Morální zamyšlení: „30 stříbrných, resp. 5 zelených na stole“

V posledních pěti letech jsme zaznamenali čtyři významné „bubliny“ – technologickou (tzv. dot. com firmy), Enron, komoditní (ropa, potraviny) a hypoteční, která nastartovala současnou finanční krizi. Za vznikem každé z těchto bublin stáli konkrétní lidé. Konkrétní lidé museli zfalšovat účetnictví Enronu, aby opticky vykazoval vyšší zisky a mohl tak akcionářům přinést vyšší prebendy. Konkrétní auditorské firmy musely zfalšované účetnictví Enronu svým jménem zaštítit. Zcela konkrétní lidé museli zařizovat „subprime hypotéky o nichž dobře věděli, že je jejich příjemci nemohou nikdy splatit. A jistě to nedělali pro něčí modré oči. Jen pro ilustraci: za vyřízení „subprime“ hypotéky se platila pětkrát vyšší provize, než u standardní! Všichni tito konkrétní lidé museli dobře vědět, že páchají podvod za „30 stříbrných“.

Právní regulace, represe versus sebeočistná role společnosti

Právo ve společnosti je dvojí: psané a nepsané. Psané právo najdeme ve Sbírce zákonů a nepsané právo je přenášené výchovou z generace na generaci. Do nepsaného práva patří například neukládat si miliony do banky a pobírat přitom sociální podporu, nekrást, nepodvádět, chovat se slušně k rodičům, k cizím lidem, ochrana slabších, mladší musí pustit staršího v tramvaji si sednout, atd. Zkrátka vše to, co nás jako děti, rodiče učili. Klíčem k tomu, aby dlouhodobě vyhrávala morálka nad penězi je jednoznačný postoj společnosti k těm, co porušují psané i nepsané právo. Pokud nebudou – „šíbři“ všeho druhu – pro většinovou společnost neakceptovatelní, tj. nebudou ze slušné společnosti zcela automaticky vyloučeni, dotud se dopředu společnost z krize moc dopředu nepohne. Žádné, byť sebelepší a sebedokonalejší právní a finanční regulátory či represe totiž sebeočistnou roli společnosti nenahradí!

Krize a hlavní hříchy české ekonomiky

Pomineme-li pohříchu zpackaný proces velké privatizace, pak největší tragedií pro české hospodářství bylo převzetí koncepce laciné pracovní z období socialismu. Levná pracovní síla do ČR „přivedla“ zejména montovny – automobilovým průmyslem počínaje a televizními obrazovkami konče. Naprosto smrtelný koktejl pak znamenalo spojení levné pracovní síly s investičními pobídkami. Nejabsurdnějším příkladem je továrna Hyundai na Ostravsku, kde Korejci na pobídkách a daňových úlevách dostali pět miliard korun, za něž se zavázali „vytvořit“ tisíc pracovních míst. Náklady na jedno pracovní místo tak činily pět milionů korun! A to ještě odhlížíme od skutečnosti, že Hyundai „dováží“ své zaměstnance i z Polska a Slovenska. Jak se dnes ukazuje, jedná se vesměs o nadbytečné kapacity a nadbytečné pracovníky, které krize nemilosrdně smete.

Druhou základní chybou bylo opuštění ruského, čínského, nebo obecněji – tradičních trhů z dob RVHP. Dnes se na ně budeme jen obtížně vracet. Zcela zbytečně jsme se orientovali pouze „na Západ“, a to bohužel převážně v roli subdodavatelů. Takřka stoprocentní orientaci našeho exportu na země EU lze porovnat s monokulturou typu pěstování řepky či kukuřice na většině zemědělské půdy. Běda, nastane–li špatná úroda! A stalo se: proud zakázek ze Západu vyschnul!

Třetí velkou chybou byla rezignace na soběstačnosti země v produkci potravin. Jestli se o něco bojuje dnes, pak je to vedle ropy, plynu, vody, právě o zemědělskou půdu. Jen pro ilustraci: bohaté vlády a korporace dnes začínají skupovat miliony hektarů zemědělské půdy v rozvojových zemích s cílem zajistit si dlouhodobě přísun potravin. Minulý týden oznámila jihokorejská firma Daewoo Logistics, že má v plánu pronajmout si na Madagaskaru na 99 let milion hektarů zemědělské půdy. Plánuje tam do roku 2023 pěstovat ročně 5 milionů tun pšenice a na dalších pronajatých 120 000 hektarech půdy bude pěstovat palmový olej. Zemědělské pracovníky najme z Jižní Afriky. Výroba bude určena pro Jižní Koreu, která chce omezit svou závislost na dovozu potravin „Jsou to čistě komerční projekty, ale podkládá je bezpečnostní imperativ, nutnost zajistit spolehlivou dodávku potravin, program, který podporuje vláda,“ řekl Carl Atkin, poradce v britské firmě Bidwells Agribusiness, která pomáhá vyjednávat takovéto velké mezinárodní prodeje zemědělské půdy.

