Vláda sice mezitím sestavila Národní ekonomickou radu vlády a domnívá se, že tím učinila rozhodující krok ke zdolání krize. Je typické pro tuto vládu, že mezi její členy jmenovala právě ty ekonomy, kteří ještě před několika měsíci žádnou krizi neviděli, popírali, že by něco takového vůbec mohlo existovat a dokonce tvrdili, že česká ekonomika se vnější krize nemusí obávat, protože její bankovní systém je zdravý a uváděli i další argumenty, proč se nám krize vyhne.

Tento přístup k chápání reálného ekonomického vývoje je pro oficiální místa bohužel typický. Jde o ideologickou předpojatost, neschopnost vymanit se z překonaných myšlenkových schémat. Je to i neschopnost pochopit a analyzovat ekonomické jevy a především pak neschopnost naslouchat jak podnikatelské veřejnosti, tak i těm, kteří ve výrobě přímo působí – zaměstnancům. Ti dobře chápou, zda je dostatek práce, či naopak. Bohužel jsou také těmi prvními, kdo na takovou krizi doplácejí ztrátou svých pracovní míst a zdroje obživy.

Je také typické, že jak vláda, tak i představitelé NERV vždy reagují na ekonomický vývoj až se zpožděním, nedokáží předvídat jeho směr (a patrně ani nechtějí) a reálný ekonomický vývoj je předbíhá. Právě neochota vidět trendy vývoje a jeho reálná rizika vede k tomu, že řada jejich opatření není ve skutečnosti reakcí na reálné ekonomické problémy, je opožděná a vede ke ztrátě času tak důležitého pro změny hospodářské politiky.

Je bohužel také typické pro tuto vládu, že je ochotna přispěchat na pomoc zahraničním vládám, které svojí hazardní politikou přivedly zemi do stavu finanční katastrofy. Jak jinak si vykládat půjčku (bezúročnou a také se již vládní představitelé netají tím, že je nevratná) české vlády Lotyšsku – zemi, která ještě před rokem nám byla vydávána věhlasnými institucemi jako je Světová banka či MMF (a také některými členy NERV) za vzorovou v provádění „tržních“ reforem - ve skutečnosti směřujících k devastaci sociálních systémů, k likvidaci systémů sociálního zabezpečení a potlačování odborových práv. Přitom tato vláda není ochotna zlomek z toho, co poskytla Lotyšsku věnovat na záchranu stovek pracovních míst v krachujícím českém sklářském průmyslu, tedy na pomoc zaměstnancům, kteří rozhodně takový vývoj nezavinili.

Následující analýza přímo navazuje na předchozí rozbor, který byl pod názvem „Krize – pohled odborů“ předán polovině ledna sociálním partnerům jako podkladový materiál pro jednání mimořádného pléna tripartity ke krizi dne 29. ledna 2009. Na tomto jednání bylo také ČMKOS předáno sociálním partnerům 11 klíčových požadavků ke zmírnění dopadů  ekonomické krize v České republice (uvádíme v příloze). Vzhledem k tomu, že přes dohodu z poloviny prosince 2008 vláda na toto jednání nepředložila svůj plán na řešení krize, uskutečnilo se další mimořádné plénum tripartity až 16. února 2009. Stručná analýza vládou předloženého Národního protikrizového plánu vlády je obsažena v první kapitole našeho dokumentu. Jádro druhé kapitoly pak tvoří aktualizovaný odhad dalšího ekonomického vývoje České republiky.

„Národní protikrizový plán vlády“

Dne 16. února 2009 v 7 hodin ráno představil premiér Topolánek na mimořádné plenární schůzi RHSD „Národní protikrizový plán vlády“. Bylo to první oficiální představení plánu antikrizových opatření vzešlých z činnosti Národní ekonomické rady vlády (NERV). Byla to také ukázka, jak tato vláda chápe dialog se sociálními partnery. Materiál dostali přímo na stůl a tedy nemohli si ho ani pořádně prostudovat. Mohli se sice k němu vyjádřit, ale jejich názor stejně nikoho z vlády nezajímal, protože materiál byl nezměněné podobě zhruba o dvě hodiny později schválen vládou ČR. Dne 18. února byl tento plán předložen Poslanecké sněmovně P-ČR.

Na tomto místě se hodí připomenout, že se v podzimních měsících minulého roku stalo přesvědčování veřejnosti o tom, že se ČR krize vyhne (či dokonce již vyhnula) jednou z hlavních náplní práce českých vládních představitelů. Další náplní pak byla pravidelná kritika „nesystémových opatření“ přijímaných jinými členskými státy EU. Hloubáním, zda je či není krize a jak to dokázat (lépe řečeno vyvrátit) ztratila Česká republika minimálně čtvrt, spíše však půl roku času na řádnou přípravu antikrizových opatření.

Současná obhajoba vlády hovořící o tom, že vláda „prozřetelně“ vytvořila expanzivní rozpočet přímo nabitý nejrůznějšími antikrizovými opatřeními působí při porovnání s realitou loňského podzimu přímo úsměvně. Makroekonomické východisko rozpočtu 4,8 % růstu HDP (chybné už v době svého zrodu) mělo totiž ve své době dokázat úplně něco jiného. Mělo dokázat, že se krize české ekonomiky nedotkne, a že úspěšné reformy umožní ČR v roce 2009 na rozdíl od jiných dokonce urychlit ekonomický růst! Původní, v podstatě restriktivní rozpočet, se stal expanzivním jaksi nechtěně, navzdory svým předkladatelům, díky tomu, že se jeho výrazné růstové ambice ocitly naprosto mimo realitu. Nicméně ještě v listopadu sliboval ministr financí restriktivní balíčky.... Každopádně tento či upravený rozpočet („milostivě“ nekrácený a tím expanzivní) ve skutečnosti vycházel a vychází ve struktuře a objemu z jiného zadání. Tento rozpočet nevytváří žádné antikrizové rezervy, naopak pokračuje v plošném snižování daní a pojistného. Tím výrazně omezuje prostor pro přijetí skutečných antikrizových, stimulačních programů na straně jedné a zcela nesporně směřuje k velmi výrazným dlouhodobým deficitům (a to i bez započítání antikrizových opatření – viz. dále)

Přes dřívější marnotratné plýtvání časem se zčista jasna nenašly pro sociální partnery ani dva dny na řádné prostudování návrhů a předání připomínek. Vyloučením zástupců skupin občanů nejohroženějších finanční krizí ze spolupráce na vytváření protikrizových opatření se důvěra (o kterou jde v této krizi na prvním místě) neobnoví.

Obecné poznámky k antikrizové politice vlády

Pokud bychom měli charakterizovat jedním slovem předložený „Národní protikrizový plán vlády“, pak by asi nejpřiléhavější bylo bezradnost. Současná vláda, včetně členů NERV, není schopna „překročit svůj stín“. Není schopna hledat a navrhovat účinná (třeba i netradiční) řešení orientovaná na přímou pomoc a zmírnění dopadů krize ani v podnikatelském sektoru, tím méně u občanů vlastní země. Místo toho volí v duchu „svých nejlepších tradic“ plošná opatření soustředěná - jak jinak - na další snižování daní a pojistného na sociální zabezpečení.

Předložený „protikrizový“ plán vlády je tak – kromě jiného - i příkladem ideové krize vládnoucích elit. Výsledkem této myšlenkové krize je dlouhodobá degenerace hospodářské politiky státu na prosté, jednoduché, pravidelné a všem vcelku pochopitelné snižování daní. Je až komické, jak se současná vládní koalice snaží prodávat v různých obalech stále stejné zboží. Donedávna bylo masivní snižování daní a pojistného nejlepší cestou nápravy veřejných financí. Dnes se chce pokračovat ve stejném duchu pod záminkou – nejlepší cesty proti krizi. A co je ještě horší? Záměrem „antikrizových opatření“ je tento proces ještě prohloubit a urychlit. Snad nejvýstižněji to přiznal ministr Martin Říman, který se ve středu 18. 2. při tiskové konferenci, prohlásil, že považuje za pozitivní, že v tomto materiálu jsou navrhována opatření, na přijetí kterých by za normálních okolností nebyla odvaha, jako je např. snížení nákladů práce.

