Přemysl Janýr:

Sep 1, 2007 11:41 AM

Zdravím, Michale

Zajímavé, já jsem vlastně přímo kmenový Pražák a vy Moravák, což už samo o sobě evokuje stereotypy, ale tím, že vy teď žijete v Praze a já na Moravě (či alespoň na Moravském poli) oba přejímáme to opačné vidění.

Především si myslím, že úvahy o tom, jak to viděli Češi a jak Slováci jsou klišé. Prvním faktem je, že ani jedni ani druzí nebyli a nejsou v pohledu na ČSR a rozdělení jednotní, druhým faktem je, že až do posledního okamžiku vykazovaly všechny výzkumy veřejného mínění v Česku i na Slovensku jasnou převahu ve prospěch společného státu a třetím, že ani ODS ani Mečiar ve svém předvolebním programu rozdělení země neměli, takže odvolávka na mandát je falešná. Rozdělení země je privátním dílem dvou osob, přesněji řečeno (vycházeje z Pithartových vzpomínek) jedné, která tu druhou zmanipulovala. O rozdělení a jeho implikacích jsem se kdysi zmiňoval v článku o Klausovi na http://www.blisty.cz/art/23083.html a o odsunu na http://www.blisty.cz/art/23900.html.

I to má svou tradici, rozbití Rakouska-Uherska bylo dílem dvou osob a skončení s předválečnou kontinuitou včetně rozbití státu (přenecháním Podkarpatské Rusi SSSR) dokonce dílem jediné. V žádném případě se lidí nikdo na nic neptal -- jsou poddanní, kterým je rozhodnutí vrchnosti dodatečně oznámeno. Stejně jako v případě radaru, abychom nechodili daleko. Z jakých konkrétních znaků soudíte, že tomu tak není? Z toho, že ledé chodí k volbám? Ale to chodili celých těch 40 let. Můžete uvést jediný příklad, kdy se v ČxyR veřejné mínění prosadilo proti vůli politických představitelů? Budete se divit, ale v Rakousku jich pár (nemhoho) vyjmenovat mohu, například jadernou energetiku.

Ten národ dospělých a sebevědomých občanů by byl i mým programem, ale na rozdíl od vás nejsem vůbec přesvědčen, že by se polistopadový vývoj ubíral tímhle směrem. Daleko spíš bych ho charakterizoval jako specifický model rotace suverénních vládců. Demokratické deficity z počátku 90. let by se ještě daly chápat ve vašem smyslu, že stabilizace demokracie je běh na dlouhou trať, jenomže ona u nás běží opačným směrem. Viz Čunek, copak tohle by bylo začátkem 90. let možné? Počítáte tohoto představitele konzervativní strany s programem tradičních a morálních hodnot k Paroubkům a Topolánkům? Jestli se u nás něco stabilizuje, pak je to politická arogance a začátek té stoleté cesty, o které mluvíte je pořád teprve před námi.

Takže mám-li nějaké sentimenty k 28. říjnu, pak souvisejí ještě tak s počáteční Masarykovou vizí, která prvních 20 let přece jen zčásti působila, než ji pozdější vývoj až k tomu dnešnímu pohřbil. Něco jako vzpomínka na impozantní projekt, který nevyšel a ze kterého mezitím zůstává stale méně, na co by se někdy v budoucnosti dalo navázat. Osobně považuji současné období za nejhorší v historii našich států. Od Mnichova do listopadu pořád ještě existovala jakási naděje, že je nám současný stav vnucen vnějšími příčinami. Teď definitivně víme, že tou příčinou jsme ve skutečnosti my sami a žádná naděje na nějakého osvoboditele na bílém tanku už nezbývá. To má ještě destruktivnější následky, než předchozí katastrofy. Kéž by to nakonec vedlo ke katarzi a k uvědomění si, že naše věci skutečně musíme vzít do našich rukou a ne se spoléhat na nějaké samozvané či zvolené vůdce. (Tenhle program se mimochodem jmenuje přímá demokracie.)

Přátelsky zdraví

Přemek

Michal Petřík

Sep 11, 2007 11:32 PM

Zdravím, Přemku,

vrátil jsem se před chvílí ze semináře o vlivu prezidenta Beneše na dnešní českou politiku. Vcelku zajímavé, něco o tom napíšu.

Nerozumím jedné věci: jakých konkrétně dvou osob bylo rozbití Rakouska-Uherska dílem? Mám tomu tedy rozumět tak, že kdyby tyto dvě osoby nečinily to co činily, tak by Rakousko-Uhersko nepřestalo existovat?

Víte, jsem rád, že jste sám od sebe nedávno připomenul, že od roku 1978 žijete v Rakousku, a tak se snad neurazíte, když na oplátku připomenu já, že v tomto ohledu mám dojem, že už z Vás mluví Rakušan, pěkně naštvaný na ty, kteří skoncovali s mocnářstvím. A hlavně ten Beneš!...

Píšete, že lidé chodili k volbám rovněž celých těch 40 let, a že z toho, že lidé chodí k volbám, nelze dedukovat, že se lidí někdo na něco ptá.. Tak to pardon, ale jestli nemá smysl příliš se rozepisovat na téma vždy osobního vztahu člověka k tomu kterému státu, tak to v tomto případě Vás musím přesvědčit, abyste svá slova přinejmenším zmírnil.

Podívejte: dnešní volby jsou volbami. Je tomu tak proto, že je z čeho vybírat, že je přes ty všechny v podstatě oprávněné kritiky stran, hnutí a koalic, (+ samostatných kandidátů) kteří u nás podle toho kterého typu voleb kandidují- z čeho provádět volbu. Skutečnou volbu mezi alternativami.

Během 40 let komunismu u nás žádné volby nebyly. To, co se formálně, oficiálně nazývalo volbou jednotné kandidátky Národní fronty, čili zkráceně také pojmem "volby", žádnými volbami nebylo, protože neexistovaly celých těch 40 let žádné alternativy, žádná politická konkurence. Nebylo z čeho vybírat. Nebyly to prostě vůbec žádné volby!