Saudskoarabský koncern Binladin Group plánuje investice v Indonésii, kde hodlá pěstovat rýži a desetitisíce hektarů zemědělské půdy v Pákistánu byly prodány investorům z Abu Dhabi. Arabští investoři, včetně abudhabiského rozvojového fondu, nakoupili podíly v súdánském zemědělství. Spojené arabské emiráty chtějí zahájit rozsáhlé zemědělské projekty v Kazachstánu, aby si zajistily dostatek potravin pro budoucnost. I Čína, která má dostatek zemědělské půdy, ale začíná trpět nedostatkem vody v důsledku překotné industrializace, začala vyjednávat o koupi zemědělské půdy v jihovýchodní Asii. Laos už prodal 2 – 3 miliony hektarů své orné půdy, 15 procent veškeré své zemědělské půdy. Libye zakoupila 250 000 hektarů zemědělské půdy na Ukrajině a Egypt vyjednává o tomtéž. Kuvajt a Katar se ucházejí o nejlepší půdu v Kambodži ve snaze pěstovat tam rýži.

Čtvrtou velkou chybu vidím v nespravedlivém odměňování a daňovém zatížení jednotlivých profesí. Jen pro ilustraci ze života: na chalupě máme za sousedy manželský pár. Seznámili se na studiích na lékařské fakultě. On medicínu nedodělal a přihlásil se na Filozofickou fakultu, odkud ho také vyhodili a tak začal prodávat pojistky. Jeho manželka školu dokončila, následně úspěšně složila dvě atestace a dnes pracuje jako lékařka ve státní nemocnici. Hádejte, kdo z nich má vyšší příjem? Lékařka s dvěma atestacemi, nebo její manžel – pojišťovák, jehož pracovní náplní a jedinou odpovědností je správně vyplnit dva, tři formuláře. Správná odpověď dvě je k smíchu, nebo k pláči?

Jiný příklad: nedávno se v novinách jedna modelka pochlubila, že si za účast na charitativní akci (trvající asi čtyři hodiny) účtovala „jen“ 60 000 Kč, což činí ani ne polovinu jejího běžného honoráře. Nevím, co si po přečtení této zprávě museli myslet učitelky, zdravotní sestry, vědečtí pracovníci a další profese, jejichž práce je společensky mnohem přínosnější, než vrtění se na molu, moderování, zpěv či hraní v televizních seriálech, případně kopání do mičudy – a pro něž 120 000 Kč představuje výdělek za čtvrt až za půl roku jejich práce. Jistě se jim srdéčko zatetelilo blahem, jak si jich i jejich práce společnost váží a cení!

A přitom existuje tak jednoduché řešení – proč v showbyznysu, ve sportu, finančních a zprostředkovatelských službách, atd. nezavést 40 až 50% daň z příjmu a neudělat z ní mzdový zdroj pro pracovníky ve společensky skutečně důležitých odvětvích! Skutečně je to takový problém? V nové reformě by se mělo danit nejen podle výše platu, ale i přínosu jednotlivé profese pro společnost!

Nijak nepodceňuji čtenáře, kteří si jistě sami doplní další a další nešvary známé z české ekonomiky, jako je například vysoká míra korupce, „hospodaření“ se státními penězi a Eurofondy, podmínky pro podnikání apod.

Celosvětová krize samozřejmě tyto nešvary české ekonomiky nezpůsobila, jen je naplno obnažila. Čeští podnikatelé teď bědují, že nemají zakázky. Ale není to nic jiného, než důkaz, že neumějí podnikat. Nemám-li odběrateli co nabídnout, je to především moje chyba a samozřejmě nemohu očekávat ani zakázky. Krize je nedílnou součástí kapitalistického výrobního cyklu a stát i podnikatel na ni musí být připraveni.

Naše společnost má nedávnou zkušenost s povodněmi. Ukázalo se, že klíčem k jejich zvládnutí je fungující integrovaný záchranný systém. Leč, jak draze zaplacené zkušenosti ukázaly – je nutné jej vybudovat dávno před tím, než povodeň nastane.

Obdobné je to i s budováním „záchranného systému“ pro období hospodářské krize. Také on musí být vybudován dávno před tím, než hospodářská krize nastane. Je to smutné konstatování, ale dnes jsme v situaci, kdy máme v domě po kolena vody a vláda a podnikatelé teprve teď začínají přemýšlet, jaká „protipovodňová opatření“ bude třeba připravit! Svatá prostoto....