Jsme přesvědčeni, že těmito opatřeními vláda zásadním způsobem ohrožuje stav veřejných rozpočtů a zužuje manévrovací prostor pro skutečné aktivní opatření na podporu ekonomického růstu. Na jedno ani na druhé se totiž při výrazném zpomalování ekonomického růstu nebude dostávat peněz.

Základní cíl vlády a celé vládní koalice, totiž snižováním daní a pojistného „podříznout“ příjmy veřejných financí, zásadním způsobem rozrušit společenskou solidaritu pod heslem, že každý musí odpovídat jen sám za sebe, odčerpat peníze ze sociálních fondů státu a tedy omezit (dekapitalizovat) „rozmařilý“ sociální stát a v konečném důsledku zprivatizovat veřejné služby a sociální transfery (důchody, podpory v nezaměstnanosti, nemocenské dávky) se od dob Modré šance ODS nezměnily a nemění. Krize, nekrize.

Zatím se ve společnosti málo vnímá, že faktická privatizace systémů sociálních transferů a veřejných služeb nemusí znamenat pouze převod nějakého typu aktiv ze státu na soukromé subjekty. Neméně důležité (a v některých případech perspektivně důležitější) pro rozvoj soukromého byznysu v daných oblastech je „pouhé“ ustoupení státu „z trhu“ prostým zmenšením rozsahu transferů a služeb poskytovaných obyvatelstvu z veřejných zdrojů. Pokud jsou totiž tyto potřeby saturovány na rozumné výši z veřejných zdrojů, nemá průměrný občan potřebu se připojišťovat na případ nemoci, nezaměstnanosti, důchodu, vzdělání dětí apod. – což samozřejmě škodí byznysu, a nutno dodat že perspektivně vysoce lukrativnímu byznysu různých pojišťovacích ústavů.

Je přímo symbolické, že ve stejný den, kdy vláda přijímala svůj antikrizový program přijala ještě jeden, ve skutečnosti daleko důležitější dokument. Tento dokument se nazývá „Podkladový materiál pro rozhodnutí o zavedení možnosti opt out ze základního důchodového pojištění“. Není nutno dodávat, že tento dokument byl přijat jaksi potichu, mimo halasné tiskové konference a bez jakéhokoli zájmu médií.

Česká veřejnost by se měla důrazně zeptat současné vládní koalice v čím zájmu si zahrává se životem a perspektivou současných i budoucích důchodců České republiky. V zájmu koho chce vyvést část pojistného ze základního důchodového pojištění – tedy z průběžného systému - a převést ho do soukromých kapitálových fondů (opt out).

V současné době nastupující celosvětové finanční a hospodářské krize, enormního poklesu finančních trhů a vynucené vládní pomoci finančním institucím je snaha o to, aby bylo několika soukromým penzijním fondům umožněno zahrát si na finančních trzích o naše důchody a tedy o život milionů českých důchodců, naprosto nepřijatelná a hazardní.

Ze strany současné vládní koalice v zásadě vůbec nepřekvapí, že se materiál prakticky vůbec nezmiňuje o tom, kdo ponese náklady této operace. Každé procento pojistného vyvedené ze základního systému do soukromých fondů totiž reprezentuje ztrátu veřejných financí v rozsahu (v podmínkách roku 2008) 12 mld Kč. Pokud by tedy byl schválen návrh předkladatele a ze současného systému penzí by se vyváděla 4 % - znamenalo by to roční úbytek příjmů veřejných rozpočtů (resp. státního rozpočtu) v rozsahu 48 mld Kč. Tato ztráta by samozřejmě v průběhu let dále narůstala. Nepřekvapí, že o tomto klíčovém problému spojeném s transformací průběžného systému financování na fondový se v materiálu prakticky nic nedozvíme. Přitom transformační dluh – vzniklý kumulací ročních deficitů by se pohyboval podle všech dosud prováděných analýz v řádu minimálně mnoha set miliard Kč.

Na krytí takového deficitu nejsou veřejné finance ve skutečnosti vůbec připraveny. Minimálně by mělo ministerstvo financí říci na úkor čeho, či spíše koho chce tento další deficit, který dále navýší deficity veřejných financí vyrostlé z dlouhodobého snižování daní kombinovaného s poklesem ekonomiky, uhradit. Je toho však více, co daný materiál vůbec neobsahuje. Neobsahuje ani tak základní informaci, jakou výši důchodu jim tento systém bude vůbec schopen poskytnout. Tomu se, ale v situaci, kdy se celosvětově z důchodových fondů díky finanční krizi prakticky vypařily obrovské finanční sumy (patrně až třetina) nelze divit. Divit se lze jen tomu, že se to u nás v této době chce vůbec zavádět.

Zdá se, že vládní koalice – dlouhodobě nečinná v čelení nastupující ekonomické krizi je až překvapivě činorodá, pokud se týče toho, jak na poslední chvíli naplnit své skutečné dlouhodobé záměry – tedy zprivatizovat systémy sociálních transferů a veřejných služeb (důchody, zdravotnictví, sociální systémy). Zde lze mimochodem také vidět zdroj neustále se opakujících ataků na sociální pojistné (nejnověji pod rouškou antikrizových opatření).

Klíčovou otázkou pro posouzení antikrizového plánu české vlády je jeho usazení v realitě veřejných financí. To znamená promítnutí celkové kalkulace antikrizových opatření do budoucí reality veřejných rozpočtů. Zdá se, že ani zde není vše tak jasné, jak se představitelé vlády tváří. V současné době oficiálně platí upravený rozpočet. Ten po přehodnocení makroekonomických východisek (zpomalení reálného růstu z 4,8 % na 1,4 %) a úpravách na příjmové a výdajové straně pracuje nově s deficitem 78 mld Kč. Bohužel se zdá, že tomuto číslu (zhruba po měsíci od úprav) dnes už nevěří ani ministerstvo financí. To signalizuje letos až 130 mld schodek veřejných financí (bez zahrnutí antikrizových opatření). To zhruba odpovídá reálnému poklesu HDP o cca 2 %. V současných podmínkách dá zhruba odhadnout, že každým zpomalením reálného HDP o 1 procentní bod, přijdou veřejné finance o 20 mld Kč. Případný pětiprocentní reálný pokles HDP by pak reprezentoval již deficit nad 200 mld Kč.

Tyto automaticky narůstající deficity však nejsou (nebudou) důsledkem aktivních protikrizových opatření. Jsou a budou důsledkem poklesu ekonomického výkonu kombinovaného s důsledky předchozích etap výrazného snižování daní a pojistného a záměrné změny struktury daňového inkasa ve prospěch daní nepřímých (Blíže studie Ekonomická krize - pohled odborů, leden 2009). Je zřejmé, že tak jak bude samovolně narůstat schodek veřejných financí, tak se bude zužovat prostor pro jakékoli aktivní opatření. S vysokou pravděpodobností se dá říci, že opatření tohoto vládního plánu budou ve skutečnosti na poměrně dlouhou dobu také opatřeními posledními. Možná, že si toho nejsou podnikatelské reprezentace dostatečně vědomy, když dnes vítají jakýkoli finanční příspěvek ze strany vlády a předpokládají, že za čas zase něco dostanou.

Protikrizový plán vlády

Úvodem je třeba říci, že bráno „položku po položce“ nelze odsoudit všechna opatření v materiálu uvedená jako nesmyslná či neúčinná. Zvláště opatření připravovaná na podporu vzdělávání a školení zaměstnanců za pomoci peněz z Evropského sociálního fondu považujeme (v případě, že se tento systém co nejrychleji zorganizuje a profinancuje) za jedno z velmi důležitých opatření na podporu zachování jádra pracovních kolektivů ve firmách.