Byl jeden list a jestliže někdo tu kandidátku chtěl pozměnit, čili škrat některé soudruhy a jejich nohsledy, pak musel zajít speciálně za k tomu určenou plentu, aby tam upravil hlasovací lístek, aby si ho mohla volební komise poznamenat a pak aby mu mohl režim dělat dusno na pracovišti, dětem ve školách, atd. Ubohá totalitní šikana hodná předosvícenecké doby nějakého začátku 18. století, civilizační úpadek. Vždyť si to ještě pamatujete, ne?

Skutečně, Přemku, nezlobte se na mně, toto je prostě zásadní věc: stokrát můžu mít názor, že by se měly všechny volby, které se u nás konají, pořádat všechny podle úplně jiných volebních systémů, nebo dalších pravidel, že by měly kandidovat lepší strany a chytřejší a méně zkorumpovaní kandidáti. Ale prostě nelze házet do jednoho pytle s názvem "volby" tu ubohou komunistickou frašku, které se jen ze zvyku říkalo "volby" a skutečné volby v demokratické zemi. Je to nebe a dudy.

A dodávám: prosím, nepište mi, že pak stejně nakonec ty strany dělaj binec, kašlou na lidi a jsou uplacení všichni a zkorumpovaní, takže občan, chudák občan je na tom stejně, jako po těch volbách během 40 let komunismu. Stokrát na tom není stejně! Tenkrát si jen otevřel ústa a byl vyhozenej z práce, měl v kádrových materiálech, co se s ním táhly, nepříjemnou poznámku, šikanovali ho, odposlouchávali ho, terorizovali jeho i celou jeho rodinu, a když měl velký štěstí, tak pak ten život prožil v nějaké svobodné zemi, kam třeba emigroval...

Tož tak. Nicméně různá vylepšení, aby se lépe a svobodněji lidem dýchalo, tak k těm často netřeba odkazovat na volební systémy, a že to všechno vyřeší až nějaký lepší volební systém, to je jasné.

Srdečně Vás zdravím,

Michal

Přemysl Janýr:

Sep 13, 2007 1:21 AM

Zdravím, Michale,

hmm, tak tedy Rakušan... No, na svou národní identitu se naštěstí nepotřebuji nikoho ptát.

O Masarykově a Benešově zahraničním odboji existuje standardní kompendium od Karla Pichlíka Bez Legend (Stopy, Fakta, Svědectví 1968, 1991). Z novějších (a radikálnějších) prací přikládám Tomáše Krystlíka ve sborníku Středoevropský magazín 4/2007. Ano, je to jak píšete, kdyby tyto dvě osoby nečinily co činily, skončila by 1. válka v lednu či únoru 1918 separátním mírem a žádné Československo by se nekonalo. Nejsem naštvaný, že rozbili Rakousko, i když po všech zkušenostech by nejspíš bývalo lepší ho zachovat a reformovat. Ono bylo ke konci už dost nevábné a samostatné Československo mělo (mohlo mít) docela slušný potenciál. Pokud jsem na něco naštvaný, pak na to, co jsme z toho potenciálu dodnes udělali -- a tím je také poznamenán můj vztah k dnešním oslavám 28. října, považuji jej spíš za den národní hanby než za důvod k oslavě.

Teď něco k těm volbám. Já jsem, Michale, při (svých) prvních volbách za tu plentu šel a pečlivě všechny kandidáty vyškrtal, takže si to, co píšete ještě docela dobře pamatuji -- ostatně jsem všechny ty vaše argumenty používal už tenkrát (což byl jeden z důvodů proč jsem nedostudoval). Nicméně si nepamatuji na jediný případ represe kvůli tomu, že by někdo k volbám nešel. Přitom na to byli komunisté velice citliví a jeden z důvodů hysterické reakce na Chartu byl, že i ten zlomek procenta nevoličů obnášel desetitisíce lidí a byla obava, aby se nezačali kolem Charty organizovat.

Přidám ještě jednu osobní vzpomínku. Při jednom výslechu jsem svého vyšetřovatele zaskočil otázkou co tedy má podle něho občan dělat, jestliže s nějakými věcmi nesouhlasí. Chvíli přemýšlel, pak mi poradil, abych se obrátil na svého poslance. To se mi zdál být výborný nápad, bylo zrovna předvolební období a tak jsem se vydal na předvolební schůzi s nějakými všetečnými otázkami. Celý volební výbor včetně poslance z toho byli úplně paf a předčasně schůzi ukončili, babičky mi děkovaly, jak jsem se pěkně ozval a přítomný policajt mne legitimoval. Už jsem se těšil na městskou schůzi, kde kandidoval tehdejší přednosta prezidentské kanceláře, která stále nevyřizovala mé stížnosti -- chtěl jsem se ho zeptat jak chce zvládnout mandát, když nezvládá ani svou denní práci. Jenomže policajti zavětřili a odvedli si mne hned z práce na nějaký další výslech, takže jsem se tam nedostal. K volbám jsem už samozřejmě nešel, zato celý volební výbor včetně poslance přišel za mnou, chrastili kasičkou a přemlouvali mne, abych využil svého volebního práva. Já jsem jim zase vysvětloval, že -- jak jsem se na předvolební schůzi dozvěděl -- je pan poslanec poslancem Národní fronty a prosazuje její program, takže si ho podle mého názoru také má Národní fronta zvolit sama a mne k tomu nepotřebuje. Během týdne či dvou u nás byl poslanec opět, přišel jen tak na návštěvu, poptat se na naše problémy a docela dobře jsme si popovídali. Má předvolební aktivita ani neúčast ve volbách nikdy nebyly tématem při žádném pozdějším výslechu (lze ovšem říct, že bylo dostatek jiných).

