Vyvozuje tak z toho, že na jeho minulý článek o zdravotnictví nevyvolal kýženou diskuzi. Upřímně řečeno, přečetl jsem si jej se zájmem. Nejsem si jist, že skutečnost, že jsem o něm nezačal diskutovat a shodou okolností to neudělal ani nikdo jiný, nutně musí vést jeho autora k vývodům, které jsou trochu přemrštené. Když nějaká věc nevyjde podle našeho, musí to být jen tupostí "typického českého člověka"? Opravdu neexistuje přijatelnější vysvětlení?

Pan Špíka ve svém dodatku sepsal něco, čemu se snad dá říkat pamflet. Neopomněl do demagogického guláše vhodit Marxe a Masaryka, ceny vody a bankovní poplatky, vykřičené momenty našich dějin, krádeže šířící se jak epidemie po EU, perly od česko-německých podnikatelů, barbarizaci češtiny. Pro mě osobně ukázka toho, co nejvíce trápí českou společnost -- neschopnost či neochota myšlení v souvislostech, neschopnost střízlivého rozboru skutečností, černobílé a předpojaté uvažování a prosté záměny znamének u schematických soudů minulosti.

Složité společenské změny v době dominujícího globálního kapitalismu, které se projevují ve všech koutech světa, problémy mezilidských vztahů v evropských vyvinutých zemích a odcizení v průmyslových společnostech, nastupující věk postdemokracie, tedy všechno témata, jimiž ze zdlouhavě zabývají sociologové, politologové či filozofové, jsou zde naložena na bedra české povahy. Děje se tak v emotivním koktejlu údajů a prohlášení vytržených z kontextu a podbarvených hesly o české neschopnosti řídit si své věci, kterých hojně využívala velkoněmecká propaganda v 19. a 20. století.

Typicky se vyvolává několik osvědčených osobností, které mají mluvit za celé Dějiny s velkým D, jako kdyby u nás v posledních dvou stech letech žilo jen deset lidí, kteří nám zanechali svědectví o naší minulosti. Masaryk nesmí chybět nikde, podobně jeho spřízněný Denis, jemuž lesk dodává cizokrajná Sorbonna, a který je oblíben především proto, že se jako jeden z mála badatelů 19. století podrobně zabýval českými dějinami (navíc v masarykovských intencích), Marx se nám tam připletl jen proto, že také něco ošklivého tvrdil o češích, Poláček proto, že jeho výrok je v poslední době omílám dostatečně na to, aby se stal okřídleným rčením.

Divím se jen, že na scénu nebyl vtažen Schauer, ten by to krásně završil. Překvapilo by mě skutečně, kdyby výběr přesáhl tuto hranici knihy citátů pro žurnalisty, kdyby třeba pan Špíka přivolal Machara, který patřil k nejbystřejším a zároveň nejjedovatějším pozorovatelům českého života na sklonku Rakouska-Uherska.

Co chci ale říci: Myslet si, že národy mají jednolitý charakter, dnes už trochu zatouchá, myslet si, že je jednou provždy dán nějakým zvláštním genem, je nesoudné, předpokládat, že se zkušenosti, vlastnosti, tužby a životy milionů lidí v desítkách pokolení, dají odpovídajícím způsobem vystihnout v díle dvou tří myslitelů, je naivní, a to už vůbec nemluvím o tom, že by o nich mohly vypovídat několikařádková zvolání pana Špíky. Všimněme si, jak včlenil do svého příspěvku české dějiny: Vzal čtyři traumatické a ideologicky zatížené momenty, nejdříve z nich udělal karikaturu v jednom směru, a potom jen otočil znaménka. Z dokonalého temna je zářivé světlo a ze zářivého světla je najedno temno.

Tvrdím, že právě toto je jedno z největších nebezpečí pro naši společnost: šablona na vlastní dějiny, povrchní, ale přitom kategorické soudy, rezignace na jakékoli jiné rozlišení než zlo-dobro. V jedné řádce má být vyjádřena pravda o složitých dějinných procesech a událostech, kde jiní píšou tisíce stran. Závěr českého stavovského povstání, o němž jen samotný Pavel Skála ze Zhoře napsal relaci o deseti tisíci stranách, které mělo neuvěřitelně složitou dynamiku a mělo zvláštní postavení v celoevropském kontextu, je tu rozuzlen opravdu originálním a také originálně stručným způsobem.

Vůdci protestantských stavů neměli peníze na žold, protože byli tupí a nečestní. Tečka. Byli to totiž čeští páni, aspoň podle autora, co na tom, že ve vedení direktoria byli původem cizinci (Thurn) nebo čeští Němci (Šlik). Tři století dějin máme také v kostce. Po ústavním převratu v r. 1627 a emigraci skoro celé inteligence nastala v českých zemích průmyslová idyla, v níž si obyvatelstvo žilo panečku na vysoké noze. Máme o tom přece jeden doklad za druhým. Tečka. Pan Špíka zná Denise, ale mám podezření, že české realisty nečetl, stejně jako trochu pozapomněl na historii sociální a kulturní, a to přesto, že se zrovna Marxem ohání o několik řádků vedle.

Nemá smysl obšírně napravovat jednotlivá tvrzení, důležité je, že na nás absurdita takovéhoto pojetí dějin čiší v celé své nahotě, fakta nefakta. Ozývám se v tomto smyslu na Britských listech už poněkolikáté. Místo, abychom rozšiřovali své obzory a zhodnocovali své dějiny jako rozmanitý a nesmírně složitý celek, reflektovali je jako mnohotvárnou skutečnost bez jednoduchých kladných a záporných hrdinů a inspirovali se tím, co z nich zůstalo živé a pozitivní, provoláváme ostře formulovaná hesla, vyvozujeme z nich závěry pro součastnost a na jejich základě vysvětlujeme nebo ospravedlňujeme své jednání. Děje se tak často na základě hlubokého nepochopení. V dnešní době, která skutečně není tou nejlepší érou, máme materiálu ke kritice až dost. Prosím ale, nedělejme to takto. A prosím také, kritizujme proto, abychom pomohli k nápravě, ne abychom si ulevili paušálním očerňovaním domnělých viníků nebo vše házeli na neexistujícícho "typického českého člověka".