Před časem jsem se vyjádřil k mediálnímu zlehčování (pro někoho snad) překvapivého faktu, že předsedkyně Národní strany (našimi politology označované jako strana ultrapravicová, resp. extrémně pravicová) obhájila doktorát a ještě k tomu na téma národ. Na té převažující reakci se mi totiž nelíbilo to, že se každý, kdo zastává určitý vyhraněný (a tedy i odlišný) názor na řešení přetrvávajících společenských problémů a patří podle oblíbeného českého škatulkování k extrémistům, pokládá a priori za blbečka a omezeného primitiva. To je krajně nebezpečný přístup a navíc ještě výraz politické naivity. Na jedné straně to je podceňování jednotlivců, kteří se prostřednictvím různých nekonformních názorů a přístupů profilují a na druhé straně i přeceňování míry imunity veřejnosti vůči vyhraněným (potažmo extrémistickým) názorům.

Historie by nás už konečně měla poučit o tom, že odlišný a radikální přístup k řešení všeobecně mizerné situace uvnitř společnosti, může získat obrovskou a masovou podporu. A ve chvíli, kdy se to stane, máme vymalováno. A nepomůže ani usilovné zesměšňování jednotlivých protagonistů, jejich označování za primitivy, paranoiky, polovzdělané zkrachovance apod. Lidé zkrátka v určitou chvíli a v určité situaci potřebují někoho, kdo dokáže pořádně nahlas říkat to, co si myslí sami a je jim konec konců jedno, co tento člověk dělal dříve, jakou trpí chorobou, nebo zda má klasické vzdělání. Potřebují mesiáše, potřebují vizi, sliby a naději.

Na současných oficiálních (vládních, politologických a jiných) hodnoceních mi především vadí to, že se prakticky nikdo vážně a zodpovědně nezabývá otázkou, proč tyto krajní názory a přístupy, přes všechna mediální odsouzení, získávají stále větší oblibu. Zvláště tam, kde ožehavé problémy, jako je kupříkladu soužití s některými komunitami, přerostly v otevřenou nevraživost. Tato nevraživost může pak skutečně za určitých podmínek (kupříkladu ekonomických) přerůst v otevřenou nenávist a otevřená nenávist v násilí.

Bylo by velmi zajímavé zeptat se v tuto chvíli občanů Litvínova (ale i Teplic, Mostu, Ústí nad Labem a dalších měst), zda souhlasí či nesouhlasí s výrokem Nejvyššího správního soudu, respektive zda chtějí, aby byla Dělnická strana zrušena, či nikoli. Naše vláda to má totiž velmi těžké. Oč měl totalitní režim snazší a jednodušší něco zakázat, o to má demokratický systém provedení stejného zásahu těžší a složitější. Otázkou ale je, zda si to současná politická garnitura dostatečně uvědomuje. Zda v sobě stále nemá skrytou touhu to či ono řešit totalitně, jednoduše, bez velkého úsilí. Tento přístup vždy přinese jen naprostý neúspěch a ostudu. Asi by to opravdu chtělo méně emocí a více rozumu.

Chvílemi mne ale napadá taková kacířská myšlenka. Ono je docela možné, že pan Langer a jeho analytici a právníci vlastně ani nechtějí Dělnickou, či jinou stranu zakázat. Třeba se jim tato situace hodí. Je to docela slušný zástupný problém, který přitahuje zájem médií i veřejnosti mnohem více, než korupce, neschopnost, nekompetentnost, vyhazování peněz a špatné výsledky práce. Tomu by konec konců nasvědčovala i obrovská mediální reklama, která byla Dělnické straně (zcela zdarma) poskytnuta a která jí bezpochyby zformovala další a další příznivce.

Pokud to tak je, pak nám všem pomáhej Bůh.