Abychom tyto implikace pochopili, je třeba trochu prozkoumat historii. Jen co v roce 1945 přestala padat suť, to čemu se říkalo politická ekonomie -- tedy způsob, jakým lidské společnosti organizují a řídí své hospodářské aktivity -- bylo definováno coby volba mezi dvěma beznadějnými alternativami. Je oblíbeným zvykem nazývat je jednoduše "kapitalismus" a "socialismus", to se však míjí s podstatou věci, protože oba systémy byly specifičtější.

První by bylo lépe nazývat korporátní kapitalismus, protože recykloval starší formy kapitalismu sloužící čarovné sociální fikci korporace, "právnické osobě", která má větší práva a méně povinností než my ostatní a slouží dnešním lépe postaveným zhruba stejným způsobem, jako obraz Velkého a silného čaroděje země Oz pidimužíkovi za oponou. To druhé by mohlo být stejným právem nazváno byrokratickým socialismem, protože změnil velké sliby a vzrušující rétoriku generací radikálů v přísné totalitní státy, jež každému občanovi zaručovaly rovný díl deprivace a represe.

Ve zpětném pohledu může být zřejmé, že existuje mnoho jiných způsobů, jak provozovat tržní ekonomiku, než spoléhat na uspořádání, které samotný Adam Smith považoval za nejhorší možné. (Rád bych věděl, kolik dnešních fanoušků korporátního kapitalismu vůbec četlo Smithovy sžíravé komentáře věnované akciovým společnostem, které v jeho době představovaly jakési protokorporace.) Může být zrovna tak zřejmé, že existuje řada způsobů jak spravovat hospodářství v kolektivním vlastnictví, které nepotřebují rozsáhlé sklerotické byrokracie řídící se dogmatickými ideologiemi. A nějaká forma volného trhu či kolektivního vlastnictví také nepředstavuje jediný způsob, jak spravovat společenskou produkci a distribuci zboží a služeb.

Zůstává nicméně skutečností, že po roce 1945 prakticky každý v průmyslovém světě a také většina obyvatel světa neindustriálního jednali tak, jakoby korporátní kapitalismus, byrokratický socialismus, případně jakýsi nemotorný hybrid složený ze součástek obou, totiž sociální demokracie, představovaly jediné možné formy politické ekonomie. To je však teď problematizováno, protože korporátní kapitalismus i byrokratický socialismus při plnění svých slibů hanebně selhaly.

Po pádu Sovětského svazu a jeho klientských států si lze sotva nevšimnout nashromážděných selhání byrokratického socialismu. Ale korporátní kapitalismus také dokázal, že jsou jeho výsledky špatné, a to hned dvakrát. Mezi lety 1896 a 1929 a pak znova v letech 1980-2008 bylo korporátnímu kapitalismu dovoleno, aby vycenil zuby a běžel si po svém, a v obou případech byly výsledkem akcelerující se cykly neblahých boomů a krachů, ale také vznik kultury korporátní kleptokracie, která skončila devastací globální ekonomiky. Mezitím se víra, že příliv zvedne všechny lodě, v obou případech vyčerpala; výhody, od nichž se očekávalo, že budou prokapávat dolů, místo toho vzlínaly nahoru, náš systém ožebračoval dělnictvo a většinu střední třídy uvrhl do relativní chudoby, zatímco většina společenského bohatství skončila v neproduktivních rukou spekulantů a finančníků.

Jinak řečeno, ve věci základní funkce udržení produktivity a provozu ekonomiky žádný z obou systémů nestojí ani za opravu a bylo by rozumné oba odhodit na smetiště dějin. Jedinou obtíží je, že jen velmi málo lidí si dnes dokáže představit jiné alternativy -- a to je zase funkcí naší kolektivní slepoty vůči dějinám.

Po II. světové válce byly korporátní kapitalismus a byrokratický socialismus fakticky pouze nejúspěšnějšími případy závratné spousty ve společnosti působících systémů politické ekonomie. Distributivismus, syndikalismus, synarchismus, gildovní socialismus a mnohé další byly vášnivě diskutovány v knihách a periodických publikacích, a každý z nich měl nadšené příznivce. Některé z nich se blížili spíše volnotržnímu okraji spektra, zatímco jiné spíš ke kolektivnímu vlastnictví, a ještě se nacházely uprostřed, když některá odvětví ekonomické aktivity připisovaly trhu, zatímco ostatní umisťovaly do veřejné sféry. Každý z těchto systémů však nabízel svébytný způsob spravování hospodářského života.

