|
27. 1. 2009
Navážet se do neziskovek umí každýMartin Keder
Štěpán Kotrba nás ve svém článku "Koupit barokní zámeček umí každý" označil za vyžírky a pijavice přisáté na těle společnosti. Zrekapitulujme si to s využitím jeho siláckých, nacokolivodbornických slov, píše Martin Keder. (Štěpán Kotrba reaguje na dopis, který psal Tomáš Koloc, náš zaměstnanec. Tomáš s námi text nekonzultoval a neplánoval ho v této podobě publikovat, takže byl plný nepřesností. Část Kotrbových vývodů vychází právě z nich, zbytek je čirá dojmologie a předpojatost.) |
|
Kotrbova verze: Skupina soukromých osob si za společné soukromé peníze koupila za milion korun velké zchátralé historické stavení (několik set metrů čtverečních). Nastěhovala do něj mimo sebe a svých rodin i neziskovou organizaci. Skutečný stav věcí: Skupina soukromých osob provozovala v Praze denní stacionář Dílna Eliáš pod hlavičkou stejnojmenného občanského sdružení. Dílna funguje dodneška a úzce spolupracuje s Jedličkovým ústavem. Protože se ukázalo, že krom denních pobytů v dílně je zájem i o týdenní, případně celoroční pobyty, začalo se pracovat na přípravě takového projektu. Zmíněná skupina soukromých osob proto založila nové občanské sdružení (právnickou osobu), které z darovaných peněz a díky vstřícnosti prodávajícího koupilo velké zchátrale historické stavení. Nikoho tam nenastěhovali, protože ve zchátralém stavení se bydlet nedá.
A začala tento objekt zvelebovat. Za peníze druhých - většinou za veřejné peníze. A začali objekt zvelebovat. Zčásti i za vlastní peníze a ve svém volném čase, protože to jinak nešlo. Na veřejné peníze dosáhnout nebylo možné, protože veškerá grantová podpora se násobí kolonkou s počtem klientů, v níž tenkrát bylo číslo 0.
Levné a jednoduché "podnikání". Neziskové "podnikání".
Viz výše.
Namísto sociálně citlivého a efektivně fungujícího státu a jeho promyšleného nízkoprahového sociálního systému zde nastupuje efemérní občanská společnost, vedoucí své ovce v odlehlých oblastech mimo bdělé oko veřejnosti ku obecnému zlepšení vztahů mezi většinovou společností a členy handicapovaných minorit... Prací. A rozjímáním o harmonii mezi lidmi v okolní přírodě. Namísto "sociálně citlivého a efektivně fungujícho" velkochovu ve státních ústavech se mnohá občanská sdružení pokoušejí o individuálnější přístup. Logickým důsledkem je proto nižší počet klientů na jednoho terapeuta, což se Štěpánu Kotrbovi zřejmě nelíbí.
Žebrat sice dokáže každý, ale ne každý je ochoten dávat peníze na nesmyslné projekty. Nejlépe se žebrá, je li důvod pro soucit. Pánbůh ti to zaplať, dobráčku... Obor sociálně umělecké terapie a léčebné pedagogiky je k soucitu jako stvořený. Počet lůžek týdenního stacionáře je osm. Finanční spoluúčast uživatele na této waldorfské "službě" je občanským sdružením určena na 100 Kč/den za služby, 100 Kč/den za stravu a k tomu paušál 2000 Kč/měsíc. Těch osm klientů za čtyři dny v týdnu (+jeden den na administrativu a prodej výrobků) má uživit pracovní tým tří terapeutů na HPP (2,6 úvazku), jednoho terapeuta na DPČ (0,3 úvazku) a jednoho zaměstnance na DPP zajišťujícího přípravu jídla. Plus pět dobrovolníků... Těch osm klientů vyžaduje celodenní péči. Pan Kotrba by si měl na vlastní kůži vyzkoušet, co to obnáší. Pak by mu možná 2,9 člověka přišlo málo. Navíc za ty peníze, co můžeme platit... Dobrovolníci jsou lidé, kteří nám zadarmo pomáhají s věcmi, na které nestačíme. Je na tom něco špatného?
