Také jsem namítal, že záležitost vysokého ústavního činitele, dovedená až k bodu návrhu na podání obžaloby má být projednána soudem ve veřejném řízení, protože národ má právo vědět, kdo mu vládne, a také se nezprostředkovaně přesvědčit, že se obžalovanému dostalo spravedlivého soudu. Nebyl to útok na vicepremiéra Čunka: o jeho kauze nemám dost informací, abych si mohl utvořit názor na otázku jeho viny či neviny. Nešlo ani o ochranu státního zástupce Radima Obsta a vyšetřovatele kpt. Milana Šošovičky, protože o jejich postupu jsem neměl žádné informace. Upozornil jsem, že zákrok prohloubí nechuť občanů k politikům, jimž se v mnoha ohledech dostává výhod, na které ostatní občané nedosáhnou. Varoval jsem před otřesením důvěry občanů ve státní zastupitelství.

Bez ohledu na to, že použitelnost §25 tr.ř. per analogiam i přípustnost zásahu do "živého" procesu obhajují někteří slovutní právníci, jichž si jinak hluboce vážím, pátral jsem po srovnatelných případech a ověřil jsem si, že použití postupu, který volila Renáta Vesecká, skutečně není pravidlem. Za všecky případy odlišného řešení uvedu jeden, v němž navíc striktní dodržování postupu podle §12a a §12b zákona o státním zastupitelství má až nehumánní charakter a ztěžuje práci policie, takže bych použití §25 tr.ř. per analogiam z humanitárních důvodů uvítal. Vlastní příběh poněkud připomíná Červenou knihovnu, ale skutečně se stal. Tedy se pohodlně usaďte a čtěte:

Paní Alena má smůlu při výběru životních partnerů. Do podnikání prvního manžela vložila výnos z prodeje bytu v osobním vlastnictví a chalupy. Zůstala jí po něm dcera, která po otci zdědila podíl v bytovém družstvu a sirotčí důchod, dále životní pojistka a zhruba čtvrtmilionový dluh, o němž se dověděla až po letech, když již z pojistky nic nezůstalo. Kvůli druhému manželovi by měl být trestní zákon obohacen o trestný čin sňatkového podvodu: před vstupem do manželství zatajil dvě ze čtyř minulých manželství s příslušným počtem nezaopatřených dětí a milenku v šestém měsíci těhotenství. Tvrdil, že má vlastní byt, ale nikdy ji do něj nepozval. Měl být finančně zabezpečený, ale nechal ji zaplatit svatbu a několik měsíců se od ní nechal živit, dokud ho nepřinutila k živnostenskému podnikání. Přesto mu důvěřivě svěřila finanční vedení domácnosti a dala mu dispoziční právo k bankovnímu účtu. Její platební kartu si už pak vzal sám. Po čtrnácti měsících soužití v její domácnosti se dověděla od policistů, kteří ho přišli zatknout, že se ženil s příkazem k nástupu trestu v kapse. Následující den zjistila, že těsně před zatčením převedl její bankovní účet do debetu. Pak jí odpojili nezaplacený telefon a bytové družstvo začalo vymáhat nájemné za celé období manželova pobytu v domácnosti. Poznala, že platební doklady, jimiž jí dokazoval, že rodinné účty jsou v pořádku, byly padělky. Později se dověděla od svých předchůdkyň, že peníze na výživné, na jejichž odeslání měla v ruce doklady, nikdy na místo určení nedorazily. I v tomto případě jí ukazoval padělky.

Jediným jejím potěšením zůstala dcera Petra, mimořádně inteligentní dívka, na svůj věk všestranně nadměrně vyvinutá, která se většinou držela doma a nedělala žádné potíže, běžné u slečen pubertálního věku. Zpráva, že se jako třináctiletá nechala vyšetřit gynekologem po prvním pohlavním styku, přišla jako blesk z modrého nebe. Byl to následek náhodného setkání po několikaleté přestávce s mládencem, s nímž se znala od batolecího věku a několik let ho vídala denně. Svůdce Karel právě dosáhl věku 18 let. Paní Alena pak musela doprovodit dceru k mimopražskému soudu, kde Petra doznala, že k pohlavnímu styku došlo z oboustranného zájmu. Karel projevoval lítost a zapřísahal se, že již nikdy nic podobného neudělá. Soud připadal paní Aleně jako fraška. Karel se chlubil, že soudce je z jeho vesnice, chodí spolu pravidelně na pivo a večer před jednáním se spolu opili. Při jednání se na sebe pošklebovali. Karel byl prvotrestaný, proto odešel od soudu s podmínkou. Pro pochopení dalšího děje stojí za zapamatování, že toto se stalo 22. února 2006.

