Kořeny současné neutěšené ekonomické situace i celkového vývoje v USA je nutno hledat v politice konce 70. let. Spojené státy se po vietnamské válce nacházely v nejhorší hospodářské situaci od Velké deprese 30. let. Vysoká nezaměstanost, vysoká inflace a stagnující ekonomika - to bylo něco do té doby nepředstavitelného. Ekonomové to označili pojmem "stagflace", tj. spojení stagnace a inflace. Politika New Dealu, z velké části postavená na myšlenkách Johna M. Keynese, se zdála být definitivně překonána jako něco, co nemělo šanci tehdejší zásadní problémy řešit. Končící president Carter jmenoval a jeho nástupce Reagan potvrdil šéfem Fedu Paula Volckera, což samo o sobě bylo začátkem zásadní změny americké politiky na další tři dekády. Změna však byla definitvně potvrzena až nástupem Ronalda Reagana do Bílého domu. Monetarismus, reaganomika, neoliberalismus - ať to nazvete jak chcete, to, co následovalo a dnes evidentně dospívá ke konci své životnosti, ovlivňuje americkou politickou scénu dodnes.

Diskontinuita změny politického režimu byla dokonalá: Veškeré diskuse o ekonomice byly z politiky vytěsněny nekonečným a bezmyšlenkovitým opakováním zaklínadel "volných trhů" a "volného obchodu". Debaty se nepřipouštěly. Změnu lze s odstupem let považovat nejen za obrat v politickém diskursu, ale i za hlubokou kulturní a ideologickou změnu, od založení USA bezprecedentní. Autor eseje neváhá použít k pojmenování uplynulých 30 let termínu "éra zřejmě patřící do jiného světa", za tak fundamentální odklon od amerických tradic tu změnu a její důsledky považuje.

Základními sílami, které hýbaly americkou ekonomikou konce 70. let, byly dluhy z vietnamské války, zrychlující se deindustrializace, pomalu pokračující rozklad poválečné americké ekonomické nadvlády a do astronomické výše vyšroubované ceny ropy doprovázené vyvrcholením a začátkem poklesu domácí těžby ropy. Mnohé z Keynesových myšlenek vznikly jako reakce na klesající ceny, klesající poptávku a nevyužitý kapitál, což byly symptomy Velké deprese 30. let. Situace koncem 70. let se zdála být se svou rostoucí poptávkou a rostoucími cenami právě opačná, což se stalo hlavním tématem presidentských voleb v r. 1979. Hlavní diskuse a rozhodnutí se však odehrávaly ve Fedu. Volcker zvedl úrokovou míru o více než 20%, ekonomika se zhroutila, Carter prohrál volby a nová ekonomická éra se zrodila.

Je důležité pochopit, že New Deal a reaganomika, i když používají různé, často přímo protikladné prostředky, deklarují stejný cíl: Vytvořit zboží a poptávku po něm a tak přispět k pokračování růstu. Zásadní rozdíl mezi oběma myšlenkovými systémy je spíše kulturně-civilizační povahy. Tam, kde v keynesiánské ekonomice poptávky vláda přímo podporovala střední a nižší příjmové vrstvy v zájmu rovnoměrnějšího rozdělování bohatství vytvářeného společností, se neoliberální doktrína úplně vzdala snah o zásahy vlády do hospodářství a tím fakticky přispívala k přerozdělování ve prospěch nejbohatších.

Odstranění vládního dohledu nad pracovně-právními vztahy i nad chováním firem, drastické snižování zdanění nejvyšších příjmových vrstev a korporací - to vše mělo jednoznačné výsledky: Horní procento americké populace se na celkovém příjmu společnosti v roce 2004 podílelo 14%, tj. skoro dvojnásobkem oproti 7,5% v roce 1979. Střední pětina populace v r. 2004 obdržela 15% oproti 16,5% v r. 1979, zatímco podíl spodní pětiny populace poklesl za stejné období ze 6,8% na 4,9%. Nevyřčeného - či spíše záměrně zamlčeného - cíle bylo dosaženo: Chudí financují bohaté. Jen nějak není vidět to "prokapávání" bohatství seshora dolů, což je obvyklý argument či spíše klišé všech - i zdejších - hlásných trub neoliberalismu při obhajobě analogické snahy o zavedení nebo obnovení podobného způsobu přerozdělování kdekoli na světě - i u nás.

