceny a vrátí se do Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC) jako nenávratné. A to znamená, že tento plán je cestou k záchraně úřadujících managementů a majitelů dluhopisů velkých bank, které nesou za krizi největší zodpovědnost a které znechucujícím způsobem přenesly ztráty z vlastních účetních knih, kde jsou nyní zapsány, na FDIC a daňové poplatníky. To je řešení, která se vyhýbá nutnosti tato aktiva nyní devalvovat a požadovat na jejich nynějších vlastnících - bankách - aby nesly přiměřené ztráty.

Strategickým důvodem toho, proč administrativa zvolila stávající přístup, je záchrana bank. Výsledkem tohoto rozhodnutí však bude, že se ve finančním sektoru, který je vzhledem k velikosti ekonomiky předimenzován, pokles hodnoty aktiv projeví úplně všude. Přitlačí to ke zdi malé banky a donutí to instituce ve větší míře orientované na komunitu a více ohrožené, aby se buď nechaly koupit, nebo doplatily na obrovský nárůst poplatků za pojištění. Vyjdeme z toho s podstatně zkoncentrovanějším bankovním systémem, než jaký by měl být, a s enormní likvidací malých bank, které skutečně nelze předejít.

MR: Expert na regulaci bank William K. Black se v rozhovoru s Billem Moyersem neohradil proti popisu kolapsu Wall Street coby výsledku masivních podvodů, které vznikaly v sídlech vedení a ředitelnách. Co si o tom myslíte? Stala se americká ekonomika obětí skupiny drzých mužů?

JKG: Bill Black je excelentním expertem na bankovní podvody. Není nakloněn přehánění a polemice. Je to právník a kriminolog, který používá slova velmi přesně. Jednou z věcí, na něž Bill upozornil, je že už v roce 2004 FBI varovala před probíhající epidemií hypotečních podvodů. Bushova administrativa ale vůbec nereagovala a nedala FBI ani směrnice, ani potřebné zdroje, aby z tohoto podvodu bílých límečků udělala prioritu.

Takže tu máte podvod při poskytování hypoték a podvod při upisování. Další podvod mají na svědomí ratingové agentury, které operovaly na základě obchodního modelu, v němž nebyly placeny, dokud nevydaly příznivé ratingy, a které přitom hodnotily aktiva, jež nebyly z to prověřit. Při prověřování používaly statistických metod a nezajímaly se o podkladovou dokumentaci, na jejímž základě by dospěly k možnosti, že hodnocená aktiva jsou shnilá až na dřeň.

A tak tomu samozřejmě bylo. "Subprime" hypotéka je finančním nástrojem ze své podstaty problematickým. Jde o půjčku poskytnutou lidem neschopným doložit příjmy, jejichž kreditní historie je špatná, a tato půjčka je součástí aktiv, jejichž hodnota byla systematicky nafukována.

MR: Myslíte si, že tento podvod byl plánovaný?

JKG: Jistěže ano! Existovala celá třída poskytovatelů půjček, z níž mnozí nepodléhali vůbec žádné regulaci, jako Countrywide Financial; jiní, jako Indymacs a Washington Mutuals, sice měli být pod dohledem, ale fakticky ho byli zbaveni - jejich obchodní model žádal "tlačte bonusy ze dveří, sežeňte jich, kolik jen lze, protože pokud plátci vydrží prvních třicet dnů, můžeme je prodat a shrábnout poplatky. Pak už to není naše věc."

Lidé v tomto odvětví, kteří se předtím specializovali na rizikový management, a kteří říkávali: "ukažte mi dokumenty potvrzující, že to bude bezpečná hypotéka", dostali od vrcholového managementu instrukci "nechejte toho a poskytněte ty hypotéky". Existuje spousta záznamů o tom, že tito poskytovatelé byli instruováni, aby snižovali standardy. Byl to model výnosu pro instituci. Model, kde jeden podvod stojí na počátku, druhý je aplikován při provozu a třetí v sazbách.

MR: Víte o někom, kdo by šel za tyto zločiny do vězení?

