28. 1. 2009
Nezabiješ?Poněkud pochmurná východiska k futurologické prognózeJak souvisí agrese Izraele v Gaze, bigotní křesťané, americká kultura, neoliberalismus a baťůžkáři? Není to tak složité. Všechno jsou to rysy jednoho a téhož: Militarizace světa, společnosti i lidského nazírání na svět. Militarizuje se i naše móda. S uhrančivou kombinací slov "právo na existenci" zřejmě již 60 let nejsou konfrontováni jen Židé v Izraeli a ti, kteří v důsledky tohoto jejich práva na existenci tuto svou existenci ztrácí. Ve stále větší míře celý svět a každý z nás. Stačí sledovat většinu amerických filmů a do lidského podvědomí se neodbytně vkrade pocit, že žije v permanentní, kruté válce, kde platí především zákon číslo jedna: Zabij, nebo budeš zabit. |
Ta americká kultura (jistě, 2% filmů jsou "kvalitních") vůbec není jen zábava. Je to výchova. Cesta k tomu, jakými brýlemi se dívat na svět. Jak svět prožívat. Jak reagovat na nejrůznější životní situace. V těchto filmech je obsažen celý budoucí život nadcházejících a často již těch dnešních generací lidí. Život scvrknutý do třech svátostí každého živočicha: peněz (analogicky potravě v animální říši), sexu (ta prchavá chvíle extatické euforie a klidu stejně jako u tvorů animální říše, kdy jedinec nemusí bojovat o holé přežití) a onoho třetího svatého pravidla, které je shrnuto v zákonu číslo jedna. Zcela příznačný je i další stabilní rys hollywoodské kulturní nadílky světu. Náš hrdina vždycky musí vyhrát. Porážka se neodpouští. Ba neexistuje. Člověk, dav, vychovávaný těmito díly pak ví, že jedinou správnou věcí je vždycky pozabíjet co nejvíc "nepřátel". Také ví, že on je to Dobro, a zahyne-li v boji on, zahyne automaticky i ono Dobro. Nepřítel je automaticky Zlo. Proto musí zemřít. Není divu, že populace, již několik dekád odkojená tímto v podstatě vojenským drilem ukrytým pod hávem "zábavy", je tak vstřícná ke všem křižáckým trestným výpravám "ve jménu demokracie a lidských práv". Ve výzkumu veřejného mínění provedeném v minulém roce se nadpoloviční většina Američanů vyslovila pro vojenský úder na Írán. Žádné překvapení to není. Dávno jsme vstoupili a už naplno žijeme ve světě Huntingtonova Střetu civilizací. Jeho knize, která poprvé vyšla v 1993 a třebaže tehdy mnohým z nás připadala nereálná a přitažená za vlasy, reálné události dávají takřka každodenně za pravdu. Krize, války a vraždění na této planetě, k nimž v posledních dvou dekádách došlo, se odehrály ve znamení nemilosrdného soupeření civilizací. Irák začátku 90. let, pak Jugoslávie, Afghánistán, opět Irák, a samozřejmě takřka permanentně Palestina, nemluvě o těch desítkách krvavých řeží, k nimž za tu dobu došlo v Africe, to vše byly typické multikulturní střety, pro které platil krutý a nelítostný zákon číslo jedna. Huntington musel být buď tak skvělým prognostikem, nebo patřil k zasvěcencům a věděl, podle jakých zákonitostí se začnou točit kola moci po pádu světového socialismu. Lidské myšlení je binární. Dobro nalézáme prostřednictvím zla. Většina z nás svět nevidí barevně, ale černobíle. Nejspíš tak pracuje samotný lidský mozek a nemůžeme za to. Ta militarizace není přítomna jen ve vojenských uniformách. V hloubi se ukrývá i v základech toho, co pokládáme za základ naší morálky. Tou jsou pro mnohé ještě stále monoteistická náboženství. Na setkání, na němž jsou přítomni i bigotní katolíci, by člověk žádnou agresi nečekal, a přesto se může dočkat zavržení a vyloučení ze "společnosti lidí", pokud se proviní proti jejich bigotním představám. Kdo a kým je vlastně člověk pro věřícího katolíka (protestanta, žida, muslima)? Jak krásný je talmudický princip, který jako jeden ze tří důvodů, které ospravedlňují sebevraždu Žida, uvádí, že se tento čin povoluje v případě, když mu nevěřící nařizují zabít jiného člověka. A jak podivné je mlčení většiny rabínů světa k tomu, co