Nejvyšší správní soud (NSS) ve svém odůvodnění sdělil následující:

Všeobecně se toto rozhodnutí bere jako precedentní a věřme, že tomu tak skutečně bude. Existuje pro to hned několik důvodů. Tím zjevným je to, že NSS nastavil laťku pro manipulaci politického prostoru hodně vysoko. Zrušit politickou stranu z důvodů, které předložila vláda v návrhu na zákaz Dělnické strany, nebude takřka možné. Je to jednoznačný vzkaz pro ty, kdo by chtěli prostřednictvím justice řešit buď svou obsedantní potřebu vypořádat se s vlastní minulostí, nebo pro ty, kdo by chtěli regulovat demokracii společnosti ve svůj prospěch.

Jistě se opět objeví názor, že rozhodnutí NSS je špatné, protože de facto predikuje vývoj možného návrhu na rušení jiných existujících stran, zejména KSČM. Další budou varovně zdvihat prst, vezmou opět do úst jedno z nejvíce papouškovaných klišé současnosti o "opakování historie", a vzpomenou na to, že kdyby Výmarská republika důsledně trvala na zákazu NSDAP, nebylo by Hitlera, holocaustu a druhé světové války.

Tyto "matematické" představy o vztahu mezi současností a historií stále retardují mediální diskurz, který proto bude raději důkladně problematizovat "důležitou" otázku, zda ministerstvo vnitra připravilo návrh na zrušení Dělnické strany dobře nebo špatně. Jednoduše řečeno, bude se mlátit dokonale vymlácená sláma, ve které by člověk marně hledal sebemenší zrníčko substance celého problému.

A zde se konečně dostáváme k prospěšnosti Dělnické strany, tedy spíš k tomu, jakou funkci plní podobné politické struktury ve společnosti. Prospěšnost jinak bezvýznamného spolku politováníhodných frustrantů je v tom, že jsou dobrým indikátorem společenského klimatu.

Jejich zvýšená aktivita vždy spolehlivě ukáže na palčivý společenský problém sociálního, národnostního a ekonomického charakteru, který způsobí zvýšenou míru politického extremismu, různě modelované xenofobie a v konečném důsledku násilí, které má být politickým řešením a ve skutečnosti je ventilem frustrace.

Exekutivní složka státu, která se chová v souladu se svým pověřením, takové jevy nepochybně musí sledovat a hodnotit. Na to, jaké indicie získá, by také měla umět správně reagovat: snažit se řešit tyto jevy takovým způsobem, aby minimalizovala jejich důsledky.

Česká exekutiva v současnosti dělá pouze první krok, sleduje extremisty. To ji vcelku baví, protože může sledovat v podstatě, koho chce. Ten druhý, a samozřejmě daleko náročnější krok, spočívající v řešení příčin vzrůstajícího extremismu, nahrazuje populistickou, naprosto nezodpovědnou a navíc ještě evidentně diletantskou snahou o zamaskování skutečných problémů represivním opatřením vůči důsledkům a příčiny nechává pro klid duše být. Řečeno srozumitelně i pro premiéra, ministra vnitra a jejich úředníky, exekutiva se jala vlhkou zeď postiženou plísní "sanovat" tím, že ji přetře na bílo.

Až vláda dojde k pochopení, že takováto ozdravná kůra vede jen k šíření plísně pod nátěrem, bude to pro tuto společnost velký den. Nebude to ale dřív než se mediální diskurz zmůže na víc než na dohady o tom, zda byla plíseň zamalována dostatečně nebo nedostatečně.