Pozitivně lze hodnotit i opatření na podporu dopravní obslužnosti či na veřejné investice. Bezesporu bychom našli i další opatření, která by, izolovaně posuzováno, sehrála pozitivní roli při zmírnění důsledků krize. Co je však nejdůležitější, a podle našeho názoru i nejcitlivější oblastí tohoto plánu, je ekonomické ukotvení těchto opatření – schopnost je reálně profinancovat prostřednictvím veřejných rozpočtů nejen dnes, ale i zítra, za měsíc, za půl roku ....

Komplexní program však nelze posuzovat podle jednotlivých dílčích komponent (byť by s některými z nich bylo možno souhlasit), ale podle celkového zaměření a klíčových opatření.

Vlajkovou lodí předloženého dokumentu s výrazně největším dopadem do veřejných financí (18 mld Kč) se stala „sleva zaměstnavatele na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti“. Navrhované snížení, spolu s dalšími, již přijatými redukcemi v oblasti sociálního pojištění, bude znamenat, že systémy sociálního pojištění budou oproti podmínkám roku 2007 chudší o 15 % příjmů, v roce 2010 již o téměř 18 % (70 mld Kč).

Pokud by toto opatření bylo schváleno, jednalo by se o čtvrté snížení sociálního pojištění uskutečněné v letech 2008 – 2009. Nejprve došlo v rámci reformy veřejných financí již v roce 2008 k zastropování sociálního a zdravotního pojištění s dopadem do sociálního pojištění v rozsahu minimálně 8 mld Kč. Pro letošní a příští rok pak reforma předznamenala snížení sociálního pojistného hrazeného zaměstnavateli o 1% (minus 14 mld Kč) a 0,9 (minus 13 mld Kč). Dále pak bylo sníženo sociální pojištění hrazené zaměstnanci v rozsahu 1,5 % (minus 18 mld Kč). Po případném schválení navrhované slevy na pojistném to bude znamenat, že oproti roku 2007 bude v roce 2009 pracovat systém sociálního pojištění s prostředky nižšími o 58 mld Kč, v roce 2010 už o 70 mld Kč.

K navrženému opatření, které podle svých tvůrců má v prvé řadě chránit zaměstnanost nízkopříjmových skupin obyvatelstva, máme vážné výhrady jak z hlediska ekonomického, tak i sociálního.

Navržené opatření je záměrně plošné. Dává všem stejně bez ohledu na jejich situaci. Stejně „pomáhá“ firmám a institucím, které pomoc vůbec nepotřebují (banky, státní orgány apod.), životaschopným firmám, které se dostaly do vážných problémů, i firmám, kterým již objektivně není pomoci. Systém, kde jediným kritériem pro nárok na slevu je výskyt zaměstnanců s příjmem pod hranicí 1,15 násobku průměrné mzdy rozdává každému trošku - těm, co pomoc nepotřebují, příliš mnoho a těm, co jsou na ní životně závislí, téměř nic. Tomu také bude odpovídat účinnost takovéhoto opatření. Místo toho, aby se (třeba i ve větším objemu) vytvořil fond, který by byl schopen pomáhat jednotlivým životaschopným firmám konkrétní a masivní pomocí (což jsme mimochodem navrhovali již při projednávání státního rozpočtu na rok 2009), tak se zde ve skutečnosti velká část z18 mld Kč prakticky promrhá bez výraznějšího ekonomického efektu na stav firem a jejich ekonomickou perspektivu.

Navržené opatření má údajně ochránit 50 až 70 tis. hlavně nízkopříjmových pracovních míst před propouštěním. Už tento předpoklad je sám o sobě iluzí. Tím, že jde o plošné opatření, budou impulsy do finanční situace firem vyplývající z tohoto mechanismu ve skutečnosti velmi slabé. (Minimálně proto, že i přes slevu na pojistném totiž bude tento zaměstnanec firmu stále něco stát).

Za hodnou zaznamenání stojí naivní představa, kterou ovšem ministr práce a sociálních věcí představuje jako základní přínos této metody. Sleva je podle něho koncipována degresívně proto, aby se - jak on očekává - vyplatilo firmě spíše propustit jednoho člověka s 30 tisícovým platem (který má větší šanci na uplatnění na trhu práce), než dva lidi s 15 tis. platem, jejichž šance jsou malé.

Je velmi obtížné tuto, na první pohled naprosto iluzorní představu, brát vážně. Možná mnohem více, než si předkladatel přeje, vypovídá o jeho odborné erudici. Domníváme se totiž, že snad ani ministr práce a sociálních věcí nepopře, že i v českých podnicích by v zásadě mohlo platit, že výše mzdy popř. platu odpovídá kvalifikaci a přínosu daného pracovníka k celkové prosperitě firmy. V dané situaci, kdy jde v řadě případů o přežití firem (a jejich konkurenceschopnost v pravém slova smyslu), je velmi obtížné si představit, že se firma bude zbavovat kvalifikovaných zaměstnanců a bude si nechávat méně kvalifikované. Že se zbaví konstruktérů a nechá si uklízečky.

Absurdita tohoto návrhu bije do očí. Ukazuje totiž, že tvůrci tohoto „českého vynálezu“ vycházejí z naprosto chybného posouzení hodnoty pracovní síly. Pokud by firmy postupovaly tímto způsobem, asi by dlouho nepřežily. Každý skutečný manažer přece musí posuzovat nejen kolik, který zaměstnance stojí na nákladech práce, ale také a hlavně kolik tento zaměstnanec firmě přinese – jaký je jeho přínos k celkové produktivitě firmy.

Z těchto základních poznámek je nadmíru jasné, že tento systém, vycházející z primitivního a zkomoleného pohledu na pracovní sílu a její „tzv. drahotu“, ve skutečnosti nemá šanci naplnit základní cíle, pro které byl údajně koncipován – tedy pomoci firmám zachovat méně placená pracovní místa.

Když zbavíme toto opatření ideologického nánosu tzv. podpory konkurenceschopnosti a podpory míst pro zaměstnance s nízkými příjmy, pak nám z tohoto extrémně drahého opatření zbude jen plošná dotace do cash flow firem a institucí, které zaměstnávají zaměstnance s platem nižším než 27 tis. Kč měsíčně. To je pro naplnění ambice zmírnit dopady krize tragicky málo.

Ukažme si některé tyto souvislosti na číslech. Podle ministerstva práce a sociálních věcí bude v případě průměrného platu ve výši 15 000 Kč činit sleva 393 Kč. Bude-li tedy firma zaměstnávat 10 zaměstnanců s takovou mzdou, pak ušetří měsíčně 3 930 Kč. Může být taková „úspora“ impulsem k tomu, aby taková pracovní místa zůstala zachována?

Základní nedostatek tohoto opatření vidíme nejen v tom, že se zde vyloženě promrhají prostředky, které by bylo možnost při cíleném postupu využít jinde a efektivněji, ale především v tom, že tyto prostředky jsou – vzhledem ke  stavu veřejných financí na dlouhou dobu patrně posledními, které podnikatelská sféra ze strany státu uvidí.

Nepřehlédnutelné jsou samozřejmě i negativní sociální dopady tohoto opatření. Je nesporné, že se tímto opatřením odčerpá se systému sociální pojištění dalších 18 mld Kč. Celkem to je již zmíněných 15-18 % celkových pojistných příjmů. Toto opatření spolu s předchozími redukcemi sociálního pojištění tak zcela záměrně destruuje veřejné pojistné systémy sociálního pojištění a je vážnou otázkou, zda právě toto není hlavním cílem tohoto, údajně antikrizového, opatření.

Jak reforma veřejných financí, tak i antikrizová opatření se uskutečňují na úkor údajně rozmařilých sociálních systémů (důchody, nemocenské dávky, podpory v nezaměstnanosti). Snížením pojistného se v těchto systémech vytváří uměle nesoulad mezi příjmy a výdaji – s jasným úmyslem. Dříve či později omezit nemocenské dávky, důchody, podpory v nezaměstnanosti či zdravotní služby zajišťované z veřejných pojistných systémů. Převzít část bonitní klientely prostřednictvím soukromých pojistných plánů a zbytek nechat živořit na chudinských podporách.

