Použiji přirovnání známého rusko-amerického aktivisty Dmitrije "Kolapsnika" Orlova: Když se vánočního krocana zeptáte, co ho čeká na Boží hod, odpoví vám, že - jako každý jiný den v jeho životě - krmení, aniž by tušil, že tentokrát se budou krmit jiní a potravou se stane on sám. Úplně stejně se chovají ekonomové, tedy aspoň ti, kteří jsou připuštěni k formulování vládních i opozičních návrhů na zmírnění krize: Celý život nezažili nic jiného než růst, dokonce si nic jiného nedovedou ani představit, takže jediný recept, který znají a umějí zformulovat, jsou snahy o znovuobnovení růstu. A to růstu ekonomiky obecně i růstu objemu dluhů stojících v základech vytváření virtuálních peněz a peněžních "produktů", jejichž astronomický nadbytek a odhalení jejich mizivé až nulové reálné hodnoty vlastně jsou jedním z bezprostředních spouštěčů krize.

Při hledání základních příčin současného vývoje však musíme jít ještě dále, tam, kam se žádný ekonom ani neodváží pohlédnout.

Není náhodou, že globální ekonomický růst se zastavil právě ve chvíli, kdy historicky vrcholí i globální těžba ropy. Narazili jsme na meze růstu. To, co se děje dnes, bylo rámcově předpovězeno již před desítkami let. Ekonomický růst by nebyl možný bez růstu čerpání neobnovitelných energetických a surovinových zdrojů Země. Nejde jen o ropu, ve stínu mediálně vděčnějšího ropného zlomu zatím neprávem zůstávají perspektivy globálního vyčerpání zemního plynu, některých kovů, pitné vody nebo třeba tak důležitého biogenního prvku, jakým je fosfor.

Nevyslovená krutá pravda je následující: Globální ekonomický růst právě končí. Končí definitivně, jednou provždy, nikdy už se nevrátí. Pochopitelně, příslušné křivky budou vypadat jako pila, budou mít spoustu zubů a jejich lokální maxima budou svádět k falešným pocitům, že na obnovu růstu je ještě nějaká šance. To však nic nezmění na historickém trendu, který bude čím dále zřejmější dokonce i ekonomům, podobně jako dnes už i mainstreamoví analytici přiznávají skutečnost ropného zlomu, věc ještě před pár lety nemyslitelnou. Ekonomický růst končí proto, že to, co ho pohánělo, tj. růst čerpání neobnovitelných zdrojů, narazilo na své meze a dále to není a nebude možné prostě proto, že ty zdroje nebudou k dispozici. Veškeré snahy o obnovu růstu, jichž jsme dosud svědky, jsou zatím jen neúčinným plýtváním omezenými zdroji, které budeme brzy zoufale potřebovat pro zcela jiné účely než je zajištění osobního prospěchu několika pečlivě vybraných ředitelů bank nebo akcionářů automobilek. A jestliže si mocenské elity nenechají poradit nic lepšího, než co můžeme vidět, po krizi finanční a ekonomické nastane zákonitě krize politická. Pak skončí veškerá sranda a půjde opravdu do tuhého.

Finanční systém založený na dluhu, vytváření virtuálních peněžních "produktů" a spekulaci je třeba odpojit od reálné ekonomiky. Peníze musí přestat hrát roli zboží "per se". Jestliže končí období fyzického růstu celkového množství reálného zboží a služeb, musí skončit i snaha o zvětšování objemu peněz prostřednictvím úroků. Existují návrhy na "negativní úrok" - kdo bude chtít držet na účtech peníze, bude za to platit tím víc, čím víc peněz tam bude mít. Je nutno připustit vytváření lokálních měn, které vlády a centrální banky v historii zatím nakonec vždy zlikvidovaly silou pod záminkou, že jde o daňové úniky. Byly vypracovány návrhy na souběžné používání dvojích měn - stávající měny by byly odsouzeny k dožití, ať si s nimi spekulanti hrají podle libosti až do jejich úplného zániku. Životně důležité věci - potraviny, energie, bydlení apod. - bychom však nakupovali za měny nové, kterých by obíhalo relativně malé a nerostoucí množství a nic jiného než předem určené nezbytnosti by nebylo možno si za ně opatřit. Tohle zřejmě leckomu bude připomínat přídělové poukázky a bude mít kus pravdy. Přídělové ekonomiky měly v dějinách opodstatnění v dobách nedostatku. Čím dříve si uvědomíme, že reálný nedostatek základních životních potřeb je z historického hlediska za dveřmi, tím lépe. Na pokles objemu disponibilních zdrojů je potřeba reagovat poklesem spotřeby.

