Jan Palach jistě nějakou dobu hledal možnost, jak se pokusit zvrátit postupující normalizaci politických poměrů v zemi. Zvolil cestu bolesti pro sebe a šoku pro společnost. Obé bylo naplněno měrou vrchovatou. Dnes mu jeho způsob vyčítají a neopomenou ze svých vyhřátých židlí poradit, že měl raději vzít pušku a postřílet pár Rusů nebo domácích kolaborantů.

Palachovi bylo pravděpodobně cizí, sebrat se a jít zabíjet jiné lidi. Šel do toho s rizikem, že v krajním případě zabije sebe. Lepší způsob bohužel nenašel. Možnost, aby jeden člověk změnil nastoupenou cestu promoskevského satelitu, nejspíš neexistovala. Palach to zkusil a pro sebe nechtěl nic. Že jsme mu místo požadované generální stávky dopřáli pouze statut mučedníka, je jen naše, nikoli jeho ostuda.

Palacha netřeba nábožně uctívat ani slepě zatracovat, důležitější je nepřispívat k tomu, aby se doba, která dohání bezúhonné a inteligentní lidi k podobným krajnostem, ještě někdy vrátila.