Tož tak, jak říkáme my Moraváci: komunisté těch 99,8% velice vážně - a oprávněně - považovali za svou legitimaci: přes všechny kecy nejrůznějších ztroskotanců a samozvanců stál národ pevně za nimi. Kdyby to číslo kleslo třeba na 99,1% či dokonce na 98,5%, bylo by to vyvolalo zemětřesení -- a jsem si jist, že by kvůli tomu nikdo nikoho nešikanoval, do té míry brali ty své volby vážně. Takže vždycky když dnes slyším nějakého toho zběsilého českého antikomunistu, mám nutkání se ho zeptat (a někdy to udělám), proč tedy těm zločincům celý život odevzdával svůj hlas.

Řekněte mi, Michale, jak byste odpověděl na otázku, zda dnes o věcech důležitých rozhodují prostřednictvím svých volených zástupců občané? O rozbití státu, který slavíte, o mezinárodní orientaci, o cizích vojenských základnách? Jsou to ty správné volby, jak jste si je představoval, na rozdíl od těch falešných, při kterých se občanů ve skutečnosti nikdo na nic neptal?

S přátelským pozdravem

Přemek

Michal Petřík

Sep 13, 2007 10:38 AM

Zdravím Vás, Přemku, a děkuji za detailní odpověď.

Děkuji také za typy ke studiu i za přiložený materiál. Ty Vaše volební historky jsou zajímavé. Kde jsou ty časy, kde na jedné straně bylo Zlo a na druhé Dobro, Pravda a Láska, že? A nemyslím to jako únikovou odpověď, ostatně aktivity některých lidí z Charty budou asi frustrující pro velmi mnohé. (Mimochodem, určitý determinismus i fatalismus, tak východoslovanský, tak Ruský, na člověka vane i z některých nedávných filmů Night Watch/Nočnyj dozor/Noční hlídka, ale nevím zda půjdu na Denní hlídku, nepůsobí tyto filmy na mne dobře.)

Dal jste mi tři velmi kvalitní typy na témata: "rozbití státu", mezinárodní orientace, cizí vojenské základny. Dnes odpovídám obratem, takže prosím o strpení příště, to budu patrně dokončovat své texty na tato dvě témata a hledat médium, které by mi to zveřejnilo (k tomu třetímu, vojenským základnám, jsem se už vyjádřil.)

Ono "rozbití," jak píšete, skutečně zasluhuje pečlivější zkoumání. Předesílám, že jsem skutečně rád, že se vzájemně neobviňujeme a nepodezíráme z toho, že jeden či druhý má nějaká tajná konta, vily (nejlépe švýcarské) a že jsme vedeni nízkými pohnutkami a mafiánskými praktikami.

Předně, je prakticky nemožné vysvětlit někomu, kdo si to myslí, že pojem "rozbití" je stejně manipulativní a nebezpečný jako pojem "vyhnání." Jsou to totiž pojmy, které nejsou neutrálně popisné, ale evokující výraznou a velmi emotivní obrazotvornost.

Čím horší je reálný obrázek věcí, tím krásnější obraz a představu je potřebé evokovat, alespoň u některých, kteří jsou svými zájmy a svým nacionálním citem silně spojeni s velmi konkrétními konstelacemi. Tedy: krásná váza, vzácná a jedninečná. Nenarušená. Tu přichází -s kladivy v ruce- Klaus a Mečiar a vázu, společný stát dvou bratrských národů, Čechů a Slováků, rozbíjejí. Jaká to škoda, vždyť to mohlo pokračovat i dále a bylo by to tak krásné!

Víte, zde skutečně záleží na tom, jak je člověk osobnostně a povahově uzpůsoben, nemohu říct, že kdybyste jezdil od svého nejútlejšího dětství na Slovensko za svou vlastní rodinou, že byste viděl některé věci trochu jinak. Třeba ne. Nemohu říct, že kdybyste žil kdekoliv v Československu v letech 1989 - 1993, že byste viděl věci jinak. Možná sktečně ne. Ale tyto osobní zážitky, toto bezprostřední svědectví v lecčems pomáhá.

Každopádně Mečiarovo HZDS nebylo jedinou slovenskou politickou silou, která požadovala pro Slovensko hvězdičku na vlajce EU a židličku v Evropské komisi, jako každý jiný samostatný stát. Chtěli to i slovenští křesťsnští demokraté, čili KDH a také to chtěla Slovenská národní strana. Dohromady dali více než pohodlnou ústavní většinu ve 150 členné Slovenské národní radě a 1. září 1992 také přijali Ústavu Slovenské reopubliky, když ještě předtím, už 17. července 1992 (a to byly volby v červnu), přijali Deklaraci SNR o svrchovanosti SR. Přesně den poté abdikoval poslední federální prezident Havel. Uznal, že stát, jehož byl prezidentem, přestává -víceméně z explicitní vůle jedné jeho části- existovat. Měl vyhlásit výjimečný stav a poslat na Slovensko armádu? Ale to víte, že v lecjakých chytrých hlavách se takovéto plány spřádaly, aby tím bylo zachováno, přechováno, uchováno.... Ale co vlastně?

Zdravím a zas někdy se těším na polemiku s Vámi,

Michal

Přemysl Janýr:

Sep 16, 2007 11:27 PM

Zdravím, Michale, jako bych to již jednou nezmiňoval -- z vás se stal Pražák a ze mne Moravák.

"Rozbití" ani "vyhnání" (na rozdíl od mnoha jiných slov) ještě samy o sobě žádnou explicitní emocionální konotaci neobsahují, můžete také rozbít zločinecký gang nebo vyhnat nemoc. Masaryk s Benešem usilovali o rozbití monarchie, to je běžný obrat z naší lidové historiografie a pozitivní či negativní hodnocení mu dodáváte až tím, jakou hodnotu monarchii připisujete. Analogicky tedy Klaus a Mečiar rozbili Československo -- to je historický fakt. Vyvolává-li ve vás tento obrat negativní pocity, není to negativní reakce na slovo "rozbití", ale negativní reakce na fakt rozbití a potřeba jej nějak přijatelněji zaobalit, zamaskovat, zastřít.