Dnes už je pozdě na navrhování krizových balíčků, nyní se pokládají základy k úspěchu či neúspěchu pro období konjunktury, které logicky po krizi následuje.

Co dělat, aby ČR i podnikatelé obstáli v období následné konjunktury?

Návod je zcela jednoduchý, protože nejsme jediná země, která kdy krizí prošla, a která hledá podnikatelský záměr, který ji bude v budoucnosti živit. Velice zajímavý je například způsob řešení této otázky na Kypru. Koncem padesátých a na počátku 60. let si Kypřané uvědomili, že svoji budoucnost těžko mohou opřít a chov ovcí, koz a rajčat a začali hledat podnikatelský záměr, který by v budoucnosti ostrov „uživil“. Nad tímto problémem se sešla vláda, opozice, podnikatelé, bankéři, zástupci vědy, školství i odborů. Společně došli k názoru, že „hlavním živitelem“ Kypru bude oblast cestovního ruchu. A tomuto cíli podřídili dlouhodobě hospodářskou politiku několika následujících vlád. Samozřejmě, že nejprve museli investovat a utáhnout si opasky, ale právě v této době šla politická a ekonomická elita příkladem – pracovala za průměrný plat, aby tak vyjádřila svoji solidaritu s lidem! To je ta morální hodnota, morální gesto, bez něhož se krize překonavá mnohem obtížněji.

K vnitřnímu konsenzu, jako nutnému předpokladu řešení a překonání krize, směřuje dnes USA i řada evropských zemí. Lze očekávat, že v těchto zemích bude rychleji nalezena shoda, jak z krize ven a tím i zkrácena doba jejího trvání. Bez širokého společenského konsenzu na přijímaných opatřeních se neobejdeme ani v ČR. Pokud ne, lze jejich osud přirovnat k poplatkům ve zdravotnictví. A tudy cesta z krize rozhodně nevede.

Abych nebyl nad dosažením celospolečenské shody v ČR tak pesimistický, zkusím použít metodu mé babičky: když jsem šel na nějakou důležitější zkoušku, tak chudák šla do kostela sv. Antoníčka, patrona nesplnitelných přání a tam za mne zapálila svíčku. Zázrakem jsem vystudoval, takže snad sv. Antoníček pomohl.

Vsuvka: první známky oživení přinese snad už příští rok, nebo je lze očekávat nejpozději do dvou let. Opatření byla vybírána tak, aby nejpozději do dvou let byla realizovatelná.

Pod patronací sv. Antoníčka by se celospolečenský konsensus v ČR snad mohl najít v následujících opatřeních:

• Zpřívětivět zahraniční politiku vůči těm zemím v nichž chceme získat státní zakázky. Jedná se především o Rusko, Čínu a bohaté ropné země Perského zálivu. Budeme-li provokovat Rusko radarem, vyzbrojováním Gruzie, musíme počítat s odvetnými opatřeními. Citace: „v případě, že budou zjištěna fakta o dodávkách výzbroje Gruzii cizími státy nebo zahraničními organizacemi a občany nebo občany bez státní příslušnosti trvale pobývajícími na území cizí země, kteréžto (dodávky) vedou k destabilizaci regionu, je vláda Ruské federace povinna předložit návrhy na uplatnění zvláštních ekonomických opatření vůči nim,“ uvádí se v druhém bodě prezidentského výnosu Dimitrije Medvěděva, jehož platnost vyprší 1. prosince 2011. Kromě ruské vlády nařídil ruský prezident, aby náležitá opatření proti zemím exportujícím vojenský materiál do Gruzie přijalo i dalších devět institucí, například ministerstvo zahraničí, Federální služba pro technickou kontrolu a podporu exportu nebo ministerstvo obrany. Poznámka k Číně: rozvoji obchodních vztahů s Čínou příliš neprospělo rozvinutí Tibetské vlajky před zraky čínské parlamentní delegace.
• Vláda by měla mnohem více lobovat za získání státních zakázek v zahraničí. Před sametovou revolucí jsme v zahraničí stavěli velké investiční celky, počínaje elektrárnami, cukrovary konče. Bez vstupu a garance státu by se zakázky takovéhoto rozsahu nikdy nerealizovaly. Proč tuto roli státu neobnovit?
• Zvýšit rozsah služeb ekonomických útvarů na velvyslanectvích ČR našim podnikatelům. Jen pro ilustraci: potřeboval jsem v Anglii koupit místní SIM kartu do mobilu a poslat ji do Prahy. Peníze jsem byl ochoten poslat předem. Z ekonomického útvaru našeho velvyslanectví mi přišla odpověď: „tyto služby podnikatelům neposkytujeme“. Tak mi ji koupil a poslal český kuchař pracující v Londýně cestou do práce.
• Lisabonská smlouva – měla-li k ní ODS tak vážné výhrady, jak je dnes prezentuje, tak jí její předseda – ve funkci premiéra – neměl vůbec podepisovat! Platí-li pravidlo, že podepsané dohody se mají dodržovat, nezbývá nic jiného, než ji v parlamentu schválit. Nemůžeme na jedné straně čerpat peníze z eurofondů a zároveň Lisabonskou smlouvu blokovat. Lisabonská smlouva – jak správně upozornil Nejvyšší soud – obsahuje i klauzuli o možnosti vystoupení z EU. Lisabonskou smlouvu schvalme a následně vypišme referendum, zda zůstat či z EU vystoupit. Toto řešení mi připadá nejčistší;
• přijetí eura – druhá „never ending story“ domácí politiky. Pokud se do konce roku politici nedohodnou, měl by i zde rozhodnout hlas lidu v referendu.
• zvyšování kvalifikace, rekvalifikace, zvyšování znalosti cizích jazyků – za dva roky se dá naučit cizí jazyk do té míry, že jej lze použít v obchodním styku. „Zelený“ ministr Liška tu má neomezený prostor pro své návrhy;
• „zelené technologie, úspora energie – i druhý „zelený“ ministr Bursík, může během následujících dvou let, pokud by projevil zájem, na tomto poli leccos dokázat;
• pořádek ve veřejných financích – měl by se kapacitně posílit NKÚ a krajské kontrolní orgány, které by měly důsledně zkoumat, zda peníze z veřejných rozpočtů jsou skutečně účelně a efektivně utráceny. Pokud ne, trestat „padni komu padni“ (silně pochybuji, že by v tomto případě stačilo zapálit jen jednu svíčku) ;
• zprůhlednit čerpání z fondů EU. Úplně by stačilo, kdyby státní úředník k tomu vyškolený (pochopitelně za státní peníze) si bokem nezřídil soukromou firmu, v níž by si jeho manželka či přítelkyně nenechaly draze zaplatit za rady, jak tyto peníze získat;
• daňová reforma: by se měla vést nejen  směrem k výši příjmů, ale měla by zohledňovat i míru prospěšnosti jednotlivých profesí pro společnost. Její zjednodušení je více než žádoucí;
• zjednodušit státní byrokracii a podmínky pro podnikání – proč v ČR založení firmy stojí v průměru třikrát více než na Slovensku, proč postavení obyčejného skladu vyžaduje 36 byrokratických povolení (ve srovnání s 13 na Slovensku nebo 6 v Dánsku), registrace nemovitosti v ČR trvá v průměru 123 dní a platí se daň ve výši 3% z kupní ceny (ve srovnání se 17 dny na Slovensku a 2 dny v Dánsku a nulovými náklady v obou zemích), proč plnění daňové povinnosti a platby sociálního pojištění zaberou průměrnému podniku 930 hodin ročně (ve srovnání s 325 hodinami na Slovensku a 59 hodinami v Lucembursku) a vymožení dluhu trvá v průměru 820 dní (ve srovnání s 565 dny na Slovensku nebo 150 dny v Singapuru)? Nelze se pak divit, že mezi 185 zeměmi hodnocenými Světovou bankou v kvalitě podnikatelského prostředí se Česká republika v minulém roce umístila na 75. místě (společně s Polskem jako dvě země s nejhoršími podmínkami pro podnikání v celé EU). Komplikovanost a časová náročnost plateb daní a sociálního pojištění zařadila ČR dokonce až na 118. místo, obtížnost bankrotu na 113. místo, a problémy ve vymahatelnosti kontraktů na 95. Místo na světě. Kdepak jsou sliby ODS o malém a efektivním státu? (zdroj: Hana Brixi, Světová banka)
• férovost při přidělování státních zakázek a dodržování výsledků mezinárodních soutěží (Kaplický) – chudák sv. Antoníček, tady jej předem upřímně lituji;
• v Parlamentu přijmout zákon o lichvě – ten by neměl být zaměřen nejen proti společnostem, které půjčují peníze na 50% úrok, ale i proti bankám, jejichž činnost vřetně poplatků dnes těžko označit jinak, než za lichvu.

Předložená úvaha si nehraje na „kouzelný proutek“, ale chce být jen jednou z řady podkladů k rozvinutí diskuze na toto dosud opomíjené téma.

Autor je mezinárodní realitní konzultant, bývalý náměstek primátora Hl. m. Prahy pro obchod a bytovou politiku, člen strany Zelených