Pan Denley připomíná, že dvě světové války byly kataklysmickými globálními událostmi a Kanada se jich pochopitelně zúčastnila. Jenže snaha udělat z Afghanistánu model demokracie je pouhou historickou poznámkou, která nemá naději na úspěch. Pan Denley je přesvědčen, že nemá smysl, aby umírali další mladí muži a ženy, ale že současně nemáme dostatek odhodlání, abychom tuto expedici skončili. Místo toho se vyžíváme politikařením a propagandou a tím si zaručujeme, že se budou k seznamu padlých přidávat další jména mladých Kanaďanů.

V knize "Neočekávaná válka: Kanada v Kandaharu" uvedli její autoři, kritici zahraniční politiky Janice Gross Steinová a Eugene Lang, že byla Kanada přinucena zúčastnit se války v Afghanistánu svou armádou aniž se vůbec projednávaly možné následky. Pan Lang byl personálním vedoucím poradců dvou liberálních ministrů obrany. Nebyl to nátlak ze Spojených států, co Kanadu vehnalo do války, ale pocit, že by měla Kanada potěšit Spojené státy poté, co je zarmoutila odmítnutím účastnit se útoku na Írák.

Už jen zběžné znalosti dějin Afghanistánu by kanadské politiky upozornily na to, že tato země vzdorovala nájezdníkům a odrážela je a to i v tom případě, že měli dobré úmysly a na mysli blaho Afghanistánu. Pan Denley nepochybuje o tom, že Kanada prospívá několika obyčejným Afgáncům, ale kanadské úsilí by bylo účinnější a mohlo by být trvalejšího rázu, kdyby se věnovalo politicky stabilnější zemi. Podle jeho názoru jsou představy o tom, že Kanada zastaví terorismus, velice naivní. Lidé vytlačení z Afghanistánu odešli do sousedního Pákistánu, velkého přítele a spojence Západu a země, jejíž prezident vyhlásil stanné právo místo toho, aby se věnoval demokracií. Tam čekají na svou příležitost vrátit se - i se zbraněmi v rukou.

Raději než aby se Kanada postavila čelem k marnosti své expedice v Afghanistánu, klade si otázku, jak dlouho v něm má zůstat. Dva roky? Deset roků? Nebo něco mezi tím? Ministerský předseda Stephen Harper ustanovil komisi z vysoce postavených politiků, ale žádná z jejich odpovědí není dobrá. Afgánští "povstalci" budou stále existovat a vrátí se domů jakmile kanadští vojáci odejdou, ať je to po jednom roce nebo po desetiletí. Lepší otázkou by bylo, kolik vojáků je Kanada ochotna ještě obětovat v tomto nesmyslném boji.

Kanaďani se neberou navzájem vážně natolik, aby dokázali diskutovat o úloze své země v dnešním světě - ale je na čase, aby s tím začali. Vrhli se bezhlavě do změny ve své mezinárodní úloze. Už nejsou pouhými dohližiteli nad dodržováním příměří a také pouze nedodávají humanitární pomoc. Nyní používají svou armádu jakožto prostředek zahraniční politiky. Kanada se stala zemí, která provádí invaze do jiných zemí, aby jim přinesla dobro.

Proválečná propaganda odvádí pozornost od skutečných problémů. Kanadským občanům se říká, že jejich úsilí je spravedlivé, nepřítel je nevýslovně hnusný a kanadské jednotky jsou hrdinské. Je to stará písnička, které už zase věří příliš mnoho lidí.

Kanadští politici zveličují důležitost kanadské přítomnosti v Afghanistánu. Ten, kdo by četl jen články v kanadských sdělovacích prostředcích, by získal dojem, že je Afghanistán kanadskou záležitostí, jenže Kanada má pouze 2500 vojáků z celkového počtu 41 tisíc cizích vojsk v zemi. Kanada se podílí větší mírou na bojích, než by jí příslušelo podle poměru přítomných vojáků, ale úsilí NATO by se nezhroutilo, kdyby se Kanada neúčastnila. V zemi má své vojáky 36 zemí NATO, většinu z nich v místech, kde nejsou v akci. Jestli si tyto země myslí, že je Afghanistán důležitý, asi by měly zvýšit svoje úsilí.

Válka byla odjakživa lepší pro generály než pro desátníky. Vlastně se stala afgánská expedice tím nejlepším, co mohlo potkat kanadskou generalitu, která trpěla několik desetiletí půstem. Po dlouhé době finančního strádání dostává armáda nové velké zbraně a jiné potřeby. Občané chodí každý pátek oblečeni v něčem červeném, aby ukázali, jak svou armádu milují a kanadští vojáci jsou opět hrdiny. Náčelník generálního štábu generál Rick Hillier je oslavován skoro jako rocková hvězda. Který Kanaďan si dokáže vzpomenout, jak se jmenoval některý z jeho předchůdců? Pochopitelně - stálo to několik lidských životů, ale z hlediska Hlavního stanu ministerstva obrany musí cena vypadat mnohem menší než zisky.

Den vzpomínek na padlé vojáky měl po desetiletí silnou protiválečnou tradici. Kanaďani uctívali své padlé a současně poukazovali na to, že je válka ospravedlnitelná až jako naprosto poslední krok při obraně vlasti. Nyní žijeme ve 21. století a válka je opět na pořadu dne, účast na ní dává možnost zaskórovat u spojenců, pozvedává vojenský duch a leští mezinárodní pověst. Závěrem se pan Randal ptá, jak je možné, že se po tolika letech naučila Kanada z minulosti tak málo.

Je zajímavé, že se nedá v kanadském tisku nikde najít ani jediná zmínka o tom, jak konkrétně pomádá kanadská armáda Afgáncům v bojích proti jejich talibánským nepřátelům. Přece jsme toho tolik četli o tom, jak ti vraždí učitele i pekaře, jak udržují v područí ženy a také muže, kteří se zcela nepodřizují jejich pojetí islámu, ale nikde není známek toho, že by sami Afgánci proti Talibánům bojovali. Naopak, když Kanaďani hodlali cvičit afgánské vojáky a přidělili jim zbraně, mnoho z nich ty zbraně okamžitě prodalo. Když Kanaďani kontrolovali, jak noví afgánští vojáci hlídají svá stanoviště, našli je všechny spát. A když Kanada dopravila na své území afgánské vojáky, aby se naučili anglicky (což se jeví bizarní, protože je to nehospodárné), část jich okamžitě požádala v Kanadě o azyl. Často se připomíná, že Kanada pomáhala evropským národům v jejich boji proti nacismu, ale při tom se neupřesňuje, že tehdy bylo v celé Evropě partyzánské - záškodnické hnutí, v němž občané evropských národů bojovali se zbraněmi v rukou proti nacistům. O ničem podobném se nedozvídáme z Afghanistánu. Není tedy divu, že je jedna kanadská politická strana zastoupená v parlamentu (Nová demokratická strana) pro okamžité odvolání vojsk a že se podobně vyjadřují mnozí občané ve svých dopisech redakcím novin. Jejich vedení a podobně i vedení různých televizních stanic ale stojí za vládnoucí konzervatívní stranou a vládou a jak jsem napsal už jednou dříve, své vlastenectví projevují mnozí, dokonce i čistírny oděvů, z nichž některé dávají slevu na čištění červených součástek oblečení, poněvadž mít na sobě něco červeného každý pátek svědčí o tom, že ten občan je vlastenec.