se děje v Gaze. Dejte katolíkovi, který bude přísahat na Nezabiješ!, otázku, co si myslí, o křižáckých výpravách do Palestiny a do Čech, a uvidíte, jak obrátí. Ti husité přece nebyli žádní andělé! Nebyli, a kdo je? Zabijeme člověka jen pro to, že není anděl? Ve jménu boje proti nevěřícím jistě dovedou být také tvrdí jako skála i bojovní muslimové. Nejvražednější výpravy posledních dekád byly vyhlašovány z Bílého domu a prezidenti je pronášeli s náboženským přízvukem a se slovy Bůh žehnej Americe. Žádné vraždy se nevykonávají tak snadno jako s vědomím, že se tak děje s "Božím požehnáním". Křesťanští sionisté patří k vrcholu bojovnosti současného světa. Věří, že kopce mrtvol, které rostou v Palestině, naplňují světovou historii. Přibližují nás k světovému Armagedonu, který bude poslední pozemskou bitvou mezi silami Dobra a silami Zla. Po něm se lidstvo dočká toužebně očekávaného druhého příchodu Ježíše Krista. Není náhoda, že poslední rasistický stát na této planetě, Izrael, který stále zabíjí i děti a ženy za činy mužů, přináležejících k "nepřátelskému", palestinskému lidu, vznikl v těsné souvislosti s náboženskými představami a tradicí "vyvoleného" národa, o kterém se píše v židovských "svatých" knihách. Ta militarizace je tedy obsažena v samotných základech naší duchovní tradice a asi i přímo v našich mozcích. Stačí jen spustit, odstartovat agresi. Někdy i jediným slovem: Nepřítel. Celá humanistická kultura posledních staletí a můžeme k ní klidně počítat i díla mnohých antických autorů byla náplastí, kterou se duchovní elita lidstva pokoušela zacelit ránu, která možná zacelit nikdy úplně nelze. Tímto směrem občas kráčelo i křesťanství. Celá kultura je tedy takovouto náplastí. Jenže i v této oblasti došlo ke změně. Během 60. let nebo až v té následující dekádě? Kultura, z níž nejvýznamněji a nejsubtilněji na vědomí člověka působí hudba, přestala člověka uhlazovat a zjemňovat, nýbrž posilovat jeho agresivní vlohy a sklony. Ječící davy kluků a holek (těch především) v éře Beatles v 60. letech vypadaly ještě dětsky nevinně v porovnání s řvoucími davy na koncertech Sex Pistols o dekádu později. Ta tam je doba, kdy v centru metropolí korzovali lidé ve svátečních oblecích. Dnes všichni vypadáme tak trochu jako vojáci. S baťůžky i baťohy na zádech, muži i ženy. A v nich jako správní bojovníci ukrýváme často životupotřebný proviant včetně pitné vody. Smyslem je: soběstačnost. Kdo je soběstačný, má větší šanci na přežití. Pryč je doba, kdy největší rozruch v ulicích měst způsobil rozhihňaný hlouček pubertálních slečen, které se smály doslova všemu. Dnes ulicemi měst spíš probíháme. Vědomi si všudypřítomného nebezpečí. Tlupy feťáků, bezdomovců a podivně vypadajících individuí jsou nám přitom nemilou společností. Již v 80. letech prý bílí Američané používající newyorského metra ctili zásadu Nedívej se nebezpečně vypadajícím lidem do očí a vzbuzuj dojem chudého. K nám to také dorazí. Neoliberální atak na sociální jistoty lidí, který na Evropany útočí od 80. let a jehož svatým slovem jsou "reformy", zbavuje společnost do té doby nezpochybnitelných civilizačních zásad. Představuje neodmyslitelnou součást toho procesu, kterým můžeme nazvat Zpět ke kořenům a který je založen na přijetí posvátného zákonu číslo jedna. I ve zdravotnictví, které by mělo být baštou humanity, nastupuje militarizuje. Dávno zde neplatí, že je v zájmu státu, aby lidé co nejčastěji chodili k lékařům na vyšetření. Stali jsem se vojáky. A jít k lékaři si žádá potřebu být adekvátně potrestaný povinností zaplatit patřičný finanční obnos. Možná je to tak ale spravedlivé. Čtyři poválečné dekády, které Evropané zasvětili "pokroku", musely dříve či později skončit. Někdo by řekl, že nás "dostihla historie". Jsme zjemnělí, útlocitní, neschopní bránit ani "naši kulturu", ani "naše hodnoty". Takže do války, vojáci! |