Když Wehrmacht 1. září 1939 přepadl Polsko, byla celá Evropa zaskočena jeho údernou silou, když ještě šest let před tím měl sílu pouhých 100 000 mužů bez tanků a letadel. Celé polní tažení trvalo pouhé čtyři týdny a poprvé byly na podporu masivně použity vzdušné síly a před pěchotou se valila pancéřová vozba.

Hitler obešel Versailleskou smlouvu, zahájil masivní vyzbrojování a zahájil svou agresi tzv."Válkou kytek" obsazením Porýní, anšlusem Rakouska a anexí Sudet. To vše posílilo jeho autoritu u obyvatelstva a podřízenost ozbrojených složek, které diktátorovi od roku 1934 skládaly přísahu.

Část generality mu tleskala a vrchní velení, tvářící se nepoliticky,, souhlasilo s jeho snahou odčinit porážku z roku 1918, od které nás právě v těchto dnech dělí 89 let. Kdo s jeho agresivními plány nesouhlasil a vyjadřoval obavy z možné porážky jako generálové Ludwig Beck nebo později Johannes Blaskowitz, byl odstaven.

Německá armáda se tak stala nástrojem nacistické hrůzovlády, která se jako mor šířila po Evropě. Pro masu obyčejných vojáků stálo v popředí pouze přežití. Jak účastníci potvrzují, voják se bál o svůj život od prvého dne horké války až po její konec, ale zabředával však dobrovolně nebo nedobrovolně do zničující války.

Sedmnáct milionů mužů a žen, které v posledních letech války, jak dokumentuje seriál, bylo též hromadně povoláváno k armádě, se stalo součástí vražedné mašinérie. To popisují další díly dokumentu televize ZDF, které budou každý týden následovat. Druhý nazvaný Obrat ve válce - útok na Sovětský svaz, třetí Zločiny armády - zničující válka na Východě, čtvrtý Odpor v uniformě - atentát z 20. července 1944 a konečný Boj až k zániku - strategie sebezničení.

Cílem široce pojatého dokumentu je ukázat současné generaci, že Wehrmacht se spolupodílel na válečných zločinech a potvrzuje fakta putovní výstavy Zločiny Wehrmachtu, která před deseti lety vyvolala nebývalou často protichůdnou diskusi.

Počátkem tohoto měsíce uvedl Enrique Sánchez Lansch, známý španělsko-německý dokumentarista, svůj nový film "Reichsorchester - Die Berliner Philharmoniker und der Nationalsozialismus - Říšský orchestr - Berlínští filharmonici a nacionální socialismus". Filmový dokument, který na sebe soustředil nebývalou pozornost, se zaměřil na temnou dvanáctiletou kapitolu světově známého hudebního souboru při příležitosti jeho letošního 125. výročí. Ukazuje, že ani v případě tak vážené instituce není možno přehlížet, že se zapletla v letech 1933 až 1945 s nacistickým režimem a propagovala jej v zahraničí jako "nositele nové kultury - nacistických kulturträgrů".

V čele filharmoniků stál bezesporu světoznámý dirigent Wilhelm Furtwängler, který od roku 1922 byl šéfdirigentem Současně od roku 1931 řídil v Bayreuthu wagnerovský hudební festival a dva roky poté se stal ještě šéfem berlínské státní opery. Známý byl však již před první světovou válkou. Již v roce 1915 se stal ředitelem opery v Mannheimu a po válce šéfdirigentem vídeňského uměleckého orchestru.

V roce 1933 však Berlínští filharmonici, kteří byli soukromou firmou, stáli před finančním bankrotem. Bylo to kvůli situaci v politicky i hospodářsky rozvrácené výmarské republice. Nezávislý orchestr se v době masové nezaměstnanosti, finanční krize a inflace dostal do finančního kolapsu. Odrážela se na něm zrcadlově tehdejší situace Německa a nabídku nového ministra propagandy Josepha Goebbelse na podřízení novému režimu s příslibem vyřešení jeho finančních problémů přijali filharmonici s povděkem jako většina německého národa. Ale každá záchrana má svou cenu. Pod Goebbelsovým vlivem se orchestr stal předvojem propagace "nového Německa", poté co toto hudební těleso bylo "arizováno" , a to nejen vytěsněním židovské hudby, ale především jeho předních interpretů.

