28. 1. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
28. 1. 2009

Dalrymple a britská psychiatrie: Existuje cesta zpět?

Ani s jinými texty britského lékaře Theodora Dalrympla nemusí člověk kompletně souhlasit, ale rozhodně v nich najde dost důvodů k zamyšlení. V článku zveřejněném na Social Affairs Unit na příkladu psychiatrických služeb v Británii předestírá svůj pohled na některé obecnější trendy vývoje britské společnosti. Zaujme už první větou, která zní:

„Psychiatrické služby v Británii ničí stejná třída aparátčíků, která již narušila naše školství, univerzity a policii.“

„Když se pokoušíme pochopit obecnější trendy ve společnosti, často bývá užitečné podívat se na to, co se děje v nějakém jejím malém a relativně skrytém nebo bezvýznamném koutě. Často na této miniaturní ploše zřetelněji uvidíme, co se jinde odehrává v takovém měřítku, že je to obtížné pochopit,“ vysvětluje svůj přístup.

Prakticky jej pak realizuje na příkladu, se kterým je z praxe obeznámen: tím jeho „bezvýznamným koutem“ je oblast psychiatrických služeb, jejichž pokračující reorganizace probíhá téměř bez povšimnutí veřejnosti. Snad i proto, jak sám říká, že většina lidí doufá, že nikdy nebude mít důvod je vyhledat. Řada britských psychiatrů ale bije na poplach. V červenci loňského roku vyšla v časopise British Journal of Psychiatry výzva (Wake Up Call for British Psychiatry), kterou podepsalo několik desítek uznávaných praktiků.

To, co Dalrymple popisuje, je v kostce rozklad, byrokratizace a vítězství formy nad obsahem. Zajímavý je však jeho pohled na věc, ne tedy na stav britské psychiatrie, ale to, čeho je tento stav důsledkem – tedy ony zmíněné „společenské trendy“.

„Doktoři ztratili veškerou moc a dokonce vliv; v systému státní zdravotní péče (National Health Service) už praktický lékař nemůže odeslat svého pacienta k psychiatrovi přímo, ale musí jej poslat za týmem, tj. v praxi k byrokratovi, který rozhodne, zda se dále dostane k psychiatrovi, sestře nebo někomu, kdo se zabývá pracovní terapií. Cílem organizátorů této služby ve skutečnost je, aby ti nejzkušenější psychiatři pacienta už v životě neviděli, nebo jich alespoň viděli co nejméně; toto je považováno za plýtvání jejich časem, který je podle všeho lépe vynaložen na administrativu nebo rady po telefonu,“ píše Dalrymple.

Pacienta pak honí od čerta k ďáblu a nerespektují jej ani v tom nejmenším, třeba v tom, že by raději byl považován za „pacienta“ než za „klienta“ či „uživatele služeb“.

Dalrymple se vrací ke zmíněné výzvě z odborného psychiatrického časopisu, jejíž autoři celkem správně poukazují na tichý souhlas doktorů s tím, co se děje. Proč ta pasivita? „Myslím, že jsou zde dva faktory. První je ten, že v každé skupině jsou kariéristé, kteří, aby dosáhli osobního postupu, budou souhlasit se vším, co si mocní přejí udělat nebo uložit. Druhý je méně uchopitelný: tradiční vůdčí sektory společnosti ztratily víru ve své právo vést, a možná i určité gentlemanství.

Doktoři tak, na rozdíl od armády byrokratických intrikánů, jimiž jsou stále více obklopeni, mají nechuť k tomu, upozorňovat na svou vysokou inteligenci, vzdělání a filantropii. Jistěže jsou i špatní doktoři, jak v technickém, tak v morálním smyslu; tak jako ve společnosti vždy existují chudí, neschopní a zlí lidé.

Ale právě proto, že tolik přicházejí do kontaktu s lidským utrpením, existuje jen velmi málo doktorů, alespoň podle mých zkušeností, kteří nemají absolutně žádný zájem o blaho svých pacientů. Jejich stažení z přední linie však činí ryzí sobectví snazším. Naopak, zveličování významu vlastní osoby u kliniků (a neviděl jsem jich málo) téměř vždy mělo alespoň určitou spojitost se zlepšením péče přinejmenším pro některé pacienty.“

Ztráta sebevědomí lékařů se podle Dalrympla časově shoduje se „společenskou revolucí vyvolanou, záměrně nebo bezděčně, vládou: a sice nezadržitelný, nebo v každém případě nezadržovaný, vzestup čehosi, co bychom mohli nazvat třídou aparátčíků“. Tím se dostává k tomu, k čemu směřoval.

„Jaké jsou charakteristicky této třídy, která se tak abnormálně rozrostla v důsledku nesmyslného nárůstu počtu lidí, kterým se dostává dlouhého vzdělání? V první řadě je poháněna ambicí, která bohužel není v souladu se schopnostmi, alespoň v čemkoliv jiném než v temném umění byrokratického zákulisního boje. Bezohlednost je tak provázena lhostejností k reálnému, na rozdíl od procedurálního výsledku, přičemž to druhé se stává sobeckou posedlostí.

