Především by imperativem pro všechny budoucí vlády mělo být ani na vteřinu nepomyslet na reformy v oblasti zdravotnictví, které by vedly k rozmělňování veřejnoprávní základny v segmentu zdravotních služeb. Zdravotnictví musí být vyčleněno z volebních témat v pravolevém spektru ve smyslu, tohle zprivatizujeme úplně, tohle jen částečně, zde privatizaci pozastavíme, ale výhledově se privatizaci nebráníme. Zdravotnictví by mělo být první oblastí, do níž nejen že nebude nadále vpouštěn soukromý prvek, ale v němž se naopak bude zpřísňovat dohled státu, v němž se bude více regulovat, v němž ustanou nesmyslné nápady kalkulující s rolí privátu při správě veřejných peněz. Toto je hlavní poselství těchto voleb a je spojené s informací, že existují ještě témata, která českou společnost mobilizují k tomu, aby se aktivně bránila. Díky bohu.

Druhým důležitým vzkazem těchto voleb je, že ostrakizace komunistů definitivně skončila a manipulovat s českým voličem ve stylu výstrah před rudým nebezpečím už nepůjde. Ten, kdo házel do urny v krajských volbách volební lístek s kandidátkou sociální demokracie, si byl velmi dobře vědom, že jej tam hází s tím, že pravděpodobnost toho, že se v krajských radách objeví i komunisté je velmi vysoká. Akceptace KSČM není sice úplná a strana stále není brána jako rovnocenná ostatním, ale už ji nelze používat k vydírání ČSSD. A tohle je velký úspěch Jiřího Paroubka, je to hlavně jeho zásluha, že se mu podařilo komunisty vytáhnout z relativní izolace, přestože oni sami mu tuhle cestu vůbec neulehčovali.

Třetím vzkazem, a to vzkazem povolebním, je pro mě přetrvávající slepota pravicových politiků, politologů, komentátorů, liberálních think-thankistů a samozřejmě mainstreamových novinářů, kteří nepochopili, co se stalo. V jejich slepotě se zračí pohrdání českou společností, jejich trapné elitářství, jejich totální malostranská izolace, jejich směšná nadřazenost. Interpretovat výsledek voleb tak, že se voliči nechali koupit kvůli třicetikorunovému poplatku, to může opravdu jen Aston (Ondřej Neff – pozn. red.). Tento poplatek sehrál totiž jen symbolickou roli (nepopírám, že pro důchodce, samoživitelky apod. to mohl být hlavní mobilizační moment) a koncentroval všechny obavy, jež z politiky ODS, a vůbec všeho, co tahle strana reprezentuje, tříčtvrtinová část české společnosti má. Nešlo totiž o 30 Kč, ale o desítky miliard ve veřejném zdravotním pojištění a veřejných nemocnicích, které měly být nasměrovány do soukromých rukou (Chrenkův Agel je toho nebezpečným důkazem). Ač se mohl Julínek se svým Rudolfem Mrvou v minikůži Cikrta vykrucovat jak chtěl, že tomu tak není. Šlo o to, že ODS už jednou dokázala, že to dokáže a tahle lekce z 90. let vyburcovala lidi k akci. Tedy ne lenost v myšlení, ne zkorumpovatelnost, ne snaha žít na dluh, ne touha po závislosti na státu, ale vzpomínka na to, jak koalice pražských elitářů ruku v ruce s ODS vytvořila odpudivou kupónovou nomenklaturu v 90. letech. Během těchto voleb jsem poprvé od svých vrstevníků (většinou nevoličů či bývalých voličů stran pravdy a lásky) zaslechl věty, které by ještě před 3-4 roky veřejně neřekli.

Ty věty by šly zhutnit do hesla: „ODS je nebezpečnější než komunisté“ . Konečně to začínají chápat. A o komunisty tu vůbec nejde.