Co říci závěrem tohoto stručného hodnocení? Snad jen to, že předložený materiál je zajímavý nejen tím, co obsahuje, ale je mnohem zajímavější tím, co neobsahuje. Je podivuhodné, že se ani členové NERV ani vláda nezabývají ve svém „protikrizovém balíčku“ takovými – pro ně patrně podružnými – „detaily“ jako je například lepší výběr daní, boj proti daňovým únikům a dalším formám negativních ekonomických jevů atd.

Ještě „zajímavější“ však je, že se tento materiál vůbec nezabývá situací normálních občanů. Občanů, kteří tuto krizi nezavinili, ale musí nést na svých bedrech její důsledky. Občanů, kteří přicházejí o zaměstnání a jsou nuceni žít na miniaturních podporách v nezaměstnanosti (průměrná podpora činí 5100 Kč) a díky velmi krátké podpůrčí době pak následně živořit na ještě miniaturnějších sociálních dávkách (životní minimum čtyřčlenné rodiny je necelých 10 tis. Kč.), ze kterých v mnoha případech po uhrazení nákladů na stále dražší bydlení nezbude zhola nic. Občanů, kteří celý život platili daně a pojištění, nezneužívali (lépe řečeno prakticky nevyužívali) sociální systémy, a kteří zjišťují, že při propadu do nezaměstnanosti je nečeká pomocná ruka státu, toho státu, na který celý život přispívali, ale živoření a bída. Občanů, kteří jsou státem vydáni na pospas kriminálním lichvářským strukturám. Nic z toho nestálo nezávislým ekonomickým expertům ani za zmínku.

II. Současné trendy v české ekonomice

Základní trendy tak, jak je zaznamenává česká statistika v posledních týdnech jen potvrzují hloubku krize a především signalizují trvale se prohlubující propad všech hlavních indikátorů. V současnosti nejsou žádné signály o tom, že by se blížilo zmírnění propadu hlavních ekonomických ukazatelů, které by mohlo signalizovat zastavení krizových jevů. Hlavní dopady krize jsou tak teprve před námi.

Klesá zahraniční obchod – vývoz za prosinec poklesl o 14 % a tedy stejně jako v průměru za celé čtvrté čtvrtletí minulého roku, což je největší pokles od roku 1995. K tomuto poklesu navíc dochází za situace, kdy česká koruna silně oslabuje – oproti polovině minulého roku je její kurz o 15 % pro exportéry výhodnější. Je tedy evidentní, že ani takto silný proexportní impuls, skokově posilující cenovou konkurenceschopnost českého zboží na zahraničních trzích nám není nic platný. Tím méně naší konkurenceschopnosti může pomoci vládou preferované snížení tzv. nákladů práce – resp. sociálního pojistného. Dopad tohoto opatření na snížení nákladů firem a tím na zvýšení cenové konkurenceschopnosti je prakticky zanedbatelný.

Výsledky zahraničního obchodu tak jen znovu dokazují, že jeho hlavní problém je chybějící zahraniční poptávka, což se nedá – pro převažující strukturu českého zahraničního obchodu - vyřešit žádnými finančními nástroji. Jeho problémem - stejně jako celé ekonomiky – je jednostranná profilace české ekonomiky na dodávky pro automobilový průmysl a elektrotechniku. Především pak je určujícím problémem české ekonomiky neschopnost nabídnout našim partnerům jiné výrobky než jsou polotovary, součásti – je to problém vysokého podílu kooperace a malého podílu finální produkce investičního charakteru, investičních celků.

Za této situace se budou míjet účinkem i představy vlády na zlepšení situace exportérů prostřednictvím České exportní banky. Pro financování zahraničního obchodu jsou potřeba buď krátkodobé úvěry na profinancování dodávek hotové produkce, což by mohly zajišťovat komerční banky, pokud by měly zájem úvěrovat takové obchody.

Za velmi důležité s multiplikativním účinkem na celou ekonomiku však je nutno pokládat především velké projekty českých firem v zahraničí – vývoz investičních statků. Takové projekty zatím v českém exportu chybí resp. jsou málo zastoupeny.

Jejich realizace je však v prvé řadě podmíněna také finanční spoluúčastí zahraničních partnerů – v rozsahu kolem jedné pětiny hodnoty projektu. Současná finanční krize však výrazně poznamenala i možnosti zahraničních partnerů českých firem zúčastnit se takových projektů a tak nemohou být uskutečněny, neboť tito partneři nemají dostatek zdrojů na vlastní vklad do projektu. To se nesporně týká jak Vietnamu, Balkánu i Číny, tak i Ruska a některých postsovětských republik, stejně jako dalších oblastí tradičního vývozu českých investičních celků.

Pokud proto nebude schopna Česká republika nabídnout buď přímý vládní úvěr na takové projekty resp. poskytnout dodatečné garance České exportní bance tak, aby bylo možné financovat na úvěr celou hodnotu takového projektu, nebude možné šířeji takové exporty v současné době rozvinout.

Kromě toho je nezbytná – na těchto teritoriích - také přímá angažovanost oficiálních představitelů státu při přípravě těchto kontraktů.

Přes všechna ujišťování českých bank vč. centrální banky o tom, že mají zájem na financování firem, dochází k útlumu úvěrování. Svědčí o tom tato čísla.

Firmám jsou kráceny krátkodobé úvěry, které slouží k provoznímu financování, což jim znemožňuje se krátkodobě vypořádat s důsledky krize. Přitom nelze považovat za zcela uspokojivé ani zvyšování podílu dlouhodobých a střednědobých úvěrů, protože touto formou se krátkodobé financování neřeší. Právě na krácení provozních úvěrů si firmy nejvíc stěžují. Kromě toho si také firmy stěžují na to, že v rozporu s kroky centrální banky jsou jim zvyšovány úrokové sazby. To se týká zejména malých firem, které nemají možnost – bez sankcí – přejít k jiné bance. Také bankovní trh je do značné míry monopolizován.

Tyto skutečnosti jen podrobněji dokumentují, že měnová politika centrální banky je neúčinná a pro obnovení financování bude nutno hledat jiné nástroje.

Jedním z nástrojů je již delší dobu diskutované posílení možností ČMZRB, která by mohla poskytovat záruky za úvěry pro malé firmy. Je však nutno vzít v úvahu, že ani tato banka nemůže přebírat úvěry v jakékoli míře, protože i ona – jako banka – podléhá regulaci. Zatím také nebyly uvedeny ani rámcové odhady o jak velký rozsah zaručených úvěrů by se mohlo jednat.

Je otázkou, zda by jednou z dalších forem, kde lze pomoci firmám s financováním jejich potřeb, nemohl být tolling. Jde o formu financování, která již byla v minulosti v českých podmínkách úspěšně použita, i když nutno dodat, že to bylo v podmínkách, kdy byla dostatečná poptávka, ale chybělo provozní financování. Podstatou je fakticky financování nákupu vstupů pro firmu a také prodej výrobků – firmě tak zůstává k dispozici zpracovatelská odměna vč. nezbytného zisku. Jistě nejde o opatření, které by mohlo ekonomiku zásadně ovlivnit, ale nevidíme rozumný důvod, proč i touto formou nerozšířit možné spektrum finančních nástrojů (blíže viz příloha).

Také stavebnictví je na začátku krize, která zde zatím není tak zřetelná jako je tomu v průmyslu, ale v posledním čtvrtletí minulého roku jsou již signály poklesu produkce jasně patrné. Nástup krize ve stavebnictví je zmírňován rozsáhlými investicemi do infrastruktury, které vláda v minulých letech zahájila. Proto také jediné odvětví ve stavebnictví, které nepociťuje krizi je výstavba inženýrských staveb. Ostatní stavební práce jsou již v útlumu - viz graf (zachycuje klouzaný tříměsíční průměr měsíčních indexů).

