Woody Allen rozehrává podobnou hru ve svém filmu Vicky Cristina Barcelona : do katalánského velkoměsta přijíždějí dvě mladé Američanky, kterým je souzeno, aby tam poznaly samy sebe, aby pochopily, co je to "opravdový život" a udělaly s tímto poznáním, co je v jejich silách. Barcelona a asturijské Oviedo jsou ve filmu exotickými kulisami, obrázky z pohlednic, jejichž jediným účelem je být scénou, na níž dvě ženy na prázdninách daleko od "chladné civilizace" najdou samy sebe a poznají, co to znamená "autenticky žít". Aby byla iluze dokonalá, musejí být hrdinové filmu oproštěni od všech hmotných starostí. Jak americké ženy, tak i španělský malířský pár nejenže nemusejí počítat každé euro, právě naopak, mohou si dopřát témeř jakýkoli luxus, aniž by bylo jasné, odkud se jejich peníze berou...K tomu, že během filmu diváci ani filmové postavy neslezou z obláčku, na němž proplouvají dějem v rytmu španělských kytar, přispívá i skutečnost, že rty Vicky, Cristiny a Juana Antonia se prakticky neodtrhnou od sklenice vína...Podobná stereotypizace života v Barceloně, úspěchaném moderním velkoměstě, docela oprávněně irituje mnoho Katalánců, lidí hrdých na svou příslovečnou pracovitost, šetrnost a serióznost, kteří mezi devátou raní a osmou večer prakticky nevylezou z kanceláře. Ale budiž, berme to tak, že Vicky a Cristina jsou na prázdninách a pohled režiséra je pohledem turistek, které v Barceloně nalézají to, co najít chtějí....

Vicky (Rebecca Hall) je vážná mladá žena, která si zachovává odstup od lidí, kteří ji obklopují, a přistupuje rozumově i ke svému vztahu s perspektivním americkým mladíkem. Cristina (Scarlett Johansson) je citlivá, emotivní osoba, která se odvážně vrhá do nejrůznějších dobrodružství ve snaze najít sebe sama. Když si tyto dvě rozdílné kamarádky vyhlédne iberský svůdník Juan Antonio (Javier Bardem), je zaděláno na konverzační partie v allenovském stylu, okořeněné erotickým jiskřením méně typickým pro filmy tohoto newyorského režiséra. Juan Antonio je úspěšný malíř, který se ještě nevzpamatoval z dramatického rozvodu se svou ženou Marií Elenou (Penélope Cruz). Svým otevřeným přístupem si hned od začátku získá Cristinu, zatímco Vicky na něj hledí svrchu a nemíní se nechat polapit člověkem, kterého považuje za typického středomořského proutníka zaměřeného na lehkomyslné turistky. Nebyl by to však Woody Allen, kdyby svým postavám nedodal hloubku, která je povyšuje nad obyčejný stereotyp. Juan Antonio sice hojně "zneužívá" neodolatelné moci dobrého vína, aby dostal alespoň jednu z Američanek do postele, ale zároveň je to muž, který je schopen být upřímný sám k sobě a k jiným: nikomu nic nenalhává, nedává rány pod pás, zcela otevřeně projevuje svou citovou závislost na bývalé manželce, a také přiznává, že María Elena je možná lepší malířkou, než on, a že je silně inspirován jejím dílem.

Postava Marie Eleny je nejen hereckým koncertem podceňované Penélope Cruz, ale také zásadním impulsem, který oživuje celý snímek. Nejde o "šíleně žárlivou manželku", jak Marii Elenu stereotypizují v některých upoutávkách snímku ti, kteří zřejmě nedokáží interpretovat postavu ženy jinak, než výlučně ve vztahu k nějakému muži. María Elena sice žárlí, ale její složitou osobnost je zajímavější interpretovat v celé její šíři: jako běsy stíhanou sebedestruktivní bohémku a umělkyni, která je jen obtížně schopna nalézt štěstí, ale která je talentovaná, inteligentní a velkorysá. Ve své velkorysosti je to právě ona, nikoli Juan Antonio, kdo objeví a podpoří umělecký talent Cristiny, toho času přítelkyně jejího bývalého muže. Penélope Cruz logicky a úspěšně vnímá a pojímá postavu, kterou stvárňuje, jako nemocnou bytost, oscilující mezi genialitou a šílenstvím, zatimco pro Allena a jeho zahraniční diváky ovlivněné -- Francouzem stvořeným- stereotypem Carmen se možná její chováni -- jež zahrnuje impulzivní používání bodných a střelných zbraní- zřejmě vysvětluje prostou skutečností, že jde o Španělku.