Konec konců vaše osobní hodnocení vyplývá již z vaší další zmínky o nejútlejším dětství. Já mám bezprostřední osobní vzpomínky na Slovensko až z doby pozdější a -- popravdě -- nikterak zvlášť intenzívní. Nicméně je pro mne Československo moje rodná země a moje původní identita, v několika životních obdobích velice silně emocionálně vnímaná. Oprostím-li se od osobního, pak bylo Československo zemí, kvůli které se půl roku navíc vedla světová válka, za jejíž vznik bojovalo a umíralo pár set tisíc Čechoslováků v Rusku, Itálii a Francii, země, která přijala za svůj ideál demokracii a zůstala poslední demokratická země na západ od Švýcarska, země, ve které nacházeli asyl Němci, Rakušané, Židé prchající před fašismem a nacismem, za jejíž znovuobnovení bojovaly další statisíce Čechoslováků v domácím odboji, v SSSR, ve Francii a Anglii, ve Slovenském i Pražském národním povstání, země, za jejíž předchozí rozbití zaplatily miliony lidí oloupením a vyhnáním a desetitisíce životy, země, která se vlastními silami vyhrabala z nejhoršího nacionálního a stalinského socialismu a dospěla k pozoruhodnému projektu spojení demokracie a sociální rovnosti (výjmečnému již např. tím, že v něm zcela chyběl obrázek nepřátel), jejíž občané byli schopni v pasívní rezistenci účinně vzdorovat brutální vojenské přesile (pobyt sovětských vojsk jsem ve svých třech bodech opoměl), země, která se přes nejhorší pokoření nakonec přeměnila v demokracii bez msty a prolévání krve.

Abych všechny tyhle hodnoty zavrhl, musel by někdo předložit nějaký skutečně nový, velkolepý, hodnotnější projekt, který by nás přesvědčil, že ve skutečnosti vlastně měli pravdu Henlein a Tiso a nikoli Masaryk a Beneš.

Jak si asi dovedete představit, měl jsem již párkrát příležitost o rozbití Československa s různými lidmi hovořit a párkrát slyšet tu vaši verzi o tom, jak to se Slovákama už dál nešlo. Za nejzajímavější na ní považuji ten proces jejího hlubokého zažití, přestože všichni vnitřně ví, že je falešná. Takhle destruktivně působí pocit bezmoci, za Husáka stejně jako dnes.

Máte ovšem pravdu v té frustraci Slováků z pražské arogance -- konec konců jste ji na Moravě nejspíše vnímal podobně. Ano, bývalo by tenkrát bylo na místě se zamyslet, proč s námi (Čechy) nikdo nechce či nemůže vydržet, proč Němci, Poláci, Slováci, Maďaři (v budoucnu možná Moravané a Slezané) mají při každé vhodné příležitosti potřebu se trhnout, zda je opravdu prozíravé budovat pořád další a další tuhý pragocentrický stát, zda by už nebylo na čase začít vnímat i ostatní jako rovnocenné partnery.

Jenomže 1992 nebyla důvodem rozpadu slovenská frustrace. Byl jím nový geniální projekt kuponové privatizace, daleko hodnotnější, než nějaké Československo, protože sliboval rychlý vznik nové kapitálově silné vrstvy. Jenomže to ten ignorant Mečiar nechtěl pochopit a bez Slovenska se to nedalo -- šlo přece o společný majetek. V každém okamžiku byla většina obyvatel jak v českých zemích, tak i, přes tu frustraci, na Slovensku proti rozdělení a pro zachování Československa. Dokonce ani ten nezodpovědný populista Mečiar nebyl pro rozdělení, ale Klaus ho chytil za slovo (Petr Pithart Po devětaosmdesátém: Kdo jsme?). Zda měl Havel poslat na Slovensko armádu? Proti komu, proboha? Měl nechat Klause a Mečiara zatknout, rozpustit parlament, vypsat nové volby, vyzvat občany k odporu, cokoliv -- byl přece té země prezidentem a tedy za ní zodpovědný, ne?

Ale má otázka původně zněla, zda jsou to dnes ty správné volby, jak jste si je představoval, na rozdíl od těch falešných, při kterých se občanů ve skutečnosti nikdo na nic neptal?

Zdraví Přemek

Michal Petřík

Sep 23, 2007 4:00 PM

Opět Vás Přemku zdravím.

Závěrem svého posledního mailu se mne ptáte, zda jsou to dnes ty správné volby, jak jsem si je představoval, na rozdíl od těch falešných, při kterých se občanů ve skutečnosti nikdo na nic neptal.

Ob dva maily předtím (11. září) jsem Vám napsal , že "prostě nelze házet do jednoho pytle s názvem "volby" tu ubohou komunistickou frašku, které se jen ze zvyku říkalo "volby" a skutečné volby v demokratické zemi. Je to nebe a dudy." Čili: naše volby mají všechny vlastnosti, aby byly "těmi správnými" volbami, tedy jak svobodnými, tak demokratickými. Angličtina na to má výraz "free and fair", a toto nepochybně platí -podle mne- i pro volby v ČR. (To, že takovéto volby samy o sobě nijak negarantují, že se mi bude zamlouvat jejich výsledek, to považuji za samozřejmé, o tom se snad netřeba rozepisovat, jakož ani o tom, že bych upřednostňoval trochu jiné volební zákony.)

Pojďme k jednotlivým rozdílnostem v našem pohledu. Napsal jste, že jste vlastně přímo kmenový Pražák a já Moravák, což už samo o sobě evokuje stereotypy, ale tím, že já teď žiju v Praze a Vy na Moravě (či alespoň na Moravském poli) oba přejímáme to opačné vidění.