Přitom stagnace stavební výroby je typická již pro delší období - v podstatě od roku 2007 již stavební výroba nevykazuje výraznější vzestup. Pro budoucí období je pak podstatná tendence vývoje hodnoty nově povolených staveb, kde pokles ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku je velmi vysoký (vývoj zde nelze srovnávat s vývojem v první polovině 2007, který je deformován vývojem v květnu 2006, kdy byl přírůstek hodnoty staveb vůbec historicky největší a byl zhruba dvojnásobkem běžných měsíčních hodnot).

Pro letošní rok se dá proto očekávat výraznější pokles stavební výroby. Tomu nasvědčuje i pokles počtu a především objemu nově uzavřených hypoték v minulém roce – zejména v jeho závěru a pokračující pokles v letošním roce.

Pokles výkonů zasahuje ve čtvrtém čtvrtletí stále větší okruh odvětví. Doprava jako celek zaznamenává pokles výkonů za celý minulý rok o 0,2 %, ovšem v posledním čtvrtletí jde o pokles o 5 % (ve stálých cenách). Velmi silný je pokles přepravních výkonů v automobilové dopravě – téměř o 14 %, pokles přepravy na železnici je menší - necelých 7 %. Pouze telekomunikace zaznamenávají určitý omezený vzestup výkonů (ovšem výkony pošty poklesly o bezmála desetinu).

V podstatě stejná je situace i ve vývoji tržeb v sektoru maloobchodu, ubytování a stravování. V posledním čtvrtletí minulého roku zde tržby klesly v běžných a stálých cenách shodně o 5 % (oproti shodnému čtvrtletí předchozího roku). Pro srovnání - v roce 2007 tyto tržby vzrostly ve čtvrtém čtvrtletí v běžných cenách o 10 % a ve stálých cenách o více než 6 % (oproti stejnému období 2006).

I tato data tak svědčí o zřetelném útlumu, který se projevil ve všech částech tohoto sektoru. Tržby ve velkoobchodě – ve všech sledovaných skupinách – vykazují za čtvrté čtvrtletí 2008 ještě výraznější pokles než v případě maloobchodních tržeb a jsou opět v kontrastu s jejich výrazným růstem (přesahujícím 10 %) ve stejném čtvrtletí předchozího roku.

Až do loňského roku se významně na růstu HDP podílel růst sektoru služeb. V průběhu minulého roku však i zde nastal zlom a ve druhém pololetí již všechny základní součástí tohoto sektoru přešly do poklesu.

Na vývoji těchto služeb je patrná jejich korelace s vývojem především průmyslové výroby. Proto také lze pozorovat největší propad v tržních službách, kam patří i služby spojené s výpočetní technikou, které sice zatím jen stagnují, ale ostatní služby pro výpočetní techniku klesají. Mezi ostatní podnikatelské služby se přiřazují právní, účetní služby, reklama, zprostředkování práce apod. a ani těm se pokles nevyhnul. Relativně nezávislé na vývoji průmyslu a dalších výrobních odvětví jsou osobní služby, ale i tam je pokles (kadeřnictví, čištění atd.).

Nic nenasvědčuje tomu, že by tento sektor mohl počítat s růstovou dynamikou v nejbližším období. Průběh jeho dynamiky – tak jak se projevoval v roce 2008 - dokazuje, že sektor služeb začal mít růstové problémy již od druhého čtvrtletí minulého roku a tedy není tam patrné výraznější zpoždění za vývojem např. průmyslové výroby. Naopak se zdá, že citlivost služeb na průběh průmyslové konjunktury je relativně bezprostřední a velmi vysoká. Pokles výkonů nedosahuje sice takového rozměru jako v průmyslu, ale jeho závislost na vývoji výrobních odvětví resp. ostatní ekonomiky – sekundárního či primárního sektoru – je natolik těsná, že bez jejich zotavení – nelze s oživením v sektoru služeb počítat.

Nelze proto podle našeho mínění příliš kalkulovat s tím, že by sektor služeb v příštím období rostl i při poklesu průmyslové výroby. Lze pouze předpokládat, že jeho pokles bude mírnější a tak bude zmírňovat dopad poklesu průmyslu.

Zatím nejvýraznější dopady krize jsou patrné v průmyslové výrobě. Rychlost, se kterou český průmysl ztrácí svoji výkonnost, vyvolává obavy z toho, že krize zasahující průmysl je svým rozsahem nesrovnatelná s jakýmikoli poklesy či zpomaleními růstu v minulých dvaceti letech.

Pro všechny úvahy o vývoji českého průmyslu v letošním roce je rozhodujícím údajem především vývoj průmyslových zakázek. Ten ukazuje, že za čtvrté čtvrtletí v minulém roce byly zakázky v průměru o 25 % nižší než ve srovnatelném období předchozího roku. Rychlost poklesu objemu nových zakázek je nesrovnatelná s vývojem v minulém období a sklon této křivky nasvědčuje, že se zatím nepřibližuje ani zpomalení, ani pomyslnému dnu.

Je nutno také dodat, že údaje o vývoji průmyslových zakázek jsou sledovány na základě podnikové konjunkturální statistiky a vyjadřují hodnotu objednaných výrobků a prací. Nejde tedy o natolik pevná data jako je tomu při sledování výroby. Skutečnost se proto může od těchto dat významně lišit - i směrem dolů. Jak totiž uvádějí představitelé podnikatelské sféry, nejsou často ochotni z důvodů obezřetnosti ani sdělovat, jak velký propad zakázek ve skutečnosti v jejich firmách nastává .

S určitým zpožděním následuje vývoj zakázek i vývoj průmyslové výroby. Právě z této souslednosti lze usuzovat na další pokles průmyslové výroby. Dosavadní pokles o v průměru necelých 15 % - za poslední tři měsíce v roce 2008 – tak vytváří hrozbu, že pokles průmyslové výroby bude pokračovat a v prvním čtvrtletí letošního roku může dosáhnout až 20 - 25 %.

Tento vývoj pak má dopady i na úvahy o vývoji průmyslové výroby v letošním roce. Základní souvislosti letošního vývoje lze uvést na tomto jednoduchém příkladu. Pokud by došlo k tomu, že v prvním čtvrtletí průmyslová výroba bude skutečně o 25 % nižší a již od dubna se – hypoteticky - průmyslová výroba vrátí na úroveň 100 tj. bude v každém měsíci stejně velká jako minulý rok, i tak by došlo k poklesu celoroční výroby o 5 - 6 %.

Přirozeně, že tento vývoj pak otevírá prostor pro řadu otázek. Je vůbec reálné o takovém scénáři, kdy by došlo během několika měsíců k výraznému oživení výroby, uvažovat? Nejsou potom oprávněné úvahy, že pokles průmyslové výroby v letošním roce se může pohybovat kolem 10 % - a to dokonce může být lepší scénář? Neznamenají tyto trendy, které statistika zachycuje se zpožděním, jen potvrzení poznatků z jednotlivých firem, které signalizují velmi hluboký a zatím pokračující pokles výroby?

Tato čísla již bez větších výhrad dokládají rozměr a samotný fakt probíhající průmyslové krize, která ještě před několika měsíci byla v některých kruzích odmítána. Tyto otázky přirozeně vyvolávají i úvahy o faktorech, které ovlivní vývoj českého průmyslu v letošním roce.

V prvé řadě je nutno uvést data o stupni zapojení českého průmyslu do mezinárodního obchodu. Mezinárodně srovnatelná data dokazují, že zapojení české ekonomiky a – tedy i průmyslu, jako hlavního nositele zahraničního obchodu - je mimořádně vysoké. Lze dokonce soudit, že se téměř vymyká tomu, co je pozorovatelné v datech za ostatní evropské vyspělé ekonomiky.

Jak je patrné, je česká ekonomika s podílem 85 % na čele nových zemí EU z hlediska podílu vývozu na HDP. Pouze Belgie má o málo vyšší podíl. Ze srovnatelných vyspělých zemích se tomuto podílu blíží ještě dvě země – Irsko a Holandsko.

