24. 7. 2008
Jak je to ve skutečnosti na Blízkém východěMáme zřejmě s panem Veselým zcela odlišné koncepty vidlí, a proto jsem asi vůbec nepochopil, v čem jsem si naběhl na ty jeho, jak to tvrdí v odpovědi na mou kritiku "Kritika Britských listů z Izraele". Napsal zdlouhavou odpověď, ve které nasekal ještě více chyb a nesmyslů než ve svém původním textu. Nezbývá mi tak nic jiného, než se pustit do dalšího rozboru, píše Pavel Bergmann. |
Troufám si říci, že jsem uměl dosti dobře anglicky již v Česku a tady teď na tom jazyce víceméně závisím. Proto také umím rozlišit, jestli ten či onen politik mluví o ohrožování nebo o útoku, což je z mého hlediska zásadní rozdíl. Proto tedy začnu přesnou citací dramatického začátku Veselého textu:
Žijeme v příšerném světě. Triumvirát kandidátů na amerického prezidenta předvedl a předvádí, jak by měla fungovat americká demokracie v praxi. Ač je senátorka Clintonová mimo hru, její nedávný výrok o případném řešení uměle udržované krize týkající se íránského jaderného programu mnohé zaskočil. Tato "žena" během jednoho interview prohlásila, že bude-li Írán dál ohrožovat Izrael (sic!), budou Spojené státy připraveny ho vyhladit (obliterate). To by v reálu představovalo masovou vraždu 68 milonů lidí, .... Veselý svým "(sic!)" úmyslně dále podtrhl kontrast mezi pouhým ohrožováním a vyhlazením. Problém ovšem je v tom, že Clintonová ve skutečnosti řekla: "......"In the next 10 years, during which they might foolishly consider launching an attack on Israel, we would be able to totally obliterate them." ("Pokud by v následujících deseti letech chtěl Írán pošetile uvažovat o útoku proti Izraeli, byli bychom schopni ho totálně vyhladit.") Tedy žádné OHROŽOVÁNÍ, ale konkrétní ÚTOK,. Nevím, jak pro Veselého, ale pro mě je to nebetyčný rozdíl, jestli mě někdo bude jen ohrožovat a vyhrožovat mi, anebo mi hodí na hlavu atomovou bombu. Je to také veliký rozdíl v charakteristice senátorky Clitonové, zda nesmyslně vyhrožuje, nebo prostě konstatuje základní zásadu politiky odstrašování: uděláte-li toto, čeká vás toto. To vše znamená, že Veselý postavil celý úvod svého textu na nepravdě -- tuto skutečnost nijak nemění to, zda se tak stalo z důvodu jeho neznalosti angličtiny, nebo zda šlo o úmyslné překrucování. Aby svou chybu zakryl, pokračoval hloupým útokem, ve kterém mimo jiné říká: "Minulý měsíc vydal izraelský premiér Olmert prohlášení, zveřejněné BBC, podle něhož musí být íránský nukleární program zastaven "všemi možnými prostředky", což implikuje i taktický jaderný útok." Na rozdíl od něj jsem ten výrok slyšel v televizi a nebyla v něm ani stopa náznaku, že by Olmert vyhrožoval jaderným zbraněmi. Ani v onom odkazu na BBC, který Veselý přiložil, není nic takového řečeno. Je to asi proto, že reportéři BBC (jakkoli tu mají špatný kredit) přece jen na rozdíl od Veselého znají tradiční izraelskou politiku "nuclear ambiguity" (jaderné nejednoznačnosti¨) Proto žádný izraelský politik ani v náznaku nebude mluvit o užití jaderných zbraní. Pokud tam Veselý něco takového našel, byla to jen jeho ideologická fantasmagorie ve stylu bývalého Rudého práva. Zajímavé je také, že podle všeho nikdy neslyšel všechny ty výhrůžky jaderním zničením Izraele z úst mnoha íránských politiků. A nesmyslná tvrzení pokračují výrokem: "...na rozdíl od Izraele, který v posledních dvou letech zaútočil na dvě suverénní země." Pokud myslí Libanon, zřejmě nic neslyšel o útoku Hizballáhu přes mezinárodně uznanou libanonskou hranici, při kterém byla zabita řada izraelských vojáků a dva další byli zavlečeni do Libanonu. To byl podle všech standardních měřítek casus belli a Izrael poté jen reagoval. Jestli dobře nebo ne, je jiná otázka. Pokud myslí vybombardovanou stavbu reaktoru v Sýrii, asi neví, že Izrael je již od roku 1948, kdy syrská armáda napadla vznikající stát, se Sýrií ve válečném stavu. Sýrie pak napadla Izrael ještě dvakrát -- v letech 1967 a 1973. Sýrie také trvalé vyzbrojuje Hizballáh, podporuje palestinské teroristické organizace (mnoho teroristických útoků v Izraeli mělo své kořeny v Damašku) atd. atd. Zkrátka onen nálet proti stavbě reaktoru byl zcela v kontextu vzájemných vztahů a žádnou výjimečnou "agresivní" akcí, jak Veselý naznačuje. Autor dále uvádí: "Byl to také Izrael, jenž patřil mezi přední podpůrce útoku na Irák před více než pěti lety; to však zarytí milovníci politiky tohoto státu neradi slyší." V té době jsem tu ještě nebyl a jen občas zajel. Pravidelně jsem ale sledoval izraelská média a vím, jak se v nich rozebírala všechna pro a proti. Určitě