Avšak za nejdůležitější kulturně-civilizační dopad Reaganovy "revoluce" Joe Costello považuje osvobození moci megakorporací. Za celou historii USA je teď, v roce 2008, jejich síla tak nespoutaná jako nikdy v historii. Soužití decentralizované politické moci a přísně autoritářských struktur korporací bylo konfliktní od samých začátků existence USA. Už Thomas Jefferson varoval před koncentrovanou silou nových podnikatelských subjektů. Od té doby řada politických hnutí zdůrazňovala Jeffersonův imperativ, že jakýkoli demokratický systém vlády i samosprávy musí vyžadovat decentralizovanou nebo horizontální organizaci politické moci. Od Jeffersona až po Shermanův antitrustový zákon z roku 1890 však tyto snahy byly neúčinné a moc korporací rostla nad všechny meze. A místo toho, aby se reformátoři z přelomu 19. a 20. století obrátili k domácím tradicím decentralizované demokracie mladé americké republiky, vzali si za vzor bismarckovskou byrokracii právě vzniklého německého sociálního státu. Antitrustové zákonodárství bylo opuštěno. Rovnováhu vůči bující moci firem měla nastolit stejně bující a podobně centralizovaná a hierarchicky uspořádaná vládní byrokracie.

Naneštěstí pro zastánce New Dealu se akceptování koncentrované moci korporací stalo receptem na selhání demokracie. Myšlenka, že by vláda mohla takové subjekty kontrolovat, se ukázala krátkozrakou, naopak korporace postupně začaly kontrolovat vládu. Za tři desetiletí od Reaganovy "revoluce" moc korporací prostupuje celou společností, nezpochybňována politickou třídou a přijímána s nechutí, avšak bez odporu obyčejnými lidmi. Výměnou za až nemravný nadbytek spotřebního zboží se Američané vzdali většiny své politické moci.

Teď se však do značné míry opakuje situace z konce 70. let. Podobně jako tehdy keynesiánským, tak i dnes neoliberálním řešením dochází dech v konfrontaci s rostoucím množstvím ekonomických potíží. Nejhorší z nich je stav finančního systému, který se kymácí nad okrajem propasti chaosu. Po 30 letech deregulace a ničím neomezované expanze se odpojil od "tvrdé" ekonomiky do té míry, že jeho pád hrozí zničit i ji. Nastává systémová finanční krize, které mohly účinně bránit právě keynesiánské regulace, zavedené proto, aby se nikdy nemohla opakovat.

Odpovědi neoliberálů jsou však stále stejné a stejně nefunkční. Odolný finanční systém je jednou z klíčových složek neoliberalismu a jeho slepé víry v monetární politiku. Bubliny poslední dekády - včetně té aktuální hypotéční - jsou přímým důsledkem monetární politiky Fedu pod vedením Alana Greenspana kombinované s deregulačním laissez-faire přístupem vůči soukromě vlastněnému finančnímu systému.