Problém není si spočítat, že postavit jakýkoliv podnikatelský záměr na rekonstrukci bývalého šlechtického zámečku na sociálních službách pro pouhých osm klientů fungující po pouhé čtyři dny v týdnu, jejich práci v dílnách (tisku a výrobě linorytových přání, tkaní, malé dřevovýrobě, malování na hedvábí jako arteterapii a výrobě podobně zbytných produktů s následným prodejem, popř. práce na zahradě) či práci zblblých terapeutů a dobrovolníků, po večerech sepisujících žádosti o granty či zoufalé dopisy romanticky soucitným přátelům, je trochu riskantní. A to je hodně eufemistické pojmenování toho, co lze nazvat i jinak. Tohle není podnikatelský záměr, ale sociální služba. Počítá se tu jinak než po kotrbovsku. Část peněz dostáváme od klientů, ti je zase dostávají od státu právě na nákup služeb. Zaplatí si to, o co mají zájem. Příspěvky klientů nemůžeme zvedat do libovolné výše, ti lidé prostě víc nedostanou. Další část dostaneme přímo od státu ve formě grantů. Z těchto zdrojů hradíme provozní náklady. Ani tak nám to nestačí. Snažíme se další peníze vydělat vlastní činností, ale to je zřejmě taky špatně, stejně jako financování ze státních dotací. Asi tu existuje nějaká třetí cesta, o které ví jen vyvolení. Předpokládám, že pan Kotrba nic z našich výrobků neviděl, což mu ale nebrání, aby je odsoudil jako blbé. Navzdory němu ale jsou lidé, kteří si naše přání koupí raději než pohled s růžovým medvídkem z hypermarketu. Neobchodujeme se soucitem, snažíme se dělat ty věci dobře. A ještě jednou k dobrovolníkům - abychom mohli fungovat, tak jako dobrovolník po večerech (přes den se snažím uživit rodinu) pomáhám v chodu projektu; třeba tím, že vyplňuju grantové formuláře. Ostatní jsou na tom stejně. I po pracovní době se stávají dobrovolníky a dělají věci pro sdružení, prostě proto, že se to jinak zvládat nedá. Když bydlíte přímo v práci, tak se jí těžko vyhnete. Kotrbovský vesmír zazobaných nemakačenků v neziskovkách u nás nějak nefunguje.
Soukromé osoby vlastnící nemovitost si vzaly půjčku od křesťanské dobrovolnické organizace ADRA, která si ovšem zcela nekřesťansky vzala za půjčku záruku ve formě koupeného stavení. Nejspíše má lepší a méně v Boží zázrak věřící ekonomy, než Dobromysl. V ateistickém bankovním světě se tomu říká hypotéka. Když chceš víc, než můžeš... Ta je ovšem splatná za desítku let. V křesťanském světě se tomu říká pomoc, a je splatná skoro hned. Jinak následuje zcela nekřesťanská výpověď chudých a potřebných... Právnická osoba, vlastnící nemovitost, získala grant na vybudování dílny. Peníze ale budou proplaceny až po úspěšné kolaudaci stavby. S profinancováním takovéto akce by měl asi problém kdekdo, včetně všeuměla Kotrby. Nám pomohlo sdružení Maranatha (ne Adra, jak psal Tomáš), které nám poskytlo, světe div se, bezúročnou překlenovací půjčku. Protože ani křesťanští ekonomové nejsou blázni, požadovali záruky ve formě zástavy nemovitosti. Pro srovnání -- jediná banka, která nám byla ochotna podobný úvěr poskytnout, požadovala totéž a ještě úrok cca 30 000 Kč.
Ještě si myslíte, že takováto služba má být podporována v přežití anebo se domníváte, že je to stejně bezedná studna na jakékoliv vložené prostředky, jako byla záchrana továrnické vily stejně orientovaným (a stejně chudým) kolektivem Domu Agapé? To, co mají oba tyto projekty společné, je, že na jejich stránkách chybí jakákoliv snaha po zveřejnění ekonomických informací. To, co mají oba projekty společné, je Kotrbova averze. Jako registrovaná sociální služba máme povinnost vydávat výroční zprávy. Nedostatek jsme napravili - na našem webu jsou nyní přístupné zprávy za roky 2006 a 2007.
Nutno také pro pořádek dodat, že srbečské "Společenství Dobromysl" není totéž, co "Dobromysl.cz". Stejně jako Harvardské investiční fondy s Harvardskou univerzitou neměly nic společného. Společenství Dobromysl bylo založeno 7. 7. 2000, doména dobromysl.cz byla registrována 12. 10. 2000. Páně Kotrbovy konstrukce jsou poněkud kožené. Existence podobně zaměřených webů na zaměnitelných adresách nás z pochopitelných důvodů netěší, ale www.spolecenstvidobromysl.cz jsme prostě nechtěli.
Už minimálně dva tisíce let se cena práce jednotlivce pro společnost vyjadřuje penězi. Nic na tom nezměnilo otrokářství, kapitalismus, postkapitalistická mediální demokracie ani různé utopické pokusy o komuny, komunismus, permakulturu či jiné "neziskové" formy humanistického uspořádání společnosti. Stále je měřítkem prospěšnosti jedince pro společnost univerzální poděkování ve formě těch hnusných peněz. Nejprospěšnější = nejbohatší? Kecy. Martin Keder statutární zástupce a půlnoční dobrovolník občanského sdružení Společenství Dobromysl |