V roce 1934 obdržel přední violista, koncertní mistr polského původu Szymon Goldberg, zákaz vystupování a musel opustit Německo stejně tak jako celista ruského původu Joseph Schusster a Nikolaj Graudan a houslista Gilbert Back. Všichni se uplatnili především v USA jako vynikající umělci. Hellmut Stern, dnes 92letý, se stal členem orchestru sice až v roce 1961 jako hráč na violu, ale přežil holocaust jedině díky tomu, že uprchl se svými rodiči do Číny. V osmdesátých letech minulého století díky jemu mohl orchestr vystoupit spolu s "Israel Philharmonic" v Izraeli, který jinak německá hudební tělesa i skladatele jako byl Richard Wagner ignoroval. Sám přednáší v Domě konference ve Wannsee, která v roce 1942 odstartovala tzv. "konečné řešení židovské otázky" a na školách mladé generaci, co se událo po převzetí moci nacisty.

Berlínští filharmonici hráli na sjezdech nacistické strany v Norimberku, stejně tak při příležitosti olympijských her v roce 1936 v Berlíně. Hráli k narozeninám führera, pro uniformované publikum a cestovali po světě jako vyslanci německé kultury. Jejich koncerty pod hesly "Nekapitulujeme nikdy" se konaly prakticky až do konce války. Furtwängler byl jmenován viceprezidentem Říšské hudební komory, bez jejího schválení nemohl žádný umělec veřejně vystupovat. Světové veřejnosti jej prezentovali jako kulturního experta nacistického státu.

Hitler a Goebbels využívali orchestrálního pódia ke svým řečem. Hudebníci proti tomuto zneužívání neprotestovali, naopak dvacet z nich vstoupilo do NSDAP a někteří vystupovali v SA uniformách. Ovzduší, které uvnitř souboru vzniklo, odpovídalo době - jeho členové si nedůvěřovali a navzájem se pomlouvali a špiclovali.

V roce 1945 dostal Furtwängler od amerických okupačních úřadů zákaz dirigování a ačkoliv nebyl nikdy členem nacistické strany, musel se podřídit denacifikačnímu řízení. Byl označován za "Hitlerem vydržovaného maestra" a "prodlouženou hudební ruku nacistické krvavé justice" a dokonce "nejodpornější figurou nacistické říše".

Nebyl stoupencem nacistů a často se s nimi dostával do konfliktu, protože bránil židovské kolegy a přes zákaz provozoval skladby židovských autorů. V roce 1936 chtěl opustit Německo a stát se šéfdirigentem newyorských filharmoniků, ale to se mu nepodařilo. Nacisté jej nakonec zbavili všech funkcí a jmenovali ho pouze hostujícím dirigentem. Na veřejnosti se s ním však chlubili a před kamerami mu potřásali rukama Hitler, Goering a Goebbels.

Furtwängler vědom si své bezmocnosti nakonec přijal filozofii, že svou činností zabraňuje nejhoršímu a členy orchestru chrání před vojenskou službou. Na přímluvu Paula Hindemitha, Yehudi Menuhina, Szymona Goldberga a především své židovské sekretářky Berty Geissmarové byl v roce 1947 osvobozen. Trvalo to však ještě pět let, než byl v roce 1952 znovu, a to do své smrti dva roky poté, jmenován šéfdirigentem berlínských filharmoniků.

Osud Furtwänglera silně připomíná úděl šéfdirigenta České filharmonie Václava Talicha během protektorátu. Umělce, kterého znala celá Evropa, se snažil získat Joseph Goebbels a pozval jej k pohostinskému vystoupení do Berlína. V té době ho chtěl připoutat k tzv. říšské myšlence Emanuel Moravec, který korumpoval Českou filharmonii nebývalým přísunem finančních prostředků.

Talich pozvání napřed odmítal a snažil se tomu zabránit i podmínkou, že tak učiní, pokud bude moci zahrát Smetanův cyklus Má vlast i s básněmi Tábor a Blaník, které se nesměly v protektorátu hrát. Goebbels na tuto podmínku přistoupil, což se Talichovi stalo osudné. V květnu 1945 byl obviněn z kolaborace a uvězněn na Pankráci.

Na svobodě se octl, až co řada osobností svědčila v jeho prospěch, ale trvalo to ještě řadu let, než mohl opět dirigovat čtyři roky až do své smrti v roce 1961 Českou filharmonii. Přesto však jako nad Furtwänglerem zůstává dodnes temný mrak totalitní moci, které se museli, i když neradi podřídit. Sánchezův film byl proto uvítán , že se konečně zabýval tímto nepříjemným fenoménem, který nezasáhl pouze umělce žijící v totalitním režimu, ale celou tehdejší generaci. Může se stát inspirací i pro naše dokumentaristy, jak se vyrovnat s dobou totality, ve které umělci, i když často proti své vůli , sloužili jejím potřebám.