Páteční vydání Lidových novin je na prvních třech stranách zahlceno frustrací svých antikomunistických redaktorů, že vicepremiér Štefan Fϋlle a ministr zahraničí Jan Kohout studovali v osmdesátých letech v Moskvě. Daniel Kaiser "analyticky" tvrdí ve svém sloupku, že trapný není on sám, ale právě prý lidé jako Fϋlle a Kohout. Bohužel je pan Kaiser se svým pláčem poněkud osamocen, protože, jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění, většině národa je po dvaceti letech už jaksi jedno, že někdo studoval začátkem osmdesátých let v Moskvě. Asi jsou dnes trochu aktuálnější, jiné problémy. Kromě toho, za těch dvacet let ti lidé za sebou mají určitou pracovní historii, která svědčí o jejich schopnostech. Divím se, že lidi za Lidovky vůbec vydávají těch 18 Kč, že jsem je vydal já byla chyba, ale chtěl jsem se poučit o mysli ještěrů v jejich redakci... Nic moc nového jsem nezjistil. :)

Zajímavé je, jak novinářům v Lidovkách, a obecněji v Česku, prostě pořád chybí znalost principu nezávislosti a nestrannosti, totiž že novinář má povinnost projevovat při své práci objektivní, nestranný úsudek ("na jedné straně existuje tento zápor, ale na druhé straně tento klad, z opačného úhlu pohledu") a ne si honit vlastní ego zaplňováním listu svými předsudky.

List svým soustředěním na tyto skutečnosti vypovídá daleko více o obsesích Lidových novin než, že by publikovaly nějaké zprávy či analýzy. Pohlédne-li člověk zpět na bývalé totalitní režimy, například v nacistickém Německu, či v saddámovském Iráku, je zjevné, že pořádat "morální čistky" se nikdy nevyplatí. V Německu se nevyhazovali řadoví státní úředníci jen proto, že za nacismu byli součástí státní mašinérie. V Iráku Američané naopak udělali tu chybu, že Saddamovu armádu rozpustili a státní správu se pokusili očistit od "exponentů starého režimu" ze strany Baath.

Hlavním problémem je skutečně spíš antikomunistická obsese redaktorů než morální aspekty. Osmdesátá léta, zvlášť v Sovětském svazu, už nebyla utlačitelskou, "normalizační" érou, jaká přežívala po invazi r. 1968 stále v jakešovských Čechách: ostatně takový útlak, jako Československo zažilo po invazi v sedmdesátých letech, Rusko v té době nezažilo: vzpomínám, jak se různí neortodoxní návštěvníci ze Sovětského svazu tou dobou podivovali, že československý režim měl potřebu existenčně zlikvidovat velkou část svých intelektuálů a kulturních pracovníků.

Mladí lidé, kteří studovali v osmdesátých letech, nebyli žádní stalinští sekerníci: můžeme je samozřejmě obviňovat z ctižádostivosti a z kariérismu: lidé jako Fϋlle se prostě rozhodli, že chtějí dělat diplomatickou kariéru a morální odpor proti komunismu, jaký pociťují antikomunisté v redakci LN, pro ně nebyl důležitý. Za to je můžeme kritizovat, ale stojí to za tři stránky v novinách? Štefana Fϋlleho znám z Londýna - zastával v minulých letech funkci českého velvyslance v Británii a byl, určitě po takovém Karlu Kϋhnlovi, jedním z nejschopnějších českých diplomatů, jaké jsem v té funkci zažil. Jsem si jist, že zrovna Fϋlle je mužem na svém místě, co do inteligence a schopností, pravděpodobně o hodně víc než v minulosti zaseklý šlechtic Schwarzenberg.

Kromě toho, mám pocit, jsou tyto "morální čistky", štěky z Lidovek "Jste trapní!" poněkud irelevantní: Toto je úřednická vláda na pár letních týdnů.