JKG: Při krizi úspor a půjček padlo asi tisíc obvinění z těžkých zločinů a asi sedm set insiderů skončilo ve vězení. Tohle je větší krize, takže byste mohl snadno hovořit o větším počtu obvinění. Je ale otázka, zda ministerstvo spravedlnosti dělá svoji práci. Dostupné záznamy, na jejichž základě by bylo možno poslat lidi do vězení, nepochybně existují, takže není třeba hledat žádnou záhadu v tom, co udělat ohledně vyšetřování a přiměřeného trestního oznámení a stíhání.

Nehledě na ministerstvo spravedlnosti, velmi důležití jsou i regulátoři. V případě, že banka byla v potížích, měl FDIC pravomoc jmenovat nové vedení. Jednou z povinností nového managementu je přiměřeně spolupracovat při vyšetřování. Pokud přijde nový management, skládá se z lidí, kteří se nepodíleli na starých obchodech, mají zájem o dlouhodobé přežití banky a jsou připraveni podílet se na auditu. Pokud narazí na důkazy o korupci a podvodu, k čemuž při procházení účetnictví nevyhnutelně dochází, lze čekat, že to řádně oznámí.

MR: Byli jsme svědky systémového selhání části vládních regulátorů, kteří nezabránili Wall Street v sebedestrukci. Někteří regulátoři viděli, že se k tomu schyluje, ale byli umlčeni. Za Bushovy administrativy došlo k sabotáži vyšetřování A.I.G., Fannie Mae, Bear Sterns, Bernarda Madoffa. Ministerstvo spravedlnosti a Komise pro burzu a cenné papíry (Securities and Exchange Commission, SEC) zřejmě nedostály své odpovědnosti vůči americkému lidu. Byla to nekompetence, nedbalost, spiknutí, nebo ještě něco jiného?

JKG: Ale já si nemyslím, že se to navzájem vylučuje! Myslím si, že jako vždy šlo při různých příležitostech o nekompetenci, nedbalost a spiknutí různých částí systému. Je jasné, že kultura Bushovy administrativy byla kulturou predátorského zadlužování, kulturou spoluviny. Boom spojený se sekuritizací "subprime" hypoték - boom bydlení - sloužil velmi specifickým účelům a není pochyb o tom, že tyto účely jsou spojeny s kapsami přátel a příznivců Bushovy administrativy. Modus operandi této administrativy zahrnoval umisťování přátel a spojenců nejagresívnějších a nejhrabivějších částí finančního sektoru do pozic odpovědných za regulaci tohoto sektoru.

Rád bych upozornil na systematickou deregulaci obchodování s komoditními futures, která byla pilířem vyplenění Kalifornie v letech 2000 a 2001, a la Enron, texaská korporace vedená největším přispěvatelem Bushovy prezidentské kampaně. Existoval velmi vážný důvod k podezření, že šlo politicky sankcionovaný nájezd na Kalifornii.

MR: Pokud jde o velké chyby SECu a ministerstva spravedlnosti, myslíte si, že jejich vyšetřování bylo politicky ovlivňováno? Proč odmítly vyšetřování společností, které se podílely na kolapsu?

JKG: Není na mě, abych vznášel určitá obvinění bez možnosti je dokázat. Ale současné ministerstvo spravedlnosti by mělo tuto možnost starostlivě prozkoumat a ptát se, kde vlastně vzniklo rozhodnutí ohledně cílů a načasování vyšetřování. Pak to budeme vědět.

MR: Ve vaší nedávno publikované knize píšete, že je třeba, aby se Demokraté a Progresívní Demokraté odpoutali od myšlenkového rámce "volného trhu". Jak to mohou udělat a co by mělo tento rámec nahradit?

JKG: Velkým tématem knihy je, že konzervativci, kteří nám v myšlenkové oblasti vládli po větší část minulých tří dekád - ať už byly jejich názory v roce 1981 jakékoliv - jakmile se s Bushem mladším dostali opravdu k moci, opustili svou víru ve své volnotržní liturgii.

Bushova administrativa se nepokoušela omezit stát a neměla na tom zájem. Měla spíš snahu ze státních institucí získat profit, zejména ze sociálního a zdravotního pojištění.

Hlavním sdělením mé knihy je, že liberálové by neměli cítit povinnost opakovat své často nejisté aluze na některá "volnotržní dogmata", jak to dělali po několik posledních dekád. Není pravda, že to byly skutečné řídící principy různých konzervativních administrativ. Hlavní funkcí "volnotržního" dogmatu v nedávných letech bylo omezit liberálům prostor pro diskuse o ekonomické politice.