Vidím, že je to pro Vás dosti důležité, tak se musím k tomu jednoznačněji vymezit. K tomu, aby někdo mohl být označen za někoho, kdo přejímá "to opačné vidění" by muselo být nejdříve zřejmé, že zastával to původní. Souhlasíte? Mé politické názory se ale tím, že jsem se přestěhoval do Prahy, nezměnily. Jsou stále stejné. Jen jako ilustraci uvádím, jak jsem považoval za dosti arogantní (Vy byste možná řekl typicky Pražsky arogantní), když jsem v Brně na kolejích zaslechl debatu, asi v roce 1991 či 1992, kdo by měl být ideálním slovenským premiérem. A všichni brali jako skvělý, hodnotný a výjimečně vtipný nápad, když kdosi poznamenal, že nejlepší slovenský premiér by měl být nějaký Čech. Ale to byla jen ilustrace.

Tedy: nepoužívám přístup, že lidé přebírají automaticky to "myšlení", kde žijí (Morava, Praha., Bavorsko, Vídeň, kdekoliv.) Připadá mi to jako tak trochu kmenový schematismus, a jde mi z toho --přiznávám- tak trochu mráz po zádech. Také když se v těchto kolektivních, tribálních kategoriích, někdy zdůrazňuje, že se takzvaní "sudetští Němci" stali čtvrtým kmenem Bavorů. Tyto úvahy jsou mi cizí.

K tomu "rozbití" a "vyhnání:" Korespondujeme už přece nějaký čas, a pokud jste použil tyto výrazy, tak přece, Přemku, oba víme, že nikoliv v kontextu rozbít zločinecký gang nebo vyhnat nemoc, jak píšete, ale právě ve slovním spojení rozbití Československa a vyhnání Němců. Takže pokud tato slova hodnotím jako poněkud manipulativní, tak pouze a právě v tomto kontextu, v jakém jste je použil v naší diskusi a nikoliv v jiném.

Píšete, že Mečiar ve svém předvolebním programu rozdělení země neměl, takže odvolávka na mandát je falešná. Je mi líto, ale požadavek na mezinárodněprávní subjektivitu Slovenské republiky ve volebním programu Hnutí za demokratické slovensko byl. Já jsem tyto věci vnímal a přemýšlel o nich každý den a velmi silně, pamatuju si to a ony vlastně, Přemku, ty volby v roce 1992 vlastně o ničem jiném také nebyly, než o tom, zda bude ještě dále moci existovat společný federální stát či nikoliv. Tedy, prosím, zkuste vycházet i z něčeho jiného, než z jedněch vzpomínek. Existuje jedno krásné úsloví: Bojím se lidí, kteří čtou jen z jedné knihy. Ale toto jistě není Váš případ.

Napsal jste také, že nejste naštvaný, že Masaryk a Beneš rozbili Rakousko, i když po všech zkušenostech by bylo podle Vás nejspíš bývalo lepší ho zachovat a reformovat. Já musím říct, že tyto úvahy skutečně nesdílím. Kdo jej tedy měl -jak píšete- "zachovat a reformovat?" Vždyť Rakousko-Uherské soustátí se rozpadalo pod tíhou svých vlastních problémů jako obr na hliněných nohou. " Otcové-zakladatelé" skutečně hodně pracovali a snažili se, nezpochybňuji dílo Masaryka, Beneše a Štefánika, ale spíše využili dějinnou, historickou příležitost, kterou ale sami nevytvořili, a patrně by přece ani nebylo v jejich silách ji přímo vytvořit.

Já si Vážím naší korespondence, Přemku, protože podle mne pravdivě píšete, co si myslíte: 28. říjen považujete spíš za den národní hanby než za důvod k oslavě. Vůbec nesdílím tento názor: to, že se hranice států mění, například v důsledku použití práva národů na sebeurčení, musím být schopen přijmout. To, že vyznáváte zcela opačnou ekonomickou a sociální politiku, než se kterou ODS v roce 1992 vyhrála volby, ale přece není žádné fatální téma.

Základní problém je zde v tom, že v rozporu s elementárními historickými fakty se mylně domníváte, že Klaus a Mečiar rozdělili (nebo "rozbili") Československo. Toto není pravda. V roce 1992 nedošlo k rozdělení Československa. Došlo k rozdělení "České a Slovenské Federativní Republiky."

Pojem Československo přestal existovat již o rok dříve, dokonce ještě před tím, než byla založena ODS. Šlo o důsledek toho, čemu mnozí trapně a nenáročně říkají "pomlčková válka." Nejprve byl název státu změněn tak, že bylo ještě v prvním období po listopadu 1989 vypuštěno slovo "socialistická." Federální charakter státu pak byl zaveden změnou názvu státu na ČSFR, který v české verzi ústavního zákona o změně názvu státu zněl Československá federativní republika, ale na Slovensku se používala verze Česko-slovenská (případně Česko -- Slovenská) federativní republika. To byla velká zkouška, ale už i krize vzájemných vztahů obou republik. (To ale ještě ODS ani neexistovala!)

Dvojí forma názvu státu, v češtině bez pomlčky a ve slovenštině se "spojovníkem", jak říkali ve slovenštině tomu, čemu se říkalo v češtině nejčastěji pomlčka, nebo též rozdělovník, byl poté přece jen shledán pro všechny jako poněkud nedůstojný. Asi za měsíc nebo za dva měsíce se tedy konalo další kolo jednání o novém názvu státu a zvítězila verze, která zněla v češtině Česká a Slovenská Federativní Republika a ve Slovenštině Česká a Slovenská Federatívna Republika. ¨

Toto všechno bylo ale doprovázeno různými zklamáními, emocemi, obviňováním, frustracemi, a zhoršením vztahů Čechů a Slováků. Debaty, které Vy jste vedl občas, jsem já zaznamenával či vedl denně.

