Asi týden byl klid, řešili jsme jen, co s oligofrenní Olinkou (58), která si tahá do postele čokoládu, se kterou už ušpinila dva povlaky na peřiny a co s narůstajícími Pavlinými epileptickými záchvaty. Načež jsem jel na dovolenou domů a při čekání na autobus jsem si všiml, že na ohradě visí volební plakát KSČM. Asi polovinu tváří znal jsem osobně z doby, kdy jsem působil jako redaktor příloh deníku Haló noviny. Ještě než se mi stačil zvednout žaludek, mi volala moje matka, která pracuje na krajském úřadě v kraji Vladimíra Párala. Odvolala naše víkendové setkání s tím, že budou volby a ona musí být přes víkend na předvolebních akcích strany, která je u nich v kraji u lizu.

Tak jsem zjistil, že budou volby.

V následujícím týdnu za mnou přišel můj klient Petr (40) trpící paranoidně-depresivními stavy:

"Tomáši, voni budou v pátek volby a máma mě zas bude jako každej rok nutit, abych volil ODS. Přitom já tý politice vůbec nerozumim. Já bych se na to nejradši vykašlal, ale bojím se, že budu mít u mámy průser. "

Stručně jsem Petrovi vysvětlil, že čestnou povinností voliče, který jde vhodit do urny svou kandidátku, je znát volební program a profil strany či jedince, které volí, což je nutná podmínka pro jeho svobodné rozhodnutí. Pokud tyto vědomosti nemá, pak je od něj čestné, když volit nepůjde, k čemuž ho dle zákona nemůže nikdo nutit. Načež jsem zamumlal cosi pejorativního o lidech, kteří politicky zneužívají svého nevinného syna.

Následovaly volby, během nichž Petr odmítl volit a jako odůvodnění mamince slovo od slova zreprodukoval celý můj výklad o demokracii. Jeho maminka se mnou od té doby nemluví.

Týden po volbách se u nás na stole objevily noviny, kde se skvěla mapa krajů České republiky, vyvedená v oranžové barvě s malou modrou tečkou Prahy uprostřed. V týchž novinách se už fyzicky neupřímný obličej Dr. Ratha poškleboval nad snahami poraženého hejtmana Bendla udržet se u moci. Na vteřinku jsem zalitoval Petrovu maminku, načež jsem svou lítost opět zavrhl s tím, že kdo si ze dvou pakáží vybere tu, která je mu milejší, nezasluhuje žádné lítosti.

Otočil jsem stránku. Tam psali, že se rakouský fašista Haider zabil v autě, když jel opilý z homosexuálního klubu.

Následující týden jsem se, čta jednomu pánovi v metru přes rameno noviny, dozvěděl, že Topolánek rozbil hubu jednomu paparazzimu, který se vrhal na kočárek jeho nemanželského syna.

Ráno začínáme s kolegyněmi svou terapeutickou práci v osm hodin a de iure končíme v deset večer, což se de facto nedá dodržet, protože Olinka trpí nespavostí, usíná kolem jedné v noci a budí se v šest ráno, a autista Lukáš (26), který trpí mycí obsedantní neurózou, se v koupelně vymývá přesným počtem pohybů průměrně do dvou v noci. Za svou práci bereme osm tisíc korun čistého. Granty jsou hubené a výrobky klientů se obecně prodávají špatně.

Ve čtvrtek jsem se dozvěděl, že si Lukáš nechává od Petra platit, když si jdou o polední přestávce sednout na kávu do blízkého bufetu, ačkoliv má Lukáš několikanásobně větší kapesné. Večer jsem Lukáše přistihl, jak mlátí po hlavě mongoloidní Zuzanu (26). To ještě nikdy neudělal! Vzpomněl jsem si na filmového Básníka Štepána Šafránka a řekl jsem Lukášovi, ať se nechová jako idiot.

Mám své svěřence rád. Malují nádherné, velice inspirované obrázky, vyrábějí nesmírně krásné výrobky za dřeva a z kamene, a každým svým pohybem vyzařují zvláštní důstojnost. Onu důstojnost, jež je vrozena všem lidem a již ztrácejí jen ti, kterým se podařilo vtlouct do hlavy něco jiného.

(Jména klientů denního stacionáře byla změněna. Jména politiků nikoli. Ilustrační obrázky vznikly na hodinách arteterapie v denním stacionáři, v němž pracuje autor.)