Jedna věc, která se mě opravdu dotkla, bylo to, jak rychle tato dogmata padla. Po vzniku finanční krize, to je jasné, naprostá většina americké veřejnosti podporuje účinnou a pečlivou regulaci v celé řadě oblastí. Přeje si účinnou regulaci potravního řetězce, spotřebního zboží, dopravy, a přeje si i účinnou regulaci bank. Regulace je populární.

MR: Regulace neboli silná přítomnost státu na trhu by měla nahradit ideologii "volného trhu"?

JKG: To už se stalo, v posledních volbách. Bylo jen překvapivé, jak rychle se začalo realisticky hovořit o tom, co je třeba dělat, v termínech re-regulace - bez strachu z politické reakce.

Debata se zásadně změnila. Mí přátelé říkali, že jsem se dostal do centra pozornosti rychleji než kterákoliv jiná osoba v dějinách, která nezměnila své názory.

Ještě před rokem, když jsem psal "Predátorský stát", bylo třeba knihu koncipovat velmi starostlivě, v očekávání významné dávky pokusů o vyvracení a kritiku. To se však ve skutečnosti nestalo, kniha vyjadřuje názor, který je dnes fakticky mainstreamový. Došlo k tomu, že velká většina ekonomů, kteří dosud zastávají konvenční ("volnotržní") názory, stojí stále více stranou praktické politické debaty. Pokud by v tyto dny měli vyjádřit své názory ve veřejné debatě, lidé by se ptali: "Kde jste byli a na které planetě to vlastně žijete?"

MR: V jaké fázi krize a recese se podle Vás nacházíme?

JKG: Předpovědi jsou mimořádně pochybné. Ale nastíním věrohodný scénář. Jde o dobrý keynesiánský případ ekonomiky, která dosáhne dna, výroba se stabilizuje a začne opět růst. Existují pro to dva důvody. Byli jsme svědky velké likvidace zásob, což se během poklesu děje pravidelně, když výroba klesá rychleji než spotřeba. Nakonec musíte přiobjednat. Druhým důvodem je, že i k překvapení těch nejzarytějších keynesiánců - a už nás mnoho není - rozpočtový deficit se velmi prohloubil. To je dobré, protože to znamená, že vláda pomáhá soukromému sektoru obnovit úspory a kupní sílu. Je to nepěkný proces, protože to znamená, že rozpočtový deficit se zvětšuje, když lidé přicházejí o práci, takže neplatí daně, berou podporu a další dávky. Ale po určité době to bude mít na ekonomiku stabilizující účinek. A nakonec tu máte stimulační balík, který také pomohl.

Takže existuje důvod k odražení ode dna a obnovení výroby. Ale tento proces má i některé slabiny. První spočívá v tom, že domácnosti se dosud snaží vyhýbat placení dluhů a držet co nejvíce peněz, odkládají nákupy nových vozů a domů. Také klesající hodnoty aktiv způsobují, že lidem chybí jistiny k novým půjčkám, pokud by o ně stáli. Nevíme, jak rychle se domácnosti vzpamatují a začnou utrácet. Druhým problémem je, že během recese má domácí kapitál tendenci podléhat likvidaci. To se zejména týká automobilového sektoru, jenž bude čelit masívnějšímu outsourcingu a importům. Třetí věc je, že dosud může dojít k nepříznivým událostem. Mohou se přihodit ve finančním sektoru nebo za mořem. Situace v evropském finančním sektoru je poněkud napjatá a může se vymknout kontrole.

Evropské banky spekulovaly ve větší míře než americké a vládní opatření čelí masivním problémům v oblasti koordinace. Neexistuje taková jednotná vláda a aktivistická centrální banka jako nyní v USA. Spojené státy přinejmenším po Rooseveltovi a Lyndonu Johnsonovi zdědily vládní struktury, které jim umožňují na krizi reagovat. Evropané to společně látají po víkendech na velkých jednáních ministrů financí. Možná že to dokážou, ale hrozí riziko, že se situace vymkne kontrole.

Celý článek v angličtině zde: ZDE

Vytisknout