Aby se tato třída aparátčíků dostala k moci, musí odsunout profese (v britském pojetí „vyšší“ povolání typu lékaři, právníci, pozn. překl.), přičemž ničí jakékoliv stopy samoregulace. V jejím zájmu je autoritářský centralismus, zatímco svoboda nebo svobodná společnost (ve které by nutně hrála jen velmi podružnou roli) ji samozřejmě nezajímá. Výsledkem je zobecněná průměrnost – nebo něco horšího.

Některé části našich služeb stále ještě fungují – například úrazová oddělení nebo pohotovost v našich nemocnicích – jen proto, že třída aparátčíků si je natolik vědoma svých vlastních zájmů, že jí dochází, že pokud by nefungovaly, mohlo by docházet k sociálním nepokojům a její vlastní moc by tak byla ohrožena. Naopak vítá, že k žádným sociálním nepokojům nedojde, jestliže čtvrtina našich dětí bude po jedenácti letech povinného vzdělávání opouštět školy, aniž by uměla číst nebo počítat. Stejně tak psychiatrické služby mohou být beztrestně zničeny, neboť ani pacienti, ani jejich příbuzní nebudou schopni dělat takové potíže, aby to ohrozilo moc byrokracie.

Existuje cesta zpět? Prvním krokem by mohla být redukce terciárního vzdělávání, ale kromě toho potřebujeme najít nějakou cestu, jak čelit uctívání moci, které, zdá se, tak dokonale promořilo naši společnost, které tolik profesních i osobních vztahů změnilo v mocenský boj.“

                 
Obsah vydání       28. 1. 2009
28. 1. 2009 Rusko zruší plány na raketovou obranu
28. 1. 2009 Zavádění otrokářského řádu: výsledek arogance zaměstnavatelů vůči zákoníku práce
28. 1. 2009 Vraždy, k nimž Kreml mlčí
28. 1. 2009 FRAŠKA V ROZHLASE: Rada zaslala svou odpověď posluchačům dřív, než zasedla
28. 1. 2009 Cabrnoch referuje: Zaměstnavatelé v Evropském parlamentu prohrávají se zaměstnanci
28. 1. 2009 Ochrana osobních údajů -- není co slavit
28. 1. 2009 Máme mezi sebou krtka, domnívají se diskutéři v ČSSD Štěpán  Kotrba
28. 1. 2009 Britská vláda "musí zveřejnit" záznam kabinetních jednání o válce v Iráku
28. 1. 2009 Slaďme noty s "našimi" cizinci Milan  Daniel
28. 1. 2009 Michael  Marčák
28. 1. 2009 Nabucco... nomen omen Ladislav  Žák
28. 1. 2009 Nevěřím, že Kaplický byl oběť Jan  Paul
28. 1. 2009 Motorkáři, automobily, devastace lesů a nezájem policie Petr  Vařeka
28. 1. 2009 Co by ČR měla dělat, aby obstála v budoucí konjunktuře? Vít  Klíma
28. 1. 2009 Krize: Nevědomost, nebo neprofesionalita? Jaroslav  Ungerman
28. 1. 2009 Ateisté se počítají, aneb Obama promluvil oficiálně i k nevěřícím Uwe  Ladwig
27. 1. 2009 Bankrotář v USA prodat dům pod cenou nesmí
27. 1. 2009 Ruský spisovatel, který kritizoval vládu, od ní dostal vyznamenání
28. 1. 2009 Developeři si stanovili maximální cenu za koupi Masarykova nádraží. Stát nemůže ustoupit
28. 1. 2009 Proč vedou média proti Drymlovi a Rathovi totální válku? Petr  Wagner
28. 1. 2009 Předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy žádá "Čtyřicetsedmičku", aby přijala nevinné z Guantánama
28. 1. 2009 Konflikt mezi ministerstvy kvůli novému územnímu plánu státu
28. 1. 2009 Asistent, který nebyl asistentem, se stal vedoucím PR ČSSD
28. 1. 2009 Nezabiješ? Luděk  Toman
28. 1. 2009 ČTK: Bude veřejný pohřeb kvality práce Rady Českého rozhlasu
28. 1. 2009 Dalrymple a britská psychiatrie: Existuje cesta zpět? Alena  Breuerová
28. 1. 2009 Chcete opravdu poskytnout svá data společnosti Google? Jan  Molič
28. 1. 2009 Nabucco proslavil sbor otroků Miloslav  Štěrba
28. 1. 2009 Zvláštní politická nálada redaktorů z Respektu
28. 1. 2009 Cesty regionalismu třetího tisíciletí Miroslav  Vejlupek
27. 1. 2009 Schopná absolventka University of Glasgow hledá v ČR zaměstnání u filmu či v médiích
28. 1. 2009 "Entropou" vyslalo Česko obraz svojí mizerie Jaroslav  Kuba
27. 1. 2009 Obama zahajuje diplomatické úsilí vůči Blízkému Východu
27. 1. 2009 Francie : "Nemáme v úmyslu platit jejich krizi" Karel  Košťál
27. 1. 2009 Tak zle, a tak taky zle? Miloš  Dokulil
27. 1. 2009 Vězeň z Guantánama, kterého mučila al Kajda a Američané ho pohřbili
27. 1. 2009 Vlastníci křišťálové koule Jiří  Drašnar
27. 1. 2009 Řidič nebo krajina, ještě pár slov Pavel  Zoch
27. 1. 2009 Navážet se do neziskovek umí každý Martin  Keder
1. 1. 2009 Hospodaření OSBL za prosinec 2008