Situacionista Guy Debord kdysi napsal, že kolonizace sociálna zbožními vztahy se dovršuje, když vlastnění, které nahradilo bytí, je posléze vytlačeno pouhým vystavováním. Všeobecné vítězství spektáklu se potom ukazuje jako úplná redukce podstatného na to, co se jeví. Z toho ale plyne: Jestliže kultura rozvinutého kapitalismu vyvolává dojem, jakoby podstata spočívala v jevu, pak to, co zůstává skryté, jakoby žádnou podstatu ani nemělo. A dále: Pokud tedy něco přivádím k jevení se, ukazuji pouze, že to vůbec má nějakou podstatu, že to je. Není tedy co protestovat, vezmu-li cosi dosud skrytého a vystavím to tak, aby to leželo všem na očích. Nebýt vystavování, věc by přece vůbec neexistovala. Jestliže naopak požaduji jasnou hranici pro vystavování čehokoliv, pak takový nárok nelze veřejně obhájit.

Existují ale aspoň izolované limity pro vystavování? Jistě -- jenže racionalizovaným jazykem spektáklu je již nelze zdůvodnit. Bělohradský píše o skrupulích. Skrupule ale představují rezidua po provedení racionální analýzy. Skrupule nemají v pravém slova smyslu veřejné bytí, jde o idiosynkrazie, z nichž si ještě tak nejspíše lze tropit posměch. Zpravidla se v běžných situacích nejeví. Tedy -- jako by snad ani neexistovaly...

Všeobecně závazná hranice spektáklu je pouhou utopií. Není již dána tradicí a domluvit se na ní také nedovedeme. Kde je tedy vlastně norma? Možná, že dvojice, která prošla kolem, když jsem seděl v trávě ve Stromovce, aby tři metry ode mne začala souložit, je vlastně "normální", kdežto úzkoprsý autor článku se právě vypisuje z iracionálních zábran. Není to vlastně v pořádku, pářit se o polednách na veřejném místě? Co ještě dnes v ČR znamená to pitomé a staromódní slovo "intimita"?

Úřadující premiér ve snaze vyhnout se po prohraných volbách nepříjemným otázkám novinářů přišel s nápadem, že po cestě na Jánský vršek sehraje komedii nazvanou "zodpovědný otec". Nejde koneckonců o nic neobvyklého, protože děti jsou za všech okolností vydány napospas rodičům. Někteří je používají, aby "pumpli" dojaté "starouše" o nějakou tu korunu; mnohé ženy pravidelně využívají děti například k získání místa k sezení ve veřejné dopravě; zatímco některé "vyfiknuté" maminky s batolaty na golfových holích a vyzývavými pohledy zase hrají s potomky-rekvizitami ještě docela jinačí hry.

Můj čistě soukromý, vlastními skrupulemi zformovaný názor mi říká, že novináři měli plné právo nerespektovat Topolánkovu komedii, nepřistoupit tedy na roli "soukromá osoba -- vzorný otec" a politikovi přesto klást nepříjemné otázky. Když však reportér Blesku nacpal objektiv rovnou do kočárku a divže jako pověstný Leonardův luňák nevnikl dítěti do úst, překročil z mého pohledu mnohem zásadnější hranici než tu, za niž se dostal premiér, když ze syna udělal rukojmí.

Reportér, který neměl k Nicolasu Topolánkovi žádný vztah, totiž dítě nepřivedl před omezené publikum, ale vystavil je všeobecné spektakularizaci; Indiáni by řekli, že se mu pokusil ukrást duši. Premiérova reakce, kterou Štěpán Kotrba odsoudil, je pro mě v této souvislosti nanejvýš pochopitelná a přirozená; Kotrbova výtka jen ukazuje, že si dotyčný roli otce neosvojil ani virtuálně. S poraženými se dnes zkrátka v této zemi zachází podle římské zásady "Vae victis" - ani jejich děti si nemohou být jisty jinde běžnými ohledy, a ještě v tom téměř nikdo z místních nevidí problém. Co lze tedy čekat? Má zde ještě smysl ptát se třeba na úroveň ochrany menšin?

Krajské a senátní volby v České republice právě skončily. Část občanů dala najevo, že má stávající vlády plné zuby. Vydělala na tom ovšem politická strana, která se s odchodem Vladimíra Špidly zbavila posledních zbytků solidního programového základu a od té doby se soustředí takřka výhradně na technologii moci. Máme tedy jásat? Máme být snad spokojeni, že nad omezeným, hulvátským, sprostým, ale přímočarým Valachem, absolventem vojenského gymnázia, zvítězil mazaný a zákeřný exředitel Restaurací a jídelen stýkající se s různými Mrázky a Kočky? Máme se rozplývat nad tím, že teď "pro změnu" plnou parou směřujeme k Ficovu slovenskému modelu, jehož podstatou je populismus bez přívlastků (a pro kritiky "popapulismus")?

Svět za hranicemi ČR je právě zaujat finanční krizí, která ukončila takřka třicetileté období dominance neoliberálního paradigmatu a dosti nečekaně snad otevírá cesty i k rehabilitaci národních států. Ty mají zřejmě poslední možnost ukázat, zda jsou schopny uzpůsobit současné společnosti nadcházející éře nedostatku a zajistit občanům alespoň nejzákladnější potřeby - bez ohledu na to, jestli ropa zdraží na dvojnásobek nebo rolnická rebelie zničí čínskou cementárnu. Je třeba využít znenadání se objevivšího okna příležitosti k tomu, aby mezinárodní pořádek přestali určovat spekulanti a dostal se pod kontrolu politiků zodpovědných voličům. To ovšem vyžaduje jasnou představu cílového stavu, rychlou a pružnou reakci na změny, schopnost výrazně vystupovat na evropské i světové úrovni, vyhledávat a měnit zahraniční spojence v jednotlivých kauzách... Přesto odborníci varují, jako například v pondělí v dokumentárním filmu televize BBC, že potrvá zřejmě až dvacet let, než se svět zbaví důsledků nynější hospodářské krize.

Žádné řešení pro nynější situaci nám ani jedna z obou hlavních českých politických stran nenabízí. Ani poražená ODS, ale ani triumfem zaslepená, čerstvě nabytou mocí zpitá a program postrádající ČSSD.

ODS volby prohrála. Máme teď snad věřit Pavlu Bémovi a přijmout jednoduchý závěr, že "nad Českou republikou vybuchla oranžová bomba"? Přijmeme pro stávající stav ruský výraz "dermokratija", či slovní hříčku Gérarda de Nerval, který psával o "démonokracii"?

Nebo snad s uspokojením prohlásíme, že v České republice je stabilní a fungující demokracie západního typu?

"Ozaj, zvonka to tak vyzerá."