Mluvčí španělské biskupské konference Juan Antonio Martinez Camino odmítl tato obvinění a prohlásil, že blahořečení není "proti nikomu namířeno". Kardinál Saraiva Martins se pokusil utišit kritiku tím, že cílem blahořečení je "osobní podpora pro Krista, zachránce kosmu a dějin". Mučednická smrt je podle jeho názoru "paradigma této pravdy". Současné blahořečení navazuje na již předcházející, které uskutečnil Jan Pavel II. v roce 2001 pro 233 Španělů a Vatikán dostal dalších 12 692 návrhů . K této explozi došlo zejména proto, že předcházející papež Pavel VI. (1963 -1978) odmítal blahořečit osoby ze španělské občanské války.

V té době ještě žil generál Francisco Franco, který za pomoci fašistické Itálie a nacistického Německa rozpoutal občanskou válku a zřídil v letech 1939 až 1975 diktaturu. Stalo se tak poté, co ve volbách 16. února 1936 jasně zvítězila lidová fronta spojených sil republikánů a levice. Nová levicově-měšťanská vláda byla vystavena sílícímu tlaku pravice i extrémní levice. Ta spolu s anarchisty a revolučními socialisty se snažila prosadit v zemi proletářskou revoluci, zbavit velkostatkáře majetku a kolektivizovat půdu. To vyvolalo stávky, ilegální zabírání půdy bylo doprovázeno vzrůstajícím násilím, jehož obětí se nakonec stal vůdce monarchistů Jose Calvo Sotelo.

Pro armádu to bylo signálem a 17. července 1936 povstaly jednotky ve Španělském Maroku. O den později se spojily části branné moci a milice s katolicko-monarchistickými Karlisty z Navarry a vzniklé fašistické falangy a podařilo se jim dostat pod kontrolu některá území. Pokus o svržení vlády jim však nejprve nevyšel. Pučisté neměli zpočátku dostatek zbraní ani peněz. Nejprve jim vyslovilo podporu hitlerovské Německo a 26. dubna 1937 srovnala legie Condor baskické město Guernicu se zemí. Výzvu Franca o podporu vyslyšel i italský diktátor Benito Mussolini a koncem června poslal první vojáky se zbraněmi. Legitimně zvolená vláda republiky bezúspěšně vyzývala demokratické státy o pomoc.

Západní mocnosti, především Francie a Velká Británie, uzavřely pakt o neintervenci, kterým se pokusily zabránit eskalaci konfliktu. Na politické bázi však vznikla široká antifašistická solidarita a příkladem k tomu byl vznik internacionálních brigád. Prvních 40 tisíc dobrovolníků z více než 60 národů, mezi nimi 2.500 Čechoslováků, již v polovině října 1936 přišlo na pomoc republikánské vládě. Krátce poté přišly první dodávky zbraní ze Sovětského svazu, který to nemohl vzhledem k žádosti vlády lidové fronty na Komunistickou internacionálu odmítnout.

V protikladu k demonstrativní jednotě fašisticko-monarchistického spojenectví trpěla Španělská republika politickým rozvratem, který vedl až ke krvavým nepokojům. Za spoluúčasti anarchistů byla úřadující vláda v květnu 1937 svržena komunisty, kteří se s podporou Moskvy stali rozhodující silou. Vnitřní rozbroje mezi trockistickým POUM a stalinskými komunisty, které propukly téhož měsíce, si vyžádaly mnoho obětí. Celou situaci velmi dobře popsal Georg Orwell, který se osobně účastnil občanské války na straně republikánů. V důsledku vnitřních rozepří v republikánském táboře se nepodařilo uskutečnit v praxi heslo "No pasaran - Neprojdou !" a v létě 1938 se podařilo frankistům dobýt severozápadní část země a prorazit k Středozemnímu moři.

V září, tedy v době mnichovské tragédie, byla válka pro Španělskou republiku ztracena. Vláda Juana Negrina oznámila odchod mezinárodních brigád a na podzim se stal Franco generalisimem a vůdcem Národního hnutí. Diktátor se vedle armády a církve opíral o fašistickou falangu, která se spolu s karlisty sjednotila v jednotnou stranu pod jeho vedením.Vstupem do Madridu v březnu 1939 byla Francova diktatura stvrzena a 1. dubna téhož roku skončila španělské občanská válka, která byla předehrou druhé světové. Samotná diktatura skončila až smrtí Franca 20. listopadu 1975.

Pro hitlerovské Německo, mussolinskou Itálii a stalinistický Sovětský svaz se stala občanská válka cenným cvičištěm pro jejich nejmodernější zbraně a vojenské stratégy. Stalin pak ty, kteří bojovali ve Španělsku, nechal z většiny popravit a také v Československu byli v padesátých letech interbrigadisté pronásledováni. Tříletá občanská válka si vyžádala kolem 600 tisíc lidských životů, mezi nimi i dvou tisíc Čechoslováků. Ještě koncem konfliktu nechal Franco popravit na sto tisíc svých odpůrců , kteří skončili v masových hrobech.

S rehabilitací Francových obětí, kterou zvláštním zákonem koncem měsíce chce provést socialistická vláda, církev však nesouhlasí. Kardinál Carlos Amigo ze Sevilly prohlásil, že by tím byla znovu španělská společnost rozdělena. Návrh zákona se podařilo vládnoucím socialistům u koaličních partnerů po mnoha letech prosadit. Rovněž však konzervativní lidová strana ústy svého šéfa Mariana Rojoy s tím nesouhlasí, protože by "duch mírového přechodu k demokracii po diktatuře byl tím narušen". Nesouhlas vyslovila i katalánská levicově republikánská ERC, protože je "nedostatečný".

Podle tohoto zákona by měly z ulic zmizet všechny symboly a pomníky z éry frankistického režimu. Ty se ještě nacházejí na veřejných budovách a stále se tak jmenují četné ulice a náměstí. Podle tisku z minulého týdne by mohlo proto dojít i ke konfliktům s církví, na jejíž četných budovách se ještě nacházejí jako symbol podpory frankistického režimu. Zákon počítá i s rehabilitací těch, kteří byli z politických nebo náboženských důvodů pronásledováni, což by se týkalo i Francem pronásledovaných homosexuálů a otevřelo by cestu k jejich odškodnění.