nelze mluvit o jasné podpoře. Naopak už tehdy zaznívalo mnoho hlasů, že Írán je z dlouhodobého hlediska daleko nebezpečnější. Když ale Spojené státy byly rozhodnuty začít přestavovat Blízký východ od Iráku, Izrael neměl důvod stavět se proti. Není to tak dlouho, co jsem navštívil dům v Ramat Ganu, který byl celý nově postaven, protože ho za první války v Zálivu totálně zlikvidoval irácký scud. V tomto regionu se občas jen těžko rozhoduje, kdo je právě ten nejhorší a nejnebezpečnější nepřítel. Pokud chce tento autor i nadále diletovat v oblasti mezinárodní politiky, asi by se měl naučit významy takových slov, jako je "anektovat" a neplést si je například s obsazením. Anektovat je přesně definovaný právní pojem (viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/Annexation). Pak by nepsal takové nesmysly jako: "(v tzv. Šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael násilně anektoval např. Západní břeh, Gazu a východní část Jeruzaléma -- pozn. autora)". Izrael nikdy neanektoval západní břeh. K anexi Východního Jeruzaléma a nepřímé anexi Golan došlo dlouho po roce 1967. Jen mimochodem: když byla v roce 1967 rezoluce 242 odhlasována, nemohla za žádných okolností nic společného s palestinským státem tak, jak se o něm uvažuje dnes. Západní břeh byl v roce 1962 anektován Jordánskem (opravdu formálně anektován, byť to uznaly pouze dva státy světa) a Gaza byla pod vojenskou správou Egypta. Těm také Izrael nabídl vrácení území výměnou za mír -- tato nabídka byla rezolutně odmítnuta. O palestinském státu pouze na těchto dvou územích se začalo uvažovat až mnohem později. Navíc Jeruzalém byl v té době v právním myšlení OSN stále ještě pokládán za "corpus separatum" a ne jako hlavní město kohokoli. Abych však Veselému pouze nevyčítal chyby, musím říci, že v jeho prospěch mluví to, že si na rozdíl od většiny blízkovýchodních komentátorů dokáže uvědomovat, že rezoluce OSN něco požaduje od obou stran konfliktu. Proto působí absurdně, když tvrdí, že Izrael a Spojené státy odmítají rezoluci 242. Oba státy pouze připomínají, že její plnění musí být oboustranné a dokud Arabové neplní svou část, nemůže Izrael plnit svou. Koneckonců, když byl Egypt konečně ochoten přistoupit na rezoluci 242 a vzdal se snah o zničení Izraele, dostal své území zpět a byl uzavřen mír (pod záštitou "odmítajících" Spojených států). Zajímalo by mne proto, jestli může Veselý předložit nějaký dokument, ve kterém Izrael či USA oficiálně odmítly rezoluci 242. Ne jen nezávazné výroky některých politiků, ty si umím najít sám. K Sadatově nabídce z roku 1971 mohu dodat jen to, že se o ní v Izraeli dodnes aktivně diskutuje obzvláště v souvislosti s tím, zda by tak bylo možno zabránit jomkipurové válce z roku 1973. Názor není jednotný, ale většina diskutujících se shoduje v tom, že doba ještě nebyla pro mírovou dohodu zralá a tudíž to nebyla chyba. Určitě to tedy nelze jen tak shrnout do Veselého jediného slova: "Odmítnuto." Do otázky toho, co Veselý jen tak od boku označuje za "ilegální osady" a "ilegální osadníky", se nechci pouštět, protože je složitá a vyžadovala by celý dlouhý text. Četl jsem však řadu právních rozborů, které jasně říkají, že jde o tzv. sporná území (disputed territories) což má řadu důsledků -- mimo jiné to, že izraelské osady nejsou ilegální. To nic nevypovídá o tom, zda jsou správné a moudré z politického hlediska. Ale zase, to by bylo na dlouho. Strávil jsem poměrně dost času pročítáním blízkovýchodních rezolucí Valného shromáždění OSN z roku 1976, je to neuvěřitelně otravná činnost. Našel jsem i takové, které byly schváleny v poměru 150:2, který uvádí Veselý. Nenašel jsem však žádnou, která by se explicite týkala vytvoření palestinského státu. Pokud mě tedy Veselý neopraví, vypadá to jen na jeden další z divokých výplodů jeho blízkovýchodní fantazie. I kdyby ho nakonec někde vyhrabal, o tom, jak zásadní by něco takového asi bylo, vypovídá nejlépe skutečnost, že rok předtím schválilo VS OSN rezoluci srovnávající sionismus s rasismem. Tu pak po konci sovětské dominace VS muselo toto těleso v roce 1991 neslavně odvolat. Nehodlám číst odkaz na Noama Chomského, který Veselý k této části dodává. Před mnoha lety, kdy jsem se ještě hodně zajímal o vztah jazyka a matematiky, jsem četl nějaké Chomského texty, které opravdu měly co říci. Pak jsem přečetl několik jeho politických výplodů a to mi stačilo, kam se hrabe předlistopadová česká komunistická Tribuna. Navíc na internetu lze najít řadu analýz, které ukazují, jak si Chomský vymýšlí a jak překrucuje realitu. |