Na sklonku října téhož roku se Petra podrobila povinné lékařské prohlídce patnáctiletých. A blesk z čistého nebe udeřil po druhé: při prohlídce bylo zjištěno těhotenství ve fázi porodního termínu. Vyšlo najevo, že počátkem února se mladí lidé znova náhodně setkali a bez ohledu na blížící se soudní řízení si zopakovali pohlavní styk. Takže v den, kdy se Karel před soudem kál a zapřísahal se do budoucna, byla Petra již dva týdny těhotná. Těhotenství na ní nikdo nepoznal - ani matka, ani lékařka, kterou pravidelně navštěvovala, ani učitelka tělocviku, která ji v pozdním stadiu těhotenství nechala běhat na dlouhé trati. Sama Petra těhotenství zjistila až v květnu a rozhodla se je utajit a uhájit. Věděla ostatně, že její matka je odpůrkyně potratů, takže jiný vývoj by stejně nenastal. Dívka pak porodila dva dny po patnáctých narozeninách krásnou holčičku Kamilku.

Pro paní Alenu bylo těhotenství dcery krutou ranou. Ale jako praktická žena se rychle vzpamatovala. Než se Petra s Kamilkou vrátily z porodnice, byt byl vymalován a přestavěn tak, aby miminko a mladá maminka měly co největší pohodlí. Paní Alena byla v té době bez peněz, ale někde si vypůjčila a nakoupila vše, co bylo pro miminko třeba. Soud ji ustanovil poručnicí. Postavila se k tomu odpovědně a protože je citlivá žena ve věku, v němž by ještě sama mohla mít dítě, Kamilka má ve skutečnosti dvě matky, které se v péči o ně předbíhají. Zdvojená péče jí náramně svědčí. Alena je jako poručnice perfekcionalistka, takže se od dítěte zásadně nevzdaluje a nikomu by je nesvěřila. Díky tomu se některým soudcům a policistům stává něco nezvyklého: musí strpět, že jim do jednání žvatlá miminko, které si paní Alena přináší k jednání v košíku.

Paní Alena přeorganizovala život rodiny přiměřeně potřebám miminka. Nastoupila na čtyřletou mateřskou dovolenou a nese hlavní tíhu péče o vnučku, dceru a domácnost. Petra zůstala po porodu v domácím léčení a při tom bez potíží na dálku dokončila povinnou školní docházku. Od 1. září dojíždí do vzdálené střední školy s náročnou výukou. "Tři holky" žijí ze sociálních dávek a Petřina sirotčího důchodu. Jejich sociální situace odpovídá stavu hmotné nouze.

Zatímco maminka Petra je superinteligentní a ctižádostivá dívka, otec Karel je přesně ten typ, jemuž sluší označení "nemakačenko". Čím dokázal zaimponovat Petře, která všestranně stojí vysoko nad ním, je ve hvězdách. Nicméně v rodině se přiznal k otcovství a zdálo se, že z maličké má radost. Věděl, že mu hrozí vězení, byl proto vděčný, když se matka a babička rozhodly, že jeho otcovství utají, aby nebyl trestně stíhán. Z počátku se pak choval jako odpovědný otec. Přinesl Petře velkou peněžní částku na úhradu jednorázových potřeb, spojených s narozením holčičky, a mimo to přispíval na běžný "provoz miminka" měsíčními platbami. Mladá nelegalizovaná rodinka se pak občas scházela v přiměřené vzdálenosti od Petřina bydliště, aby je někdo známý neviděl a nepřivedl policii na stopu otce. Policisté, kteří otěhotnění nezletilé vyšetřovali patrně na základě upozornění porodnicí nebo orgánem sociální péče, odešli z Aleniny domácnosti s nepořízenou. Petra trvala na tom, že byla znásilněna neznámým mužem a odmítala se k podrobnostem vyjádřit, protože to pro ni měl být traumatizující zážitek.

Idylka netrvala dlouho. Po několika měsících pan otec návštěvy přerušil a přestal platit měsíční příspěvek. Našel si jinou slečnu a začal dokonce Petru ošklivě pomlouvat a tvrdit, že Kamilka není jeho. Petra jeho selhání oplakala, ale nakonec se s novou situací smířila. Zato paní Alena se dostala do nezvládnutelné situace: přestože je velmi spořivá, bez Karlova příspěvku nedokáže pokrýt potřeby skromně vedené domácnosti. Za těchto okolností neviděla důvod, proč by měla Karla dále chránit před trestním stíháním. Podala na něho trestní oznámení.