Již v tomto okamžiku, tedy nejpozději na jaře roku 1991, bylo každému jasné, co je na celostátní úrovni tématem číslo jedna. Šlo o velikost a fungování toho, co bude společné, federální. Konkrétní forma privatizace byla ve srovnání s touto otázkou podružný, kolaterální problém. Ostatně, v roce 1992 se konala první vlna kuponové privatizace, čítající 5 nebo 6 kol, v obou republikách společně, nejen v ČR. Tam se pak konala i druhá vlna. Na Slovensku se nekonala a majetek státu byl dále privatizován patrně nějakým jiným způsobem.

Dále píšete, že si "nepamatujete na jediný případ represe kvůli tomu, že by někdo k volbám nešel. Přitom na to byli komunisté velice citliví a jeden z důvodů hysterické reakce na Chartu byl, že i ten zlomek procenta nevoličů obnášel desetitisíce lidí a byla obava, aby se nezačali kolem Charty organizovat."

Jsme zase u historických dat. Volby se konaly v roce 1976, a to ještě o přípravě Charty 77 nevěděli ani mnozí z jejich signatářů. Další volby se konaly za 5 let, v roce 1981. A to si ale skutečně pamatovat nemůžete, protože jste tady už nežil, protože jste do Rakouska emigroval v roce 1978, pokud se nepletu. Ovšem na druhé straně: souhlasím, že mnozí dnešní "zběsilí čeští antikomunisté", se rekrutují z těch, kteří byli kdysi členy KSČ, nebo prostrě byli poslušnými "obyvateli" komunistické totality. To je fakt.

Přesně jste řekl, že na Slovensko nemělo smysl reagovat nějakým silovým řešením: někteří v ČR (a i na Moravě, ujišťuji Vás) požadovali poslání armády na Slovensko. I já říkám: "Proti komu, proboha?" Vy ale tvrdíte, že měl Havel "nechat Klause a Mečiara zatknout, rozpustit parlament, vypsat nové volby, vyzvat občany k odporu." No... To jste myslel vážně? Nebo jste žertoval? Mohli bychom probrat jednu variantu po druhé, pokud to mělo být něco jiného než (podle mne nepříliš vtipný) vtip.

Vy jste tím, že již neexistuje Československo, osobně velmi frustrován. Nepletu se? Dále píšete: "Od Mnichova do listopadu pořád ještě existovala jakási naděje, že je nám současný stav vnucen vnějšími příčinami. Teď definitivně víme, že tou příčinou jsme ve skutečnosti my sami a žádná naděje na nějakého osvoboditele na bílém tanku už nezbývá. To má ještě destruktivnější následky, než předchozí katastrofy."

Nechci podceňovat vnější okolnosti, ale mohl bych se Vás zeptat: no a to jste zjistil až teď? Až teď jste zjistil, že jsou státy odpovědné za svůj život tím, jak jednají? Že bylo dlouhodobou tragédií Čechů ve 20. století podlehnout klamu takzvané sociálně spravedlivé společnosti? Že bylo národní tragédií --jako jediný národ na světě- udělit KSČ relativně ve stále ještě jakž-takž svobodných či alespoň polosvobodných volbách demokratický mandát o síle 40% hlasů? Ano, tito podporovatelé byli naivní. Byli trestuhodně naivní.

Přeji Vám vše dobré a zdravím Vás,

Michal

Přemysl Janýr:

Sep 27, 2007 12:44 AM

Dobrý den, Michale,

Vztah mezi názory a kulturním prostředím není nic tribálního. Z okolí, se kterým komunikujete přebíráme informace, témata, perspektivy, hodnotové vzorce, v interakci a konfrontaci s ním si utváříme představy a názory. Jinak to nejde, žádný objektivní, kulturně nezávislý referenční systém nemáme. Mezi kulturními systémy navzájem probíhá stejná interakce. Některé jsou otevřnější, jiné izolovanější a uzavřenější. Karl W. Deutsch se kdysi zabýval poměrem váhy, kterou přikládají informacím zevnitř a zvenčí. (Někdo jednou podobně rozděloval české politiky podle toho, zda jsou jen vysílači anebo i trošíčku příjmači.) Česko obecně a Praha speciálně se (alespoň podle mého úsudku) vyznačují velmi vysokou preferencí informací zevnitř.

Na rozdílu mezi jednotnou kandidátkou a výběrem mezi více kandidáty se asi bez problémů shodneme. V čem se lišíme (i když nemyslím, že zásadně) je význam, který tomu připisujeme, nebo ještě spíše, jakou funkci od voleb očekáváme. Jde-li jen o možnost výběru z více možností, musím s vámi rozhodně souhlasit. Tak se volili už císaři a králové a bývali by si to mohli zařídit i komunisté, kdyby je to bylo včas napadlo. Zpravidla se ale pod demokracií nemyslí mechanismus výběru panovníka, nýbrž mandát, t.j. pověření, zplnomocnění mandatáře zastupovat zájmy spoluobčanů a naplňovat jejich vůli.

Ukradli mi občansku a potřeboval jsem se přitom přehlásit z Prahy do Znojma. "Ale v Rakousku je ještě větší byrokracie," ujišťovala mne úřednice a já zíral o to vyjeveněji. Když napíšu, že tady fungují úřady pro lidi, zní to sice jako blbá fráze, jenže v praxi to vyjadřuje rozdíl světů. Představa, že by tu politici jednali proti vůli svých voličů je absurdní, problémem je u nich naopak nedostatek vlastního profilu, protože se většina orientuje jen na výzkumech veřejného mínění, aby se voličům zalíbili. (Také jedna variace na ty vysílače a příjmače.) Takže když mi vysvětlujete, jak si skupinka politiků musela usnadnit práci tím, že si stát proti vůli jeho občanů ozdělí, těžko to pochopím. Vžyť je nikdo nenutil, když na to nestačili, mohli klidně jít od válu a přenechat to jiným, kteří by se domluvit dokázali, jinde ve světě jsou zatraceně důvodnější a vyhrocenější napětí a daří se je jednáním udržet.

