Sedím na malém nádraží na lavičce a čekám na rychlík. Čtu si knihu a koutkem oka pozoruji mladou ženu, která táhne za ruku asi čtyřletého chlapce. Chodí po perónu sem a tam a neustále dítěti nadává. Křičí na něj, že si nebude dělat co chce, že ho nepustí, protože by určitě vběhl do kolejí, že bude poslouchat, že se mu určitě něco stane a ona za to pak bude moct. Její řeč mne zaujme, chci vidět, co je to za strašlivé zlostné dítě. Ale chlapeček se jen trochu škube, hodně pláče a kvílí na celé nádraží. Rozhodně není ani z poloviny tak vzteklý jako jeho matka. Žena je z toho hluku, který oba vyvádějí, zjevně nervózní. Nedaří se jí ale zklidnit sama sebe a už vůbec nemůže ztišit své dítě.

Nakonec se rozhode, že když kluk tak zlobí, může se na nějaké procházení s ním "vysrat" a vleče ho na lavičku, kde má její syn sedět a mlčet. Přestávám scénu pozorovat, dítěte je mi bolestivě líto a ženy také, představuji si, že před dvaceti lety byla na místě kluka ona. Snažím se číst, ale křik se stupňuje. Najednou matka vstává a z náruče hází své dítě na dlažbu. Nevěřím vlastním očím. Křičí sprostá slova a jde pryč. Jakmile chlapec dopadne, začne zvracet.

Po pár vteřinách se vzpamatuju a jdu k němu, zvedám ho a usazuju na lavičku. Přichází výpravčí a říká něco o tom, že je to hrozné. Jde hledat ženu. Zatím vytahuju papírové kapesníky, konejším chlapce, a utírám mu umazanou pusu. Dívá se na stranu, kam odešla jeho matka, a hystericky pláče. Zdá se mi, že se mírně zklidnil, když jsem mu řekla, že se za chvíli vrátí. Nesmyslně pečlivě očišťuju chlapečkovu pozvracenou bundu a lžu mu, že už bude všechno dobré, ať se nebojí. Mám pocit, že když ho umyju a uklidním, setřu do kapesníku všechno, co se stalo a zachráním ho před další sprchou zlosti.

Zpoza nádražní budovy přichází v tu chvíli výpravčí s jeho matkou. Žena mu tyká a častuje ho nejvybranější vulgárností, on se omezuje na "vy blbá krávo". Dotáhne ji ke mně. Ona mi začne tiše vysvětlovat, že neví, co má dělat, když její syn tak strašně zlobí, že se bojí, aby neskočil pod vlak, a ona neměla problémy. Říkám jí, že jejímu strachu rozumím, ale nemůže přece s dítětem házet na zem. Upozorňuju ji, že to je situace pro policii. Žena má pocit, že ji chápu, otáčí se k synovi a říká: " Vidíš, jak se to chováš, paní na tebe zavolá policii."

Cítila jsem v tu chvíli naprostou bezmocnost. Lidé postávali všude kolem, výpravčí se pustil do přímého konfliktu, ale nikdo nemohl udělat nic, co by vedlo k lepšímu výsledku. Nechce se mi stát a dívat se jinam, ale nevím, co správného dělat v konfrontaci s dětmi, které jejich rodiče takto týrají, navíc v anonymitě nádraží, z něhož všechny odveze vlak během několika minut.

Přilnutí k jediné osobě pomáhá lidem v prvních letech života formovat citové vazby. Odepření této potřeby mívá hluboké následky. Plní ale fixace na takovou matku svou roli? A kdyby byl tento chlapec umístěn do ústavní výchovy, nebyl by to pro něj další traumatizující zážitek? Neztratil by jen zbytky své schopnosti navázat vztahy s druhými lidmi? Na vzorci chování, který mu byl předán jako základní, už by se těžko něco změnilo. Snad by se tím ale snížilo množství trápení, které na něj padá.

Nechce se mi čekat, až mi ten samý chlapec, kterému dnes utírám pusu, za pár let ukradne mobil. Nechci myslet na to, jak bude zacházet se svými budoucími dětmi. Děsí mne, jak prázdné ruce mám, přestože pokračování jeho života je dopředu čitelné A mrazí mne v zádech při představě, kolik dětí je předem odsouzeno k trápení proto, že se narodily svým "nemocným" rodičům, jimž nikdo nedokáže pomoct.