Náhlé úmrtí je konvečně považováno za předčasnou smrt, ale to by mohlo platit spíše u generačně mladších lidí, než byl Kaplický. Smrt ale přichází vždy dříve, než lidé čekají, protože je také tím posledním, co by čekali. Naše psychika je orientována na život, ale stárnutím se téma smrti postupně otevírá a stává se logicky aktuálním. "V našem životě a v našem světě platí pro nás jen jedna událost a tou je naše smrt," napsal kdysi Maurice Maeterlinck. Ano, vše mezi narozením a smrtí, lze do jisté míry ovlivnit.

Naše na trh orientovaná civilizace ale smrt ze svého života vytěsnila, a tak je každé úmrtí známé osobnosti nutně překvapením. Rozhodně si nemyslím, že Kaplický byl typem člověka, který by neměl pod kontrolou to, co na něho působí z vnějšího světa. Soudě podle jeho vystupování, myšlení i smyslu pro humor. To nebyl frustrovaný zhrzený umělec, ale dle mého názoru člověk s mimořádnou vnitřní kontrolou, který uměl odlišovat a třídit věci podstatné a marginální. Věděl, že je úspěšný i bez realizace knihovny na Letné.

Spekulace o tom, že ho tato kauza zlikvidovala, či nesla odpovědnost za jeho smrt, nebo dokonce že se stal její obětí, považuji za bulvární senzacechtivost a falešný soucit. Jistě si nedělal velké iluze o českém porevolučním prostředí. Kaplický si byl vědom naplněnosti svého života, prožil ho velmi plodně, tvořivě a jeho život se bohužel uzavřel. Pravda, na ulici, ale na té jenom proto, že byl celebritou a to je jaksi mediálně nepatřičný fakt pro celebritu. Kaplický neměl důvod být osamělý, neznáme sice jeho soukromý život, ale profesně osamocený nebyl.

Měl řadu zastánců, cítil odezvu na to, čím se zabýval. Člověk většinou zemře, když si přeje zemřít, když už život pro něho nemá smysl. Nemyslím, že by byl v této situaci. Několikrát se mi také na blízkých lidech potvrdilo, že člověk zemře většinou tak, jak žije, pan Kaplický zemřel náhle, můžeme jen spekulovat o tom, jak vlastně žil, kým ve skutečnosti byl. Něco o něm vědí přátelé, něco jeho blízcí, něco věděl on sám, ale jsou prostě věci, na něž nelze najít odpověď, neboť přesahují možnosti našeho chápání a musí zůstat tajemstvím.

Kdysi jsem vešel do metra a na lavici ležel přikrytý člověk. Byl mrtev. Nikdo ho neznal, nikdo nevěděl, o koho jde, ale stejně tak, jako v případě Kaplického, šlo jen o člověka, o obyčejného normálního člověka, jakých žijí tisíce, jednoho z nás bezejmenných, o kterých se nepíše, nemluví, který se narodil a pak zemřel, cestou do práce, či cestou domů, stejně tak, jako Kaplický. I on byl povolán, byl vzat, byl odejitý z tohoto světa. Proč tímto způsobem? Proč mu nebylo umožněno poslední rozloučení, poslední slovo, poslední pohled, stisk ruky?

To my nevíme a nebudeme vědět. Ale to je mi líto na jeho smrti, že ji nemohl prožít mezi svými, v kruhu rodiny, jenomže komu se to dnes podaří? Už jsem slyšel tisíckrát stejný blud: "Alespoň to měl rychle za sebou." Ale co má mít rychle za sebou? Celý svůj život? Všechny ty pomalé a postupné krůčky, ty dny, měsíce a roky učení a zrání, chvíle štěstí, všechno to, co utvářelo jeho život, co žil, co snil, v co věřil a doufal, to už má mít člověk rychle za sebou? Jakoby najednou nic z toho všeho nemělo smysl, jen co nejrychleji, pokud možno bezbolestně a pohodlně zmizet z tohoto světa?

A opravdu zmizet? Po tom všem úsilí, po všech těch bolestech je možné najednou nebýt? Já si to nemyslím. Ne, smrt patří k životu stejně jako zrození a tak, jako se člověk rodí, tak by měl umírat, aby byl život bezezbytku naplnění, aby to, co je mezi začátkem a koncem, mělo smysl. Zakončím opět citací Maurice Maeterlicka: "Když přijde chvíle, která se vznášela nad naším životem a k níž jsme se neodvažovali pozvednout oči, chybí nám najednou všecko." Tak to je mi líto, pokud zemřel nepřipravený, pokud mu nebyla dána možnost k smíření.