„Když se pokoušíme pochopit obecnější trendy ve společnosti, často bývá užitečné podívat se na to, co se děje v nějakém jejím malém a relativně skrytém nebo bezvýznamném koutě. Často na této miniaturní ploše zřetelněji uvidíme, co se jinde odehrává v takovém měřítku, že je to obtížné pochopit,“ vysvětluje svůj přístup.

Prakticky jej pak realizuje na příkladu, se kterým je z praxe obeznámen: tím jeho „bezvýznamným koutem“ je oblast psychiatrických služeb, jejichž pokračující reorganizace probíhá téměř bez povšimnutí veřejnosti. Snad i proto, jak sám říká, že většina lidí doufá, že nikdy nebude mít důvod je vyhledat. Řada britských psychiatrů ale bije na poplach. V červenci loňského roku vyšla v časopise British Journal of Psychiatry výzva (Wake Up Call for British Psychiatry), kterou podepsalo několik desítek uznávaných praktiků.

To, co Dalrymple popisuje, je v kostce rozklad, byrokratizace a vítězství formy nad obsahem. Zajímavý je však jeho pohled na věc, ne tedy na stav britské psychiatrie, ale to, čeho je tento stav důsledkem – tedy ony zmíněné „společenské trendy“.

„Doktoři ztratili veškerou moc a dokonce vliv; v systému státní zdravotní péče (National Health Service) už praktický lékař nemůže odeslat svého pacienta k psychiatrovi přímo, ale musí jej poslat za týmem, tj. v praxi k byrokratovi, který rozhodne, zda se dále dostane k psychiatrovi, sestře nebo někomu, kdo se zabývá pracovní terapií. Cílem organizátorů této služby ve skutečnost je, aby ti nejzkušenější psychiatři pacienta už v životě neviděli, nebo jich alespoň viděli co nejméně; toto je považováno za plýtvání jejich časem, který je podle všeho lépe vynaložen na administrativu nebo rady po telefonu,“ píše Dalrymple.

Pacienta pak honí od čerta k ďáblu a nerespektují jej ani v tom nejmenším, třeba v tom, že by raději byl považován za „pacienta“ než za „klienta“ či „uživatele služeb“.

Dalrymple se vrací ke zmíněné výzvě z odborného psychiatrického časopisu, jejíž autoři celkem správně poukazují na tichý souhlas doktorů s tím, co se děje. Proč ta pasivita? „Myslím, že jsou zde dva faktory. První je ten, že v každé skupině jsou kariéristé, kteří, aby dosáhli osobního postupu, budou souhlasit se vším, co si mocní přejí udělat nebo uložit. Druhý je méně uchopitelný: tradiční vůdčí sektory společnosti ztratily víru ve své právo vést, a možná i určité gentlemanství.

Doktoři tak, na rozdíl od armády byrokratických intrikánů, jimiž jsou stále více obklopeni, mají nechuť k tomu, upozorňovat na svou vysokou inteligenci, vzdělání a filantropii. Jistěže jsou i špatní doktoři, jak v technickém, tak v morálním smyslu; tak jako ve společnosti vždy existují chudí, neschopní a zlí lidé.

Ale právě proto, že tolik přicházejí do kontaktu s lidským utrpením, existuje jen velmi málo doktorů, alespoň podle mých zkušeností, kteří nemají absolutně žádný zájem o blaho svých pacientů. Jejich stažení z přední linie však činí ryzí sobectví snazším. Naopak, zveličování významu vlastní osoby u kliniků (a neviděl jsem jich málo) téměř vždy mělo alespoň určitou spojitost se zlepšením péče přinejmenším pro některé pacienty.“

Ztráta sebevědomí lékařů se podle Dalrympla časově shoduje se „společenskou revolucí vyvolanou, záměrně nebo bezděčně, vládou: a sice nezadržitelný, nebo v každém případě nezadržovaný, vzestup čehosi, co bychom mohli nazvat třídou aparátčíků“. Tím se dostává k tomu, k čemu směřoval.

„Jaké jsou charakteristicky této třídy, která se tak abnormálně rozrostla v důsledku nesmyslného nárůstu počtu lidí, kterým se dostává dlouhého vzdělání? V první řadě je poháněna ambicí, která bohužel není v souladu se schopnostmi, alespoň v čemkoliv jiném než v temném umění byrokratického zákulisního boje. Bezohlednost je tak provázena lhostejností k reálnému, na rozdíl od procedurálního výsledku, přičemž to druhé se stává sobeckou posedlostí.

Aby se tato třída aparátčíků dostala k moci, musí odsunout profese (v britském pojetí „vyšší“ povolání typu lékaři, právníci, pozn. překl.), přičemž ničí jakékoliv stopy samoregulace. V jejím zájmu je autoritářský centralismus, zatímco svoboda nebo svobodná společnost (ve které by nutně hrála jen velmi podružnou roli) ji samozřejmě nezajímá. Výsledkem je zobecněná průměrnost – nebo něco horšího.

Některé části našich služeb stále ještě fungují – například úrazová oddělení nebo pohotovost v našich nemocnicích – jen proto, že třída aparátčíků si je natolik vědoma svých vlastních zájmů, že jí dochází, že pokud by nefungovaly, mohlo by docházet k sociálním nepokojům a její vlastní moc by tak byla ohrožena. Naopak vítá, že k žádným sociálním nepokojům nedojde, jestliže čtvrtina našich dětí bude po jedenácti letech povinného vzdělávání opouštět školy, aniž by uměla číst nebo počítat. Stejně tak psychiatrické služby mohou být beztrestně zničeny, neboť ani pacienti, ani jejich příbuzní nebudou schopni dělat takové potíže, aby to ohrozilo moc byrokracie.

Existuje cesta zpět? Prvním krokem by mohla být redukce terciárního vzdělávání, ale kromě toho potřebujeme najít nějakou cestu, jak čelit uctívání moci, které, zdá se, tak dokonale promořilo naši společnost, které tolik profesních i osobních vztahů změnilo v mocenský boj.“