Pravděpodobnost není jistota, proto je na místě myslet i na možnost katastrofického vývoje. Při představě, že dalším výstupem Čunkovy kauzy bude jmenování ministryní spravedlnosti Marie Benešové, někdejší dlouholeté prokurátorky protiprávního režimu, mi přebíhá mráz po zádech. Vysoká cena, kterou může vládní koalice zaplatit za Čunkovu tvrdošíjnost, odhaluje v plné hrůze důsledky jeho neochoty odstoupit pro politický vývoj země. V této vážné situaci je mi proto osobně trapné, že musím přisvědčit rozhořčení opozice, která zcela oprávněně kritizuje vládní koalici za nedůsledný a bezkoncepční přístup k setrvání Jiřího Čunka ve vládě po dobu jeho trestnímu stíhání a v posledních dnech také za bezprecedentní, zjevně protiústavní zásah nejvyššího státního zastupitelství do jeho kauzy.

Chování Jiřího Čunka lze do jisté míry pochopit. Z poměrné bezvýznamnosti lokálního politika se nenadále povznesl nejdříve k senátorskému křeslu, pak k úřadu místopředsedy vlády. Marcela Urbanová si trpělivě počkala až na jeho vzestup, aby se pak pokusila tvrdým úderem mu pokazit radost z úspěchu. Postiženému se ale nechce vzdát se snadno nabytého vysokého postavení. Trestní stíhání vnímá jako křivdu osudu. Nepřijal premiérovu nabídku, aby se na dobu trestního stíhání stáhl do ústraní a po jeho šťastném konci se vrátil zpět. Zřejmě měl obavy, že by mu jeho nástupce neuvolnil křeslo.

Jeho postavení je jistě nepříjemné a vyvolává otázku, zda lze chránit vysoké ústavní činitele před podobnými nehodami. Odpověď je záporná. Původce neoprávněného útoku lze samozřejmě vystavit soudnímu postihu, ale až dodatečně, kdy už může být kariéra politika definitivně v troskách. Jediná možná prevence je bezúhonnost politika ve všech možných ohledech a jeho připravenost nést vysoká rizika, přiměřená jeho vysokému postavení. Pády z velké výšky bývají bolestivé. Kdo nechce tuto nemilou skutečnost předem přijmout, nechť do výšek nešplhá.

Postoj Jiřího Čunka lze srovnat s chováním bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře. Jeho trestní stíhání má s Čunkovým společné kořeny -- v obou případech je v pozadí lidská zloba, ať již oprávněná či nikoli. Vladimír Mlynář odstoupil ihned, jakmile se dověděl ze sdělovacích prostředků, že ho policie vyšetřuje. Nezatížil svými problémy vládu a v průběhu trestního stíhání nevystupoval s veřejnou kritikou orgánů činných v trestním řízení. Jeho kauza nevyvolala žádný zásah "vyšší moci" v jeho prospěch. Spousta času, který kvůli Čunkově případu zmařila vláda a parlament, a také ztráta panenského pelu nestrannosti nejvyšší státní zástupkyně dokazují, že správný byl postup Mlynářův. Jiří Čunek dnes v malicherném zájmu své osobní kariéry ohrožuje existenci vlády. Zašel příliš daleko. Měl by pochopit, že je služebníkem státu, a neměl by si dovolit ohrožovat chod jeho orgánů kvůli svým osobním problémům, a to i v tom případě, že by jeho obvinění bylo neoprávněné. Jeho osobní zájem je ve srovnání se zájmem veřejným nicotný. Neodvrátí-li včasným odstoupením hlasování o důvěře vlády, měl by ho předseda vlády nemilosrdně odvolat.

Ostatně Jiří Čunek se v posledních dnech tužil, aby prokázal užitečnost svého stažení z vrcholné politiky bez ohledu na stav trestního stíhání. Místopředseda vlády, veřejně urážející poslaneckou sněmovnu, které je odpovědný, a obviněný, který zneužívá parlamentní půdy k urážení korunní svědkyně své kauzy jsou jevy, které do společnosti se slušnou politickou kulturou nepatří. Zvláště, když pověstným projevem v poslanecké sněmovně v pátek 15. června 2007 rozhněval kdekoho a navíc prokázal neuvěřitelně nízkou kulturu projevu.