Uvědomovala si ovšem, že trestní stíhání přinese jí i Petře nepříjemnost v podobě účasti u úkonů trestního řízení, která bude ztěžovat péči o miminko. Nedovedla si představit, že by měla Kamilku převážet k výslechům a později k soudnímu jednání do sídla okresního soudu, příslušného podle Karlova bydliště. Je chudá jako kostelní myš. Nevlastní auto, na dojíždění taxi by neměla peníze. Cestování s Kamilkou veřejnou dopravou by bylo namáhavé a miminko by bylo ohroženo možným stykem s infekcí. Bylo pro ni jasné, že se účasti při úkonech mimo Prahu nepodrobí, a to i s rizikem, že by ji mohla policie násilně eskortovat. Poučena o novátorském použití §25 tr.ř. per analogiam v případu Jiřího Čunka podala trestní oznámení Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které je oprávněno v dané situaci věc odebrat místně příslušnému státnímu zastupitelství a přidělit ji jinam. Požádala, aby VSZ s přihlédnutím k ustanovení §25 tr.ř. per analogiam přidělilo věc některému pražskému obvodnímu státnímu zastupitelství. Domnívala se, že její návrh hladce projde. Na rozdíl od kauzy Jiřího Čunka, zde by VSZ vyhověním nezasáhlo do "živého" procesu, protože požadavek uplatnila před jeho zahájením. Věděla o možnosti provádění úkonů na dožádání. Ale zdálo se jí neúčelné nechat vyslýchat čtyři v Praze žijící účastníky cestou dožádání, když mimo Prahu žije jen Karel, jemuž několik návštěv Prahy nemůže způsobit žádné zvláštní potíže. Ohledy na ochranu zdraví a zachování denního režimu miminka považovala za mimořádný důvod, opravňující k použití zmíněného ustanovení trestního řádu. Navíc si myslela, že poškozené mají větší nárok na pohodlí než pachatel. Cítila se v tomto řízení silnější než vicepremiér Čunek, který byl v nemilém postavení obviněného, zatímco ona a její dcera a vnučka jsou poškozené. Ponechání věci mimopražským orgánům neočekávala, protože by bylo dodatečnou újmou poškozeným, jejichž úděl je i tak dost těžký, a současně by bylo zvýhodněním pachatele, který se zatím poškozeným vysmívá. Zmýlila se: vrchní státní zastupitelství neshledalo důvody pro ponechání věci v Praze za dostatečné a dokonce jí naznačilo, že přece dostane zaplaceno cestovné, tak co by ještě chtěla?

Paní Alena je bojovnice, proto se nevzdala a podala stížnost nejvyšší státní zástupkyni Renátě Vesecké. Předpokládala, že u ní najde pochopení, protože přece nežádá pro poškozené nic jiného než stejné dobrodiní, které prokázala obviněnému vicepremiérovi. Počítala také s jejím ženským soucitem. Dostala ale zápornou odpověď s poučením, že stanovisko je konečné a na další podněty stejného druhu nebude brán zřetel, ani na ně nebude odpovídáno.

V našem "právním" státě tedy stále platí římská zásada "quod licet Iovi, non licet bovi" a rovnost občanů před zákonem je bezobsažná zaklínací formule, která ve skutečnosti neplatí. Miminko není vicepremiér, úlevy, kterou dostal on, se mu proto nedostane, přestože důvody na straně holčičky jsou mnohem závažnější než jeho.

Vzhledem k vyšší vzdělanosti státních zástupců bych v takovém případě očekával více jemnocitu u nich než u policistů, veřejností vnímaných spíše jako "hrubá síla". Překvapivě je tomu přesně naopak. Mimopražská policie zatím provádí všechny úkony, týkající se pražských účastníků řízení cestou dožádání. A pražští policisté jsou skvělí: ochotně přizpůsobili dobu výslechů dennímu režimu miminka. Zatím to tak pokračuje, i když se ukázala nutnost doplnění prvních výslechů. Pro policisty to je práce navíc a vyšetřování se protahuje. Tato organizace řízení sice odpovídá rigidně vyloženému ustanovení §18 a násl. tr.řádu, ale je asi tak efektivní jako drbání za levým uchem pravou zadní. Trestní řád je muzeální právní norma z r.1961, na které ani četné novelizace nedokázaly zastřít její původ v době, kdy se nectila lidská práva. Jeho ustanovení jsou vůči poškozeným nešetrná. Není divu, že poškození mají často pocit, že se s nimi nakládá hůře než s pachateli. Velká část státních zástupců tkví svými vzdělanostními a profesními kořeny v minulém století, ti na vedoucích místech většinou sloužili protiprávnímu režimu. Spojením zastaralého předpisu a totalitního myšlení vzniká jedovatý koktejl nejen v tomto případě. Nebýt slušnosti policistů, podle průběhu jednání o místní příslušnosti by se dalo usuzovat, že pachatel je obětí miminka, jeho nezletilé maminky a babičky, zotročené okolnostmi vynucenou péčí o vnučku.