Mnoho dnes uznávaných veličin a celebrit v oblasti vědy a umění působilo mimo centra, vzešli z lokálního prostředí, z bezprostředního vlivu místní kultury, vytvářené tradicí, charakterem krajiny, úrovní vzdělanosti, z níž nasávali první poznatky, zkušenosti, tříbili hodnoty a utvářeli si základní názorové rámce.

Bez toho by žádná koncentrace mozků v centrech nebyla možná. Mnoho osobností ale zůstalo a zůstává nepovšimnuto, nebo málo známo, ač jejich přínos byl pro kulturu nezanedbatelný. Vynést na světlo z temnoty zapomnění výjimečnou osobnost, či zpřítomnit její myšlenky je v dnešní době snaha vzácná, neboť je to činnost nerentabilní a veskrze odvážná.

Každé takové úsilí zaslouží pozornost, neboť pomáhá rozšiřovat horizont vědomí národa, obohacuje zmrtvělý a sebestředný prostor společensky ustálených kulturních hodnot. Jedním z takových projevů je vydání Sborníku Bohumila Polana (1887-1971), který byl výjimečnou kulturní osobností Plzně, ředitelem tamní městské knihovny a vynikal v oblasti literární, výtvarné a divadelní kritiky.

Polan byl všestranně vzdělaný, uměl jasně myslet a formulovat, vyjadřoval se lehce, často poeticky bohatstvím slov a myšlenkových obratů. Jeho názory, opřené o znalosti filozofie i sociologie, byly koncem čtyřicátých let především na poli literární kritiky pronikavé, často objevné a mnohé z nich jsou aktuální dodnes.

Píše o "kritice kritiky", o nemravnosti v literární kritice, projevující se stranictvím, konkurenčním soupeřením, lehkomyslným ovlivněním přátelstvím, známostmi i náladovostí. Podle jeho názoru nejenom za poctivost uměleckého a literárního života je kritik povinen bojovat, ale i za očistu společenského života od klamu, lži a falše.

Zmiňuje odpovědnost kritika, jež by měl dílo zvažovat a posuzovat z hlediska jeho životnosti a to v celé šíři autora, v jeho možnostech vyjadřovacích, ve schopnosti žít uvnitř sebe, i s uměním. Podle Polana "váha kritikovy činnosti spočívá v přesvědčivé síle kontrolního zjištění, vzešlého ze srovnání obrazné skutečnosti díla s celkovou realitou životní".

V ten okamžik mi vytanul na mysl Egon Hostovský, mág slova, ekvilibrista s pocity tak živoucně plastickými, tak skutečnými a přitom tolik imaginativními, že četba jeho knih mi vždy skýtá nezapomenutelný zážitek. Kolik je dnes takových autorů? A nebo, existuje alespoň jeden jediný, jehož osobnost je tak pod kůži pronikavá? Možná málo čtu.

Shodou okolností píši tento text právě ve chvílích, kdy ke mně promlouvá pořad Setkávání Českého rozhlasu 3 -- Vltava s jiným literárním kritikem, Jiřím Brabcem. Mimo jiné byla tématem právě i otázka role a osobnosti kritika. Podle Jiřího Brabce když kritik něco za první republiky napsal, tak se o tom diskutovalo, protože byl respektovanou autoritou.

Dnes je situace údajně jiná, po osobnostech poptávka není a tak psát může každý, kdo ví, co je třeba napsat. "Doba je zvláštně uzpůsobena", dopovídá jedna z diskutujících a nadzvedává mě na židli otřelou intelektuální frází. Jako by doba byla cosi vzdáleného mimo nás, co nemůžeme ovlivňovat. Bohumil Polan by se dnes asi divil a nebo možná právě vůbec ne.

Sborník odborných statí i vzpomínek Bohumila Polana vychází ke 120. výročí jeho narození.a vydalo jej nakladatelství Cherm a Knihovna města Plzně.