Dlouhé období studené války, v němž obě soupeřící strany změnily své systémy v ideologické bojové prapory bojujících impérií, odstranilo tyto alternativní systémy z kolektivního vědomí. Na počátku dlouhého ústupu britského impéria byl svět dominován dvěma novými impérii -- americkým a ruským. (Ano, vím, dnes je nepopulární tvrdit, že Amerika je impériem, ale vzhledem k tomu, že právě udržujeme své vojáky ve 140 zemích, kde zabezpečují stav, v němž 5% lidstva žijících v USA spotřebovává zhruba třetinu světových zdrojů a průmyslových produktů, je těžké se tomuto termínu vyhnout.) Spojené státy v tomto boji zvítězily, jen aby zjistily -- tak jako každé impérium v dějinách -- že dostat se na vrchol hromady prostě znamená stát se cílem nekončící řady čerstvých vyzyvatelů, z nichž jeden nakonec zvítězí.

Katastrofální omezení představivosti způsobené rivalitou v době studené války zůstává zachováno nejen ve Spojených státech, ale -- z velké části v důsledku nynější role Ameriky jakožto hlavního producenta a vývozce v rámci globálního kulturního průmyslu -- i ve většině světa. Problém se neomezuje na již zmíněná masivní selhání obou systémů; žádný z nich například neukázal ani stín schopnosti vyrovnat se s výzvou, kterou představuje sladění lidské ekonomiky s křehkou ekologií a omezenou zdrojovou základnou naší planety. Ale v době, kdy průmyslové společnosti čelí vážným problémům kvůli pokračujícímu vyčerpávání zásob fosilních paliv, se závislost na systémech politické ekonomie, jež vykázaly řadu katastrofických dysfunkcí, jeví jako nepříliš dobrý nápad.

Výše zmíněný průzkum ukazuje, že rostoucí počet Američanů si uvědomuje naposledy učiněný závěr. To ale nabízí možnosti volby, které byly zhruba dvěma generacím upřeny. Proto bych rád nabídl několik rad distributivistům -- ano, dosud nějací zbyli -- a proponentům jakéhokoliv jiného alternativního systému politické ekonomie, kteří jsou snad dosud kolem nás. Pokud, jak napovídá výzkum, 27% Američanů již dosáhlo stavu, kdy pro ně není zvlášť přitažlivý ani kapitalismus, ani socialismus, existuje velké obecenstvo připravené naslouchat tomu, co můžete nabídnout, pokud se je pokusíte oslovit.

Samozřejmě, že je tu také místo pro nové alternativy, za předpokladu ovšem, že nevyjdou z očekávání, že lidé mohou spotřebovávat více zboží a služeb než vyrobí, nebo než zbývající zdroje Země mohou vydržet -- dvě malé těžkosti, které jsou v nedávných schématech tohoto druhu tak časté. I ten nejodhodlanější prorok nějakého nového systému může mít prospěch z toho, co bylo již v minulosti učiněno; pokud se chystáte znovu vynalézt kolo, bylo by dobré se ujistit, že vaše verze je skutečně lepší než obdobné pokusy staré jedno či dvě století. Cokoliv, co je schopno odpoutat kolektivní imaginaci od současných beznadějně sterilních fixací na relativní zásluhy dvou ostudně zkrachovalých systémů může být dobré.

Bude to stačit k zastavení úpadku a zániku, které byly na tomto blogu diskutovány v posledních třech letech? V této fázi, kdy těžba ropy již klesá a řada příležitostí byla ztracena, se to zdá být beznadějně nepravděpodobným. Přesto přijetí nějakého efektivnějšího a méně selhávajícího přístupu k politické ekonomii může být tváří v tvář výzvám dlouhé éry kontrakce a opakovaného přizpůsobování velmi významnou změnou. Utopické vize zůstávají stejně nepoužitelné jako vždy. Ale promyšlené, konstruktivní a realistické pokusy o změnu jsou docela něco jiného, a na začátku posledního cyklu selhání korporátního kapitalismu může existovat příležitost pro jejich uplatnění.

(Distributivismus představuje přístup k politické ekonomii formulovaný ve 30. letech G. K. Chestertonem a H. Bellocem na základě katolického sociálního učení, konkrétně encyklik Rerum Novarum a Quadragesimo Anno. Podle této koncepce mají být výrobní prostředky ve společnosti pokud možno co nejvíce rozptýleny -- ideálně, každá rodina má mít nějaké ekonomicky produktivní vlastnictví. Distributivismus se opírá o zásady solidarity s subsidiarity, tzn. řešení každého společenského problému na nejnižším možném a nejméně centralizovaném stupni; dále preferuje malosériovou řemeslnou výrobu před velkovýrobou. Této koncepce se občas dovolávají některé místní družstevní nebo rodinné podniky. Systém preferuje alternativní bankovnictví a úvěrování na družstevní bázi. V termínech v českém kontextu poněkud zavedenějších lze říci, že se jedná o permanentně se navracející pokus rekonstruovat fázi prosté zbožní výroby, respektive fázi jednoduché cirkulace předcházející prvotní akumulaci. K tomu podrobněji viz Kalivoda, R.: Husitská ideologie. ČSAV, Praha 1961, Kapitola první, oddíl 1 a 3 -- KD.)

Zdroj: ZDE