Důvod, proč je v těchto zemích podíl vývozu na HDP tak vysoký je patrně nutno hledat v případě Belgie a Holandska v tom, že v těchto zemích jsou nejvýznamnější evropské přístavy, jsou to země s rozvinutým petrochemickým průmyslem, což v souhrnu může působit na zvyšování objemu zboží, které těmito zeměmi prochází. Pokud jde o Irsko, které je také výrazně zasaženo ekonomickou krizí, pak i ono je významným evropským producentem jak zboží, tak i služeb v oblasti softwaru apod.

Jak je také zřejmé z pozic dalších zemí srovnatelného rozměru s ČR – počtem obyvatelstva a velikostí území - pak tyto země dosahují bezmála polovičních hodnot oproti České republice. To je patrně doklad toho, že ekonomiky těchto zemí jsou více zaměřeny na uspokojování vnitřní poptávky či jsou schopny dosahovat vyššího zhodnocení své práce.

Na rozdíl od nich je vysoký podíl exportu na HDP v české ekonomice proto daleko spíše výrazem nedostatečného stupně zhodnocení národní práce, výrazem toho, že česká ekonomika je profilována spíše jako doplněk ostatních ekonomik, zejména pak německé, kde v podstatě plní funkci zásobních (rezervních) kapacit využívaných v letech konjunktury – což byla minulá léta – a patrně také kapacit, které jsou v období krize jako první opouštěny a uzavírány.

K takovému profilu ekonomiky mohl vést i v minulosti široce využívaný systém investičních pobídek, který sem přivedl řadu kapacit s jednoduchou výrobou, náročných na lacinou práci. A naopak tento systém také deformoval tuzemské kapacity na doplněk zahraničních kapacit, kde jednou z podstatných výhod byla právě nízká úroveň jednotkových nákladů práce. Tomu také odpovídá i soustavný tlak na snižování nákladů práce – kdy nikoli vysoká produktivita, inovace, věda a výzkum, ale především snížení beztak v mezinárodním srovnání velmi nízkých nákladů je práce, je považováno za hlavní recept, jak zvýšit konkurenceschopnost českých výrobců.

Nakonec tato tendence je patrná i v konkrétní profilaci automobilového průmyslu v české ekonomice. Nové kapacity postavené v posledních pěti letech v podstatě svoji konkurenční výhodu staví na nízkých nákladech práce při finální montáži – komparativně s náklady v západní Evropě, pro který jsou nakonec tyto automobily určeny. S těmito kapacitami sem nepřišel ani vývoj, ani sofistikovanější výroba. Ta totiž pro vyráběné typy aut ani není potřeba, jde-li o auta v nejnižší kategorii – malé vozy jako druhé či další do rodiny. Obdobně je tomu i s výrobou nejrůznějšího autopříslušenství. Z tohoto pohledu se pak dá očekávat, že pokles konjunktury zasáhne české výrobce velmi silně.

Je nakonec typické, že v podobném postavení jako česká ekonomika se ocitají i nám regionálně nejbližší ekonomiky Slovenska a Maďarska. Takový vývoj rozhodně není náhodný a ukazuje, že tyto tři ekonomy se profilují obdobně – a bezpochyby pod tlakem silnějších západoevropských ekonomik.

Právě velmi nízká úroveň uspokojování poptávky české ekonomiky z vlastních zdrojů ji činí mimořádně zranitelnou a závislou na konjunktuře v mezinárodním obchodě. Vyplývá z toho také, že řešení důsledků krize v české ekonomice je mimo dosah české administrativy, což povede k tomu, že její průběh zde může být obtížnější a v dopadech na obyvatelstvo tvrdší než ve vyspělých zemích.

Závěrem je nutné ještě poopravit některá tvrzení vládních ekonomů týkající se jejich úvah na téma, že oživení poptávky v české ekonomice povede jen k nárůstu dovozu. Taková hodnocení zazněla od některých představitelů NERV, když hovořili o tom, že naše spotřeba je ze tří čtvrtin závislá na dovozech. Stejně jako tvrzení, že zvýšení důchodů povede k tomu, že důchodci za tyto peníze např. nakoupí hračky pro svá vnoučata a to jen posílí čínskou ekonomiku.

Taková tvrzení jsou hlubokým omylem a jen dokazují, jak málo jejich autoři znají reality české ekonomiky. Kdyby totiž skutečně prostudovali její základní data, pak by museli vědět, že dovoz tvoří přibližně 22 % - tedy jednu pětinu – z celkové hodnoty produkce (včetně mezispotřeby) v roce 2006. Potom takové úvahy jsou v lepším případě srovnáváním nesrovnatelného a v horším případě nepochopením.

Možnosti ekonomického růstu v letošním roce

Tyto souvislosti je nutno velmi pozorně zvažovat, pokud se budeme zamýšlet nad možnostmi ekonomického růstu v letošním a příštím roce. Je v mnoha ohledech typické pro českou politiku, že – v podstatě napříč politickým spektrem – odmítala vzít na vědomí, že přicházející krize českou ekonomiku nevyhnutelně zasáhne. Dlouhou dobu zejména vládní ekonomové jakékoli zmínky o krizi zlehčovali a tento stav v jisté míře trvá dosud.

Stále ještě převládá v přístupech politiků a také části veřejnosti přesvědčení, že současná krize skončí někde na přelomu května či června a nejpozději snad na konci prázdnin. Stále ještě je veřejnost ujišťována, že ve druhé polovině roku se obnoví ekonomický růst a „vše bude tak jako dosud“.

Obáváme se, že jde o hluboký omyl, že je to velmi vážné podcenění existujících trendů v reálné ekonomice a výraz neochoty a patrně i neschopnosti pochopit charakter současné krize. Řada světových politiků se neskrývá se svým přesvědčením, že svět čelí největší krizi od dob Velké krize. A česká veřejnost by si měla uvědomit, jak mimořádně těžká byla tato léta pro českou ekonomiku a jak dlouho tato krize trvala. To neznamená, že se tato krize bude v nezměněném rozsahu opakovat. Spíše jde o připomenutí, že by – podobně jako její předchůdkyně – mohla mít dlouhodobé a velmi dalekosáhlé důsledky.

Ve svých úvahách vycházíme z toho, že současná krize je krizí systémovou, krizí z nadvýroby vyprovokovanou finančními spekulacemi a dlouhodobou nerovnováhou světové, zejména americké ekonomiky. Proto také neočekáváme rychlé odeznění krize. Jsme přesvědčeni, že základem pro její překonání je nalezení nového modelu fungování světové ekonomiky, kde jednou z klíčových charakteristik je např. nalezení nových vztahů mezi ekonomikami Číny a USA, které by přineslo podmínky pro zotavení minimálně třetiny světové ekonomiky, stejně tak je to pozice EU apod.

Domníváme se, že nastavení těchto nových vztahů pak může nastolit nejen ztracenou důvěru, ale i perspektivu hospodářského růstu a tedy i perspektivu pro investice do nových technologií, do tvorby nových pracovních míst apod.

Posuzujeme-li proto z těchto širších pohledů možnosti překonání krize, pak se domníváme, že musíme připustit i možnost, že návrat z krize „do normálních poměrů“ nebude záležitostí několika měsíců, ale daleko spíše několika let. To se týká nejen obnovení investiční činnosti, ale i hospodářského růstu.

Promítneme-li tento závěr do růstu HDP jako souhrnného ukazatele ekonomické činnosti, pak musíme být připraveni i na situaci, kdy růst HDP – až nastane – může být v řádu jednoho či dvou procent ročně a tedy návrat k původnímu objemu HDP tj. na úroveň roku 2008 může trvat více let. Pokud bychom tento návrat zkusili modelovat podle – v jisté době moderní a velmi populární – terminologie křivek, pak naše návratová křivka bude - v těchto podmínkách – podobná spíš písmenu L než písmenu V.