Ani Cristina není prázdná hlavinka, jak se může zdát ze začátku. Je to odvážná mladá žena, připravená poznávat nové věci a vnitřně růst. Nemá potřebu zakořenit, nikdy nerezignuje na hledání a nevzdá se ho ve prospěch obyčejného štěstí, které si na druhé straně umí vychutnat, když je jí nabízeno. Cristina ztělesňuje to dobré z amerického stereotypu: otevřenost novým podnětům, bezelstnost, upřímnost a dobrosrdečnost, která může, ale nemusí být zneužita. Cristina se nedá ovládat strachem a v tomto je pro vystrašenou, agresivně reagující Ameriku posledních let výzvou k návratu k některým tradičním kladům americké kultury.

Vicky je postava, na niž platí české rčení "odříkaného chleba největší krajíc". Nakonec čelí zásadnímu rozhodnutí mezi jistotou a předvídatelností na straně jedné a skokem do neznáma na straně druhé. Navenek to může vypadat, že pokud se rozhodne začít nový život ve Španělsku, nic neriskuje, ostatně i v Barceloně či Oviedu jsou, ač to tak ve filmu moc nevypadá, prosperující banky, poradenské agentury, makléřské firmy, významné galerie, muzea a nadace, kde by seriózní Američanka mohla najít práci, která by jí umožnila splnit si své středostavovské aspirace. Konflikt, který Allen rozehrává, je ale mnohem hlubší. Vicky musí zvolit mezi sázkou na jistotu, předvídatelným partnerem, který jí dá přesně to, co od něj očekává, a člověkem, který je jí schopen zaručit "jen" upřímnost ve všem, co dělá. Běžte se na film podívat a zhodnoťte sami, jestli Vám rozhodnutí, které Vicky učiní, přijde správné.

Film rozehrává více či méně subtilní hru se stereotypy. V souladu s orientalizujícím pojetím celého díla je budován protiklad mezi (stereotypním) chladem a puritánstvím Američana a (stejně stereotypní) spontánní, otevřenou senzualitou Španěla/Evropana, což divákům může připomenout filmy z nižšího patra americké filmové produkce jako např. French Kiss s Meg Ryan a Kevinem Klinem (1995). Na druhé straně se objeví drobná subverze obvyklých stereotypů, když se ve svých postojích projeví jako machista slušnácký Američan, zatímco španělský svůdník ve filmu žádnou ženu nepodvede (buď dojde k sexu bez závazků nebo v rámci vztahu, kdy se pak eventuálně účastní všichni zainteresovaní :-). Stejně tak na první pohled slabá, poddajná Vicky se zpětně odhaluje jako klidná síla, na níž závisely dvě na první pohled dominantní osobnosti jako María Elena a Juan Antonio. Ve hře se stereotypy však podle mého názoru Allen ve Vicky Cristině Barceloně ani zdaleka nedosahuje mistrovství Pedra Almodóvara. Tomuto autorovi ostatně Woody skládá poctu scénou zahradního koncertu, což je téměř doslovný citát filmu Mluv s ní režiséra z La Manchy (2002).

Diváci a divačky ve filmu naleznou i typicky allenovské komické detaily: i v tomto zřejmě nejsenzuálnějším Allenově snímku nahle erotické napjetí přeruší ozývající se žaludeční vřed.

Snímek Vicky Cristina Barcelona stojí za návštěvu kina či romantický večer u DVD, v tomto případě zásadně v doprovodu láhve dobrého těžkého nepřislazovaného červeného vína. Na můj vkus je v něm mnoho detailů, které možná nevadí v cizině, ale Španělům, zvlášť pak Kataláncům, film znechucují. Přestože se film z větší části odehrává v Katalánsku a Vicky studuje master katalánské kultury, není to ze snímku až na barcelonské kulisy příliš zřejmé. Španělská kytara typická pro jih země zní v severní dudácké Asturii poněkud nemístně. Malíř se po Španelsku pohybuje soukromým letadlem, které navíc sám pilotuje, což je možná běžné v USA, ale nikoli ve Španělsku...Na druhé straně, Barceloně i Oviedu se jistě jejich investice do produkce tohoto barvotiskového obrázku jejich města vrchovatě vyplatí s přílivem turistů a turistek...A ti/ty snad nebudou zklamáni/y, až je jejich "Juan Antonio" či jeho dámská verze místo letadlem poveze na výlet prvotřídní veřejnou dopravou...Ostatně cesta rychlovlakem AVE je silný zážitek, a navíc o mnoho bezpečnější, než soukromý let ve stroji řízeném člověkem, který si právě dává krátkou pauzu mezi lahví bílého a červeného vína.

Detailem zásadní důležitosti je vidět snímek v původní verzi s titulky. Pokud se rozhodnete vidět film dabovaný, přijdete o úžasné dialogy, v nichž Bardem a Cruz přeskakují z angličtiny do španělštiny, což dodává jejich hereckému projevu neuvěřitelnou věrohodnost.