Ale nenarazili jsme spíš na něco jiného, na rozdíl v hodnotách? V tom, jakou cenu pro nás naše země vůbec má? Všímáte si také toho překvapivého rozložení našich pozic? Vám, celému dojatému nad výročím neexistujícího státu připadá samozřejmé, že si ho někdo podle okamžité potřeby zruší a zcela nepředstavitelné, že by měl Havel v zájmu jejího záchrany proti Klausovi a Mečiarovi zakročit. A já, cynik, který se dojetím nad výročími posmívá a k tomu státu je neúprosně kritický, jsem považoval za Havlovu samozřejmou povinnost protistátnímu spiknutí zabránit a zazlívám mu, že jí nedostál. Ty hodnoty si od vás rád nechám vysvětlit: za ten stát statisíce bojovaly a umíraly, desetitisíce jsme za jeho rozbití povraždili, miliony oloupili a vyhnali, s holými rukami jsme ho úspěšně bránili proti vojenské okupaci - copak se to s ním v r. 1992 stalo, že už najednou nestál ani za nekrvavý zákrok dvou čet? A jakou hodnotu pro nás pak má ten dnešní? Má vůbec ještě smysl si na tu chvíli do jeho dalšího rozkladu vydržovat armádu? Také myslíte, že na prvním místě jsou peníze?

Já, Michale, nejsem frustrován ani rozbitím Československa ani rozbitím Rakousko-Uherska, je to lamentování nad rozlitým mlékem. Jsem frustrován tím, co jsme z toho dodnes udělali a zdaleka v tom nejsme sám. K tomu druhému mohu říct málo, snad jen znovu připomenout nesmyslnost argumentace národnostním útiskem a třemi sty lety poroby a temna - že toho bylo zapotřebí ovšem nedůvěru vyvolává. Nicméně, nepřipadá vám výrok, že se Rakousko-Uhersko "rozpadalo pod tíhou svých vlastních problémů jako obr na hliněných nohou" z úst bývalého Čechoslováka jako mluvit o provaze v domě oběšence? Do posledního okamžiku za ně bojovali, i Češi a Slováci, a nerozpadlo se pod tíhou vlastních problémů, ale vojenskou porážkou. Uvážíme-li zcela bez emocí následné osudy vítězného Československa, lze si sotva představit horší, kdyby se zachovalo.

A ještě jednou o provaze v domě oběšence: "bylo dlouhodobou tragédií Čechů ve 20. století podlehnout klamu takzvané sociálně spravedlivé společnosti". Michale, můžete jmenovat nějaké období Čechů ve 20. století, které se dodatečně neukázalo jako tragický klam? Snad sociálně nespravedlivá společnost 90. let? Myslíte, že dříve byli lidé hloupější anebo méně nadšení, že právě objevili Ameriku, než jsme my dnes? To je rozdíl v úhlu pohledu. Vy z minulých chyb vyvozujete, že teď jsme konečně našli to správné. Já, že můžeme opět podléhat stejně tragickým klamům, jako v minulosti. Těch 40% hlasů pro KSČ v r. 1946 ("jako jediný národ na světě") nebylo až tak trestuhodně naivních, ony byly financovány celou třetinu země ("jako jediný národ na světě") našich německým spoluobčanů. V r.1992 byly 30% hlasů ODS financovány ("jako jediný národ na světě") 2-4 biliony Kčs našeho státního majetku. Čechy holt jsou po mnoha stránkách jedinečné...

Námitku ohledně Charty a voleb jsem nepochopil. Že ten zlomek procenta nevoličů představoval pro režim desetitisícový opoziční potenciál je fakt, který nijak nesouvisí s tím, kdy které volby byly - ono se to číslo od jedněch k druhým (bohužel) nijak podstatně neměnilo. Moje teze je, že se nesouhlas s režimem dal účinně a beztrestně vyjádřit volební neúčastí. Tenkrát to ovšem nestálo za případné nepříjemnosti, takže ho o to horlivěji musíme dávat najevo dnes, když už za to žádné nepříjemnosti nehrozí.

Přátelsky vás zdravím

Přemek

Michal Petřík

Oct 25, 2007 5:42 PM

Dobrý den, Přemku,

s tím, že ze svého okolí lidé přijímají informace a pak jsou také vždy do jisté míry přijímači i vysílači, nijak nepolemizuji. Zde mi šlo jen o vyjasnění, že své názory na politiku i státoprávní uspořádání jsem nijak nezměnil svým přestěhováním z Brna do Prahy před 10 léty, a nemohl se tedy ze mne v důsledku tohoto přestěhování stát typický Pražák, jak jste naznačoval ve svém minulém mailu.

Co se týče voleb: přiznávám, že mne trochu překvapuje, proč píšete o volbě císaře, krále či panovníka. (Ale v Rakousku můžete volit přímo prezidenta.) V České republice jsou zcela bez ohledu na odlišné názory různých pozorovatelů těmi nejdůležitějšími volbami volby do dolní komory celostátního parlamentu (dnes Poslanecké sněmovny), které se konaly od roku 1990 už šestkrát, nikoliv volby prezidenta republiky.

Nedivím se nijak Vaší špatné zkušenosti na úřadech při příležitosti ukradení občanky a změny bydliště. Mne komunikace s úřady v těchto situacích také často rozčiluje a jsem z toho trpký. A ta má poznámka k volbám, Chartě a represím se vztahovala k tomu, co jste mohl zažít eventuálně ještě v Československu, a po podpisu Charty jste situaci u voleb roku 1981 a 1986 nemohl vnímat bezprostředně, protože jste už žil v Rakousku.