Jsme si vědomi toho, že naše úvahy na téma oživení či délky krize mohou být v jistém smyslu předčasné – a to i proto, že krize vlastně ani v plné míře nezačala. Je stále ještě před námi – a v tom se shoduje náš pohled s názory světových institucí.

Připomeňme, že v nedávných dnech také americký FED přikročil k přehodnocení svých úvah o růstu HDP v letošním roce a již vůbec nepočítá s jeho růstem, ale naopak s jeho poklesem o 0,5 - 1,3 %, s dalším růstem nezaměstnanosti a také – hovoří o tom, že oživení bude neobvykle pozvolné a bude trvat déle.

Podrobnosti ZDE

Přesto se domníváme, že je nutno o těchto otázkách hovořit. Také proto, že jen plné pochopení důsledků této krize může být cestou k jejich překonání a omezení jejich dopadů na životní podmínky obyvatelstva. Krize se nestane menší, nebudeme-li o ní hovořit a ani ji neodvrátíme tím, že před ní zavřeme oči. Právě co největší informovanost o ní může být způsobem k vyburcování úsilí k překonání jejích důsledků.

Pokud bychom vycházeli ze současných trendů vývoje české ekonomiky, pak pro letošní rok musíme očekávat pokles HDP v rozsahu kolem 5 %. To je sice zatím v hlubokém rozporu s očekáváními ostatních institucí v ČR, ale domníváme se, že svoji úvahu můžeme doprovodit následujícími fakty.

Průmyslová výroba od počátku roku klesá a nejsou známky, že by se mohla zotavit, zejména zhoršují-li okolní země – naši hlavní obchodní partneři – své prognózy pro letošní rok.

K tomu je možné uvést i dosud známé výsledky německé ekonomiky v minulém roce – našeho hlavního obchodního partnera - ve čtvrtém čtvrtletí pokles HDP o 2,1 %, pokles exportu o 7,3 % i malé snížení soukromé spotřeby.

Podle našeho názoru by pokles průmyslové výroby mohl dosáhnout 10 %. Analogicky tomuto poklesu lze očekávat pokles navazujícího sektoru služeb, stejně tak poklesnou výkony dopravy – největší přepravci avizují pokles jejich výkonů v současnosti o nejméně pětinu apod. Nejsou známy aktuální prognózy, které by uváděly, že některá významná odvětví v ekonomice vykáží v letošním roce růst. Nechceme podléhat líbivým trendům a hovořit o krizi, jenom proto, že je to módní, ale v současnosti nenalézáme žádné výraznější podněty k růstu.

Také podíváme-li se na užití HDP a tedy na jeho druhou stranu, i zde jsou patrné signály k poklesu. I když nejsou ještě oficiální výsledky za celý minulý rok a jsou k dispozici jen výsledky za tři čtvrtletí, přece jen jsou trendy celkem zřetelné a odpovídají dílčím poznatkům.

Především již v minulém roce došlo k poklesu investic – za tři čtvrtletí se snížily o víc než 5 % a celoroční výsledek bude patrně podobný. Pokud jde o letošní rok, sotva lze očekávat změnu trendu. Dají se očekávat masivní investice v ekonomice, kde je nevyužita třetina průmyslových kapacit, kde je obtížné získat dlouhodobý úvěr a zejména kde není perspektiva růstu? Také investice do bydlení se zpomalí, jak tomu nasvědčuje propad trhu s novými hypotékami. Určitým stimulem mohou být pouze investice infrastrukturní, kde jde o pokračování a dokončení investiční činnosti z minulých let. Celkově však investice poklesnou bezpochyby podstatně více než o 5 %.

Soukromá spotřeba za minulý rok jako celek nesporně vykáže určitý růst. Ale ani ona již nepatří k dynamizujícím činitelům – ve čtvrtém čtvrtletí to pravděpodobně bude blízko stagnaci. Pro letošní rok musíme počítat s tím, že naroste počet lidí bez práce, patrně poklesne ochota (ale i schopnost – při narůstající nezaměstnanosti) se zadlužovat a do tohoto sektoru bude plynout méně peněz než v minulém roce. Proto je pokles nevyhnutelný.

Obdobně je možno hovořit i o spotřebě vládního sektoru. Situace státního rozpočtu je dostatečně známá a to se postupně dotkne i dalších restrikcí.

Zde považujeme za nutné upozornit na dosud jen málo uváděnou souvislost ekonomického poklesu – a to je dopad do rozpočtů obcí, regionů a zdravotních pojišťoven. Očekáváme, že zreálnění těchto rozpočtů a jejich přizpůsobení nové situaci „bude na pořadu dne“ a proběhne po skončení prvního čtvrtletí, kdy budou jasnější kontury možných propadů příjmů. Nevyhnutelně pak bude následovat redukce dosavadních rozpočtových výdajů a tedy i dopad jak na jejich spotřební výdaje tak i na jejich investiční plány.

V neposlední řadě je nutno upozornit i na vliv propadu zahraničního obchodu na celkovou dynamiku HDP. I když jde v určité míře o účetní operace (s velkým zjednodušením řečeno, ovšem s dopadem do celkových čísel), přece jen jeho dopad je mimořádně velký.

Je dobré si uvědomit, že ve čtvrtém čtvrtletí minulého roku se (poprvé po několika letech) právě saldo zahraničního obchodu změnilo z kladného na záporné v celkovém rozsahu přesahujícím 30 mld. V případě dalšího pokračování – a tomu zatím mnohé nasvědčuje – to je významný dopad na růst HDP v letošním roce.

Tento velmi stručný nástin by měl jen rámovat možnosti růstové dynamiky české ekonomiky v letošním roce. Není naším cílem vést spory o to, zda uvedené veličiny se liší o desetinu či dvě desetiny anebo o půl procenta. Tuto debatu přenecháme ochotně jiným.

V současné době chceme především vyjádřit své znepokojení nad podceňováním stávajících trendů a nad jejich možnými důsledky a také nad tím, že směr řešení, které volí současná vláda, ve skutečnosti současnou krizi jen prohlubuje.

Nemůžeme také neupozornit na to, že z této krize rozhodně nevedou ani snadná ani jednoduchá východiska a už vůbec to není cesta jen na půl roku, jak se nám někteří politici snaží namluvit.

Příloha 1

Požadavky ČMKOS na řešení důsledků hospodářské krize

ČMKOS vyzývá vládu, aby začala neprodleně řešit důsledky světové hospodářské krize. Jsme znepokojeni, že vláda – i přes naše včasná varování, že světová hospodářská krize dopadne velmi razantně na českou ekonomiku – odmítala vidět nebezpečí zpomalení hospodářského růstu a nyní již zcela očividného poklesu ekonomiky a ztráty pracovních míst pro desetitisíce zaměstnanců. Tím byl promeškán cenný čas k přípravě na krizi a k rozpracování odpovídajících opatření hospodářské politiky.

Podle našeho názoru by se opatření vlády měla zaměřit na:

1. Zabránění dalšímu prohlubování krize. To podle našeho názoru vyžaduje zastavit souhrnné snižování daní a pojistného, v tom především přímých daní a pojistného, které odčerpává prostředky pro vzdělávací i sociální systémy a také na veřejné investice. Snižování daně ze zisku přitom podporuje jeho masivní odliv do zahraničí (až 5% HDP). Jsme zásadně proti vyvádění pojistného z průběžného systému penzijního pojištění do systému kapitálového spoření. Požadujeme zastavení privatizace v oblasti státního majetku, sociálních transferů a veřejných služeb.

2. Koordinaci hospodářské a měnové politiky, neboť dosavadní opatření centrální banky na snížení úroků jsou neúčinná. Ačkoliv centrální banka snižuje základní úrokové sazby, komerční banky naopak úroky zvyšují a snižují úvěrové rámce firmám. Žádáme vládu, aby v koordinaci s centrální bankou předložila opatření na obnovení úvěrování firem a snížení jejich úrokového břemene.

