Rok 1947. Oba státy bývalé velké Britské Indie, Indie a Pakistán, získávají proti vůli Ghándího, který tušil, co přijde, samostatnost jako státy rozdělené. Muslimové se stávají vládnoucí většinou v Pákistánu, hinduisté převažují v jinak politicky a právně nenáboženské Indii. Stoupá napětí, náboženské většiny v obou zemích masakrují menšiny. Británie zcela selhala, britská Reesova armáda, která měla udržovat pořádek, se rozpadá, její vojáci přecházejí k jednotlivým nepřátelským stranám.

Koncem roku 1947 se zdá, že se podařilo nenávist utlumit. Ale do Díllí dorážejí hinduističtí uprchlíci z Pakistánu a vyprávějí o zvěrstvech muslimů, kterých byly svědky. Nenávist se zejména v hlavním městě rozhoří opět naplno a zdejší muslimové jsou masakrováni.

Slova -- ani Ghándího slova -- už nikdo neposlouchá.

Skoro osmdesátiletý Ghándí zahajuje tedy hladovku až do smrti -- nejradikálnější formu tzv. satjágrahy, (tvrdošíjnosti na cestě k dobré věci). Hladovku ukončí, jen pokud by masakry muslimů ze strany Ghándího hinduistických souvěrců přestaly. Indická i světová média informují o jeho neustále se zhoršujícím zdravotním stavu. Život z jeho těla den po dni uniká, ale také násilnosti den po dni slábnou. Ghándího organismus se blíží k hranici, kdy už ho nepůjde zachránit. Násilnosti nakonec skutečně přestaly úplně.

Muslimům byl vrácen jejich majetek a mohli se bezpečně pohybovat po ulicích. V Dílí se dočasně hinduisté sbratřovali s muslimy jako ve slavných dnech chálífátu. Tak obrovskou moc nad vědomím stamilionů lidí měla hladovka tohoto starého indického advokáta a politika.

Hladovka skončila. Milovaný Bápú jde, podpírán v chůzi svými praneteřemi na večerní pobožnost. Úplně všemi milován však nebyl. Radikální hinduistický reportér Náthurám Vinájak Gódsé z nejvyšší kasty brahmánů vyběhne ze zástupu, poklekne před Máhátmou a vypálí z bezprostřední blízkosti 3 rány ze své pistole. Mahátmá Ghándí se usměje, požehná svému vrahovi a klesne na zem se slovy "Hé Rám (Ó, bože)".