Brzy se ukáže, že současnou krizi nakonec nejlépe přežijí ty státy, jejichž ekonomiky dokážou zajistit svému obyvatelstvu základní potřeby nutné k životu. Tímto směrem je nutno postupovat na národních úrovních. Zemědělství a národní soběstačnost v zajištění potravin, bydlení ve všech souvislostech, obnovitelná energetika, vodovodní a kanalizační systémy, veřejná doprava, zdravotnictví, vzdělávání, bezpečnost - toto vše musí být státem podporováno a cílevědomě chráněno před křečemi umírajícího systému založeného na růstu a posuzováno jako veřejné služby, třeba i za cenu vyvlastnění zahraničních majitelů některých podniků, pokud nebudou chtít respektovat nové podmínky a změněná pravidla. Možnost použití navrhované paralelní měny pro jejich financování se pak nabízí sama.

Konec růstu a konec nadvlády spekulativních financí bude nutně znamenat také konec globalizace. Na pořad dne se po několika nevyhnutelných zásadních kolapsech velkých a zranitelných centralizovaných sítí všeho druhu, od finančních až po zásobovací, dostane otázka jejich odolnosti a lokalizace obstarávání životně důležitých potřeb, které tyto sítě zatím zajišťují. Půjde hlavně zase o potraviny, energie, pitnou vodu. Kromě lokalizace jejich obstarávání nás čeká v delším časovém horizontu i jeho postupná deindustrializace. Čím méně komplikované způsoby jejich opatřování dokážeme zavést, čím kratší a jednodušší budou finanční, obchodní a logistické řetězce potřebné pro to, aby se dostaly ke konečným spotřebitelům, tím lepší šanci máme čelit stagnaci a postupnému smršťování světové ekonomiky.

Rostoucí roli v krizi budou hrát obce. Státy jim budou muset jít "na ruku", protože decentralizace se nakonec stane i trendem ve státní správě a samosprávě. Důsledkem naznačených trendů bude zákonitý pokles daňových výnosů a vlády od určité chvíle nedokážou samy zajišťovat některé zásadní věci charakteru veřejných služeb -- třeba zajištění veřejné bezpečnosti. Větší pravomoce i rozšířená odpovědnost obcí za zajišťování životních potřeb a veřejných služeb mohou krizi jedině zmírnit. Obce navíc nejlépe vidí na své občany a jejich potřeby a ti naopak mají své starosty a radnice na očích, na rozdíl od politiků v hlavním městě. Vzájemná závislost tohoto druhu může být jedině k užitku.

Východiska překládaných návrhů jsou dvě:

1. My, obyčejní lidi, jsme tuto krizi nezavinili a nemáme šanci na ní vydělat. Proto by její tíhu měli nést především ti, kdo ji způsobili (lze na ně celkem snadno ukázat, určitě ji nemá na svědomí nějaká neviditelná ruka) a kdo i z krize budou mít prospěch.

2. Jestliže vlády budou pokračovat dál ve snahách o obnovení růstového trendu ekonomiky, nejenže "zajistí" dovršení finančního a ekonomického kolapsu, ale posunou celý svět na hranice kolapsu politického. Ten a s ním nutně související riziko globálního jaderného konfliktu o zbývající neobnovitelné zdroje si doufejme nikdo z mocných nepřeje.

Hodnocení opatření navrhovaných NERVem, vládou i opozicí je pak vlastně jednoduché. Vše, co ve svých důsledcích povede k realizaci shora naznačeného, je a bude užitečné a potřebné. Vše ostatní je a bude neúčinné nebo přímo škodlivé.