Ze 70. let se vrátily i další dva problémy, historicky nejvyšší ceny ropy a inflační tlak na většinu základních komodit. Tyto dva trendy popírají to, co bylo vydáváno jejími apologety za největší úspěch neoliberální dvacetiletky, totiž trvalý růst příjmů z finančních zdrojů, a vrátily vývoj tam, kudy se ubíral po většinu 20. století. Costello cituje jako příklad informaci Barclay's o zhodnocení britských akcií: Za léta 1899 - 2007 činilo reálných 9%, ale do r. 1985 bylo díky trvalé inflaci záporné, takže za jeho kladnou hodnotu vlastně lze vděčit éře reaganomiky. Inflace se však vrací a s ní období růstu zhodnocení finančního kapitálu končí. Pro vyznavače neoliberalismu je to obtížné dilema. Keynesiánství se soustřeďovalo na vytváření reálného bohatství ve formě vyšších mezd, veřejného sektoru a infrastruktury, zatímco neoliberálové, kterým byly příjmové nerovnosti lhostejné, se zcela soustředili na výnosy z finančního kapitálu, což vyžadovalo trvalou potřebu růstu kapitálu a snižování jeho zdanění. Na celkových příjmech amerických korporací se dnes finance podílejí 31%, zatímco v roce 1990 to bylo 20% a v roce 1950 pouhých 8%.

Dnes je nepřítelem č. 1 inflace. Pro neoliberály jediným možným způsobem, jak udržet kapitálové výnosy, je snižování úrokové míry, což však v inflační situaci nepřichází v úvahu. Neoliberalismus se chytil do podobné pasti vnitřních problémů jako ekonomika New Dealu v 70. letech.

Možná se však nacházíme v bodě, kde nám ani neoliberalismus ani keynesinánství nepomohou odpovědět na základní otázku. Oba směry politické ekonomie jsou jako dvě strany jedné mince. Oba se snaží o totéž - o ekonomický růst. Oba vposledku závisí na nekonečném růstu pracovních míst, výroby a spotřeby na velmi konečné planetě. Tento základní rozpor se postupně (i když při pohledu z české kotliny to tak zatím příliš nevypadá...) dostává do centra politicko-ekonomických úvah a nastoluje otázky, na které ani jeden z uvedených směrů nemá odpovědi. Světová těžba ropy stagnuje za stálého růstu poptávky i cen. Rostoucí životní úroveň na celé planetě žene vzhůru ceny dalších komodit, především potravin.

Naskýtá se tedy otázka, zda svět nevstupuje do období, kdy doktrína neomezeného růstu narazila na své limity? Zpochybnění neomezeného růstu není v politické ekonomii ničím novým. Od konce 18. století, kdy Thomas Malthus upozornil na omezení lidstva daná jeho biologickou podstatou, filosofové, teologové i ekonomové rozhořčeně jeho názory popírali. V následujících 150 letech se populace Země zvýšila z jedné na 3 miliardy, průmyslová revoluce se vítězně přehnala Evropou a Severní Amerikou a zdálo se, že jeho myšlenky jsou navždy překonány. Až 70. léta se zprávou Římského klubu Limity růstu, s knihou E. F. Schumachera Malé je krásné a s aktivitami nesčetných environmentalistů znovu představu neomezeného růstu na konečné planetě zpochybnila. Nic na tom nemění ani poslední léta vládnoucího neoliberalismu: Kdyby celá planeta - jak nás přesvědčují neoliberálové - měla dosáhnout úrovně USA, které se svými 5% světové populace spotřebovávají 25% světových zdrojů, potřebovali bychom ne jednu, ale 5 zeměkoulí. Model neomezeného růstu nejen nic neřeší, ale přímo ohrožuje přežití lidstva.

Je nejvyšší čas odmítnout tzv. standardní ekonomii nejen jako vědu, ale i jako zdroj kulturně-civilizačních vzorců našeho chování. A máme-li změnit dvě století staré vzorce průmyslové společnosti, musíme začít návratem politických otázek do ekonomického diskursu.

Reforma politické ekonomie musí stát na následujících pilířích - výčet jistě není vyčerpávající, ale pro začátek dostačující:

1. Konec představ o nekonečném lineárním růstu výroby a spotřeby na konečné Zemi. Doktrína nekonečného růstu v konečném systému je doktrínou katastrofy. V uzavřeném systému pozemské přírody není místo pro odpady. Na vše, co vyrábíme, je nutno začít pohlížet jako na recyklovatelný zdroj surovin. Musíme vysvobodit lidi z nekonečného kolotoče zvyšující se výroby a spotřeby. Je nutno vytvořit novou morálku spočívající ne ve chtění víc, ale ve chtění právě přiměřeně dost. Lidem musí být umožněno méně pracovat a získat více času na jiné činnosti než konzum. Klíčová je v tomto ohledu úloha moderních informačních technologií: Zatím je používáme k řešení úloh, jak vyrábět více. Důraz je potřeba přesunout na snahu vyrábět právě dost a na navrhování životu přátelských společností spotřebovávajících stále méně.