3. Podstatné rozšíření ekonomické diplomacie a tedy na reálnou podporu vlády pro české vývozce zejména na trhy, které jsou méně postiženy krizí. K tomu je nutno především připravit zdroje pro poskytnutí vládních úvěrů na vybrané významné vývozní akce českých firem (česká vláda poskytne úvěr zahraničním firmám umožňující realizaci velkých projektů s českými vývozci).

4. Urychlené zvýšení veřejných investic do infrastruktury (včetně infrastruktury měst a obcí) a podpory zelených a chytrých investic. Jde nejen o zvýšení veřejných investic do dopravní a vodohospodářské infrastruktury a na veřejnou podporu výstavby, ale i razantního rozšíření rekonstrukce bytů včetně zvýšení jejich energetické úspornosti. Zrychlení odpisů nových investic, a to zejména investic do výzkumu a inovací. Zaměření systému investičních pobídek výlučně jen na chytré investice do inovací, sofistikovaných výrob a služeb. Rozvinutí především technických oborů na všech úrovních škol.

5. Urychlené rozvinutí programu výstavby v průběhu dvou let alespoň 50 tisíc bytů se státní podporou s nízkým nájemným – pro mladé rodiny a osoby v penzijním věku, kteří nemohou najít důstojné bydlení s jim přiměřenými náklady. Jde o investici, která by mohla stabilizovat trh s byty. Podpořit a posílit programy zateplení bytů-

6. Vytvoření fondu na mzdové vyrovnání pro zaměstnance, kteří nemohou pracovat na plný úvazek v důsledku krize. Jde o to, aby lidé, kteří budou pracovat jen část pracovního týdne dostávali mzdové vyrovnání z prostředků státu. Pracují-li např. jen tři dny, pak by zbývající dva dny dostávali proplaceny ve výši 80 % mzdy s tím, že stát uhradí dvě třetiny této sumy. 

7. Zvýšení podpor v nezaměstnanosti a prodloužení doby pobírání dávek. Naše ekonomika se ocitá v dlouhodobé krizi a tudíž stát musí zajistit i pro případ dlouhodobé nezaměstnanosti důstojné podmínky pro život těchto lidí.

8.Ochranu agenturních zaměstnanců a zaměstnanců s pracovními smlouvami na dobu určitou. Zajistit přístup těchto zaměstnanců k rekvalifikačním programům a zajistit jim odpovídající sociální zabezpečení včetně podpory v nezaměstnanosti. Zahraničním pracovníkům zajistit podmínky pro návrat do vlasti, pokud si to budou přát.

9. Ochranu před finančními spekulanty. Co nejrychleji přijmout potřebná opatření, která jednoznačně definují lichvu a zabrání finančním spekulantům parazitovat na svízelné finanční situaci zaměstnanců tím,že jim nabízejí nepřiměřeně úročené půjčky, které pak vedou k nezvládnutelnému zadlužení domácností a často končí osobním bankrotem či exekucemi. Upravit právní předpisy v oblasti ochrany práv zaměstnanců při insolvenci zaměstnavatele.

10. Vyčlenění v letošním roce minimálně dvou procent HDP na řešení důsledků krize a podporu hospodářského růstu. Prioritu má podle našeho názoru hospodářský růst a nikoli jen úzce chápaná maastrichtská kriteria.

11. Projednávání a dohodnutí protikrizových opatření vlády se sociálními partnery v Radě hospodářské a sociální dohody. Doufáme, že vláda si již uvědomuje možný rozsah hospodářské krize a je si vědoma své odpovědnosti za vývoj ekonomiky v naší zemi a očekáváme, že bude – v této složité době – svá opatření projednávat i se svými sociálními partnery v RHSD. ČMKOS je na takové jednání připravena.

Příloha 2

Tolling jako způsob státní pomoci při financování firem

V současné době se diskutuje o tom, že jedním z největších problémů pro firmy - od malých až po velké – je nedostatek provozního financování resp. přímo neochota bank financovat jejich záměry. Podle vyjádření firem jde často i o případy, kdy firma není předlužená a přesto nemůže dostat úvěr.

Pomoci by zde mohl tolling, který byl již v minulých letech použit pro záchranu některých firem. Tolling provozovala firma Osinek, která je plně vlastněna státem a byl zejména využit pro záchranu firmy Vítkovice Steel.

Základní schéma tollingu bylo následující – Osinek nakoupil na svůj účet veškerý materiál a ostatní suroviny a dal tento materiál zpracovat do Vítkovic a hotové hutní materiály pak na svůj účet prodával. Vítkovice za zpracování dostaly „zpracovatelskou“ odměnu - dostaly na mzdy, odpisy a trochu zisku atd.

V době, kdy se tolling uplatňoval, byla oproti současnosti jedna zásadní odlišnost – firma měla odbyt. Ovšem i přesto, že firma měla odbyt, nebyla ochota jí dále půjčovat.

Je možné, že podobná situace existuje i v současnosti – mohou být firmy, které táhnou sebou staré dluhy (druhotná platební neschopnost bezpochyby narůstá) a mohou mít i nové zakázky, ale úvěr na další výrobu nikdo nechce poskytnout. Za této situace by riziko dalšího úvěru převzal stát.

Toto schéma by bylo možno použít i v současnosti. Jen by bylo nutné ho přizpůsobit k tomu, aby bylo možné ho využít i pro strojírenské firmy případně firmy se složitější strukturou výroby. Základní schéma však musí zůstat stejné.

Pro firmu, která bude pracovat v systému tollingu musí být oba toky peněz v rukou organizace poskytující tolling. Tedy jak nákup vstupů, tak i prodej výstupů a firma – zpracovatel dostane „jen“ zpracovatelskou odměnu – tedy na mzdy, materiál, odpisy a rozumný zisk. Tímto způsobem se omezí možnost vzniku rizik na minimum.

S použitím tollingu je jeden problém – může být vzneseno podezření na nepovolenou státní pomoc. Tak tomu v minulosti také bylo. Zdá se však, že v současné době bychom si s tím neměli moc lámat hlavu, protože dnes jednotlivé státy poskytující pomoc svým firmám zcela nepochybně překračují - dříve striktně dodržovaná - pravidla o zasahování do trhu a poskytování státní pomoci.

Státní firma může poskytovat tolling i dnes za rozumné úrokové sazby. Pokud jí stát zaručí její úvěry – a to musí stát udělat – pak si může postupně vzít z bank 10 - 20 mld a to za sazby na úrovni PRIBOR 6M a dále tyto peníze půjčovat s přirážkou 0,5 až maximálně 1 bod (v současnosti PRIBOR 6M je 2,8 -2,9 %). Stát má dostatečnou sílu, aby si takové sazby u bank mohl vyjednat a mohl dovolit i takovou přirážku.

Systémem tollingu se tak může bez větších problémů financovat řada krátkodobých vývozních operací, stejně jako další akce při mezipodnikových kooperacích většího rozsahu atd.

Pod čarou dodáváme, že Osinek v minulosti dobře fungoval. Po privatizaci Vítkovice Steel tam ještě byla řada akcí, kterými se některým firmám pomohlo a některé by bez této pomoci již neexistovaly. Pak však začal státním úředníkům vadit. Po roce 2006 po nástupu nového vedení MPO začaly akce, jak Osinek zlikvidovat. Státní úředníci – zejména představitelé ministerstva financí - podnikali mnoho kroků, jak jeho činnost v tollingu zcela zastavit, lidi propustit a firmu zlikvidovat. To se také stalo a počátkem listopadu 2008 vstoupil Osinek do likvidace.

Možná, že by se bývalý kolektiv schopných lidí ještě mohl dát dohromady a mohl by obnovit tuto činnost. Největší výhodou tohoto kolektivu bylo, že to uměl dělat a měl s tím daleko největší zkušenosti v ČR a - hlavně – nikdy neudělali nějaký problém.

Navíc výhodou státní firmy je i to, že může přece jen více respektovat i širší potřeby státu, podpořit i firmy regionálně významné apod. To žádná soukromá firma, natož pak banka dělat nebude.