|
4. 6. 2008
Reálný socialismus se v průběhu vývoje postupně dost liberalizovalReakce na příspěvek paní Hrdličkové "Lidé neznají historii" Člověk, který např. v roce 1983 nastoupil do svého prvního zaměstnání v ČSSR, nebyl konfrontován ani s realitou pracovních táborů ani se strachem, že bude zavřen, když bude v soukromí říkat, co si myslí a nebude to vykřikovat na náměstí. Svobodná Evropa v našem bytě na pardubickém sídlišti Polabiny řvala tehdy na celé kolo (protože byla rušená, tak byla puštěna naplno, abychom jí slyšeli i v jiném pokoji) a jenom jednou nás upozornil soused, že to je slyšet až na schodišti. Šlo o komunistického aktivistu a přesto to říkal tak nějak provinile, abychom to aspoň trochu ztlumili, skoro jako kdyby nás prosil. Že nás nikde neudal (alespoň jsem žádné následky nezaznamenal), to snad ani nemusím zdůrazňovat, píše Miroslav Tejkl. |
|
Člověk, který např. v roce 1983 nastoupil do svého prvního zaměstnání v ČSSR, byl především a hlavně konfrontován s dýchavičným neefektivním systémem, který měl ve všem zpoždění, který nás většinou nepouštěl moc jednoduše za hranice, nenechal nás jednou za pět let, abychom si mohli vybrat alternativní vládní garnituru, neumožnil nám koupit si jakoukoli literaturu a jakékoli zboží, které bychom chtěli, režim, který chtěl, aby ho lidi neprovokovali veřejně a aby mu dali pokoj, režim, který se už dávno vzdal snahy něco na lidech ovlivnit. A který se o lidi taky trochu paternalisticky staral. I když zdaleka ne tak, že kdo se oženil či vdal, tak za krátký čas bydlel ve svém, jak jsem před časem slyšel vykládat starého pána jednomu mladíkovi. Tak jednoduché to tedy skutečně nebylo - buď musela být "zapikána" místa zaměstnavatele v místním Stavebním bytovém družstvu (jinak byste čekali 15-20 let od vstupu za člena) nebo začalo martýrium začít individuálně stavět v zemi, kde se všechno muselo shánět, i když kde zároveň byly výhodné půjčky... Je fakt, že jak se reálný socialismus vzdaluje, tak jeho obraz až nepřiměřeně "sládne". |