2. Odklon od získávání energie z fosilních zdrojů. To, co odlišuje průmyslový věk od všech předchozích historických etap, je exponenciální růst spotřeby energie. Moderní společnost je založena na možnosti získávat neuvěřitelně levnou a flexibilní energii v libovolném množství. Tato varianta právě končí, což nás nutí nevyhnutelně změnit staleté vzorce chování včetně okázalých způsobů neefektivní a plýtvavé spotřeby, jejichž typickým představitelem je automobilismus. Ve většině procesů se přízně omezuje spotřeba uměle nadhodnocované lidské práce, zatímco spotřebě stále ještě příliš levné energie se věnuje minimální pozornost. Změna tohoto přístupu si vyžádá zásadní změnu a nové navržení systémů zemědělství, dopravy i bydlení. Je zjevný konflikt mezi hodnotovými systémy průmyslového kapitalismu - nekonečným kvantitativním růstem - a informační společnosti - kvalitativním designem. Ekonomiku je potřeba předefinovat tak, aby spotřebovávala co nejméně energie, pro což ale v jejím současném hodnotovém systému není místo.

3. Reformu vlády a korporací. Vyvázání lidí z cyklu výroby a spotřeby, poskytnutí širšího vzdělání, větší role zpracování informací - to vše vyžaduje zploštění rozhodovacích procesů. Pro získání skutečných hodnot z informací se musí rozhodovací činnost stát významnější součástí života každého z nás, ať už jde o individuální nebo korporativní rozhodování. Vládní a korporátní instituce, které se během 20. století postupně staly centralizovanými a mocnými, musí být prostě zrušeny a restrukturovány. To znamená více moci do lokalit, ale nikoli jako do nezávislých jednotek, nýbrž jako do uzlů distribuovaných sítí. Příkladem takového modelu funkční horizontálně distribuované sítě je internet, který - odlišně od tisíciletých tradic - ukazuje, že řád je možno nastolit nikoli centralizovanou kontrolou, ale distribuovanou simultánní akcí. Americká společnost byla založena na smíšeném horizontálně vertikálním systému, což si většina dnes žijících Američanů zvyklých na centralizovanou byrokracii neumí představit, ale po celé první století existence USA skutečně interakce mezi občanem a vládou probíhala na lokální úrovni. Moc musí být decentralizována na úroveň měst a regionů a nová organizace společnosti vznikne na základě interakcí mezi nimi. To zároveň vyvolá nové požadavky na občanskou angažovanost. Čas pro ni se získá osvobozením od výroby a konzumu a nová organizace společnosti vytvoří nové role pro občany v procesech zpracování informací, hodnotového designu a distribuovaného rozhodování. Občanská angažovanost přestane být dobrovolmou činností a stane se nutností - zpočátku možná těžkou dřinou, ale nutnou pro vytvoření nové demokracie.

Tak stojíme v bodě nutného historického obratu. Musíme do ekonomického rozhodování vrátit politické ohledy. Musíme znovu získat odvahu a moudrost zakladatelů republiky, kteří považovali svou práci za pokus o samosprávu. Tak zásadní změna je změnou kultury, změnou hodnot, a historie ukazuje, že to není nikdy snadné. Neschopnost a prohnilost starého systému se však ukazují být tak všeobecnými, že jinou možnost nemáme.

Poprvé zveřejněno 15. 04. 2008 zde.

Souhrn pro Britské listy a www.energybulletin.cz připravil Jindřich Kalous.