Tak a teď se můžeme věnovat rozdělování státu v letech 1990-1992, jde o to patrně největší z témat. Nemá asi smysl kolem toho kroužit, už jsme předložili, Vy i já, svou interpretaci toho, co se u nás tehdy stalo. Ten rozdíl ve vnímání bude patrně způsoben tím, že Vy si asi skutečně již nepamatujete, o čem se v roce 1992 hlavně vedla předvolební kampaň, vnímal jste ji možná ne tak bezprostředně, z Rakouska. Každá kandidující politická strana se k tomu vyjadřovala, vznikaly naděje, iluze i obavy, a šlo především o budoucí státoprávnáí uspořádání společníého státu Čechů a Slováků.

Je mi líto, že jste si již vytvořil tak pevný a tak vyhraněný názor. Ty volby 1992 prostě byly předevšínm REFERENDEM o společném, federálním státě. A protože česká politická reprezentace nechtěla žít v nefunkční federaci, byly ty volby o tom, zda bude pokračovat společný federální stát, jehož jméno na přání Slovenska již znělo Česká a Slovenská Federativní Republika, nebo zda bude spolupráce Čechů a Slováků pokračovat mimo společný stát, tedy na základě mezinárodních dohod dvou samostatných států.

Nemohu tvrdit, že by tomu tak bylo určitě, ale kdybyste žil každodenním životem v Československu v letech 1989 - 1993, kdybyste sdílel všechny radosti i strasti tohoto období, kdybyste vnímal každodenní atmosféru, veškeré hlasy a požadavky, které zaznívaly ze Slovenska a na druhé straně dvojdomkovou nerozhodnost Pithartovy vlády, patrně byste nebyl tak jistý při formulování kategorickcýh závěrů toho typu, že měl nechat Havel jako federální prezident zatknout předsedu vlády České republiky a předsedu vlády Slovenské republiky. Vy totiž nevidíte pohyby na Slovensku, nevnímáte to, co jde nad vnější nacionální obálku občas bohužel vystřelící do extrému, nevnímáte to, co je pod ní, pod touto slupkou, čili skutečnou podstatu politické vůle slovenských voličů. Toto je třeba vnímat, a je-li to skutečně nastoleno jako naléhavá otázka, tak respektovat při nalézání kultivované dohody.

A ještě jeden zásadní rozdíl zde je. Vy (ne)slavíte vznik značky, vznik úřadu, vznik firmy, která se po svém vzniku jmenovala Československá republika, a která zahrnovala, na rozdíl ode dneška, i Slovensko a Podkarpatskou Rus. Tímto je pro Vás 28. říjen 1918. Toto já neslavím. Skutečně ne. Já slavím výročí precedentu a jedinečné dějinné události osamostatnění se Čechů z Rakousko-Uherské monarchie, získání svobody a naplnění práva na sebeurčení až do odtržení, a to v této konkrétní, dobově podmíněné formě Československa, kterou nijak nehaním, ale pakliže se ukázalo, že nebude (ale samozřejmě, že nemohla být) formou věčnou, nijak zvlášť tuto státní formu, tedy tuto sbírku úřadů a institucí pod společnou značkou neoplakávám, protože její nástupce, Česká republika, je nepochybně důstojným pokračovatelem.

Vy se prostě tváříte, že volby, zcela svobodné volby na Slovensku v roce 1992 vyhrály subjekty, které neměly dostatečný demokratický mandát nebo neměly dostatečně jednoznačně ve volebních programech artikulovaný požadavek na mezinárodněprávní subjektivitu Slovenské republiky, a proto předsedové vlád České a Slovenské, Klaus a Mečiar, rozdělení federace dohodnout podle Vás nesměli. Toto ale ve všech těch slovenských volebních programech (škoda, že tehdy ješte nebyl internet, bylo by to jednoduché dohledat) požadováno bylo. Bohužel, obávám se, že Vy si přejete, aby tomu tak nebylo, a proto tvrdíte, že tomu tak nebylo. Prostě: ano, právo na sebeurčení až do odtržení mají všechny národy, ale nevztahuje se to na ty, které žijí zrovna v mém státě. Ignorujete skutečnost, že tři subjekty, které daly dohromady pohodlnou ústavní většinu ve Slovenské národní radě, čili HZDS, KDH, SNS, měly za cíl mezinárodněprávní subjektivitu Slovenska, které ale samozřejmě nebylo možno dosáhnout bez zániku téže mezinárodněprávní subjektivity tehdejšíhio federálního státu, ČSFR.

K obětem za Československo: nevím, kde berete právo hovořit za oběti a za to, za co se tyto oběti obětovaly či za co byly obětovány. Nezlobte se na mne, Přemku, ale takovýto argument by byl v dnešní české debatě nepřípustný. V této zemi ho používali naposledy komunisté, když se pokoušeli zdůvodňovat, že my zde musíme mít komunistickou totalitu sovětského typu, protože za to padli sovětští vojáci Rudé armády, kteří naši zemi osvobodili od německého nacismu. A pak se o to občas pokoušejí i dnes někteří lidé, kteří se ale najdou v každé zemi a v každé době a není to nic specificky českého, a kteří zase říkají, že zde musíme mít americký radar, protože větší část západních Čech osvobodila prozměnu armáda americká, a jejich vojáci padli za naši svobodu a my jim to dnes musíme takto odplatit a odvděčit se jim.

Ale ještě jednu věc budu slavit: vznik republiky. Nakolik nemáne žádný panovnický rod, nedá se nic lepšího vymyslet než republika, a navíc to tato země potřebovala velmi výrazně: ponížení poddaní,kteří sotva přestali být nevolníky i poddanými, se konečně začínali stávat sebevědomými občany republiky, i když mnohdy jen na papíře a dodnes to není s občanskou hrdostí ideální, v tomto se asi shodneme.

Pozdravuji Vás a už rovnou přeju všechno nejlepší k tomu slavenému-neslavenému 28. říjnu!

Michal