V této souvislosti zasluhuje kritiku i přístup předsedy vlády k Čunkově aféře. Mirek Topolánek si v tomto případě vedl s tak přehnanou uvážlivostí až začal působit dojmem "chlapa bez gulí". Zřejmě nadhodnotil riziko odchodu KDU-ČSL z koalice, pokud by Jiřího Čunka vykázal z vlády. A přitakal nevyslovenému názoru lidovců, že stát je lénem politických stran, které si každá se svým kusem koláče moci může dělat, co se jí zlíbí. Domnívám se, že jeho uvážlivost byla přehnaná. Sotva se dá počítat s tím, že by Jiří N. Paroubek vzal do své vlády Jiřího Čunka, pokud by dostal po pádu Topolánkova kabinetu příležitost sestavit novou vládu. Lidovci se vždy snažili být ve vládě, a spojili by se patrně i s ďáblem, pokud by jim nabídl ministerská křesla. Stávají-li se spojením se svým předsedou nepřijatelnými pro partnery zprava i zleva, patrně by v případě nouze rychle pochopili, že Jiřího Čunka musí z vlády stáhnout. Ale i kdyby tomu tak nebylo: není ve veřejném zájmu, aby pokračovala ve svém působení vláda, která trpí nemravnost a účelové "ohýbání" práva k ochraně svého zpochybněného člena.

Čunkově kauze dodala možná v dobrém úmyslu zvláštní příchuť nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká nestandardním rozhodnutím o odnětí jeho věci přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a jejím přidělením jihlavskému Arifu Salichovi. Zvláštní je už její přístup k zmíněnému rozhodnutí: označila je za rozhodnutí nikoli své, ale nejvyššího státního zastupitelství, popř. jeho odboru trestního řízení, jako by za činy svých podřízených neodpovídala, či jako by rozhodnutí jejích podřízených mělo větší váhu než její vlastní. Současně se ale se zákrokem ztotožnila a celou věc zpolitizovala tím, že se vydala na půdu obou komor parlamentu, aby jej hájila. Když jí nebylo umožněno vystoupit před plenem poslanecké sněmovny, jednala aspoň ve výborech. Své názory sdělila také novinářům. Vzhledem ke svému postavení nejvyšší státní zástupkyně, právními předpisy vymezené pravomoci a veřejnému vystupování je Renáta Vesecká nepochybně za skandální zásah do Čunkovy aféry osobně odpovědná.

Vhodnost přidělení věci státnímu zástupci Radimu Obstovi zpochybňovali senátor Jaromír Štětina, Vladimír Hučín a další. Lze připustit, že tlak, jemuž byl státní zástupce vystaven, by mohl ovlivnit vztah k obviněnému. Bylo by proto moudré, kdyby se žalobce včas z případu vyloučil. Vedle toho je ovšem skutečností, že nadřízené Krajské státní zastupitelství v Ostravě nutnost odebrání případu nezjistilo, stejně jako nad ním stojící Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Opozice proto právem nastolila některé nepříjemné otázky. Především je to otázka po věcné příslušnosti nejvyššího státního zastupitelství pro zmíněné rozhodnutí. Renáta Vesecká si ve svůj prospěch vykládá ustanovení §25 tr. ř. , který určuje pravidla pro rozhodování sporů o příslušnosti soudů a ministerstvo spravedlnosti ji v tom podporuje zejména výkladem 1. náměstka Vladimíra Krále. Pana náměstka si hluboce vážím jako slušného člověka a skvělého odborníka a nemám pochybnosti o charakterových vlastnostech, odborné vyspělosti a inteligenci paní nejvyšší státní zástupkyně. Tím více mě mrzí, že jejich výklad působí na opozici a bohužel i na mne dojmem účelového "ohýbání" práva. Rozhodování sporů o příslušnost soudu totiž vždy přísluší nejblíže vyššímu soudu, společně nadřazenému oběma stranám sporu. Oprávnění nejvyššího státního zastupitelství mělo být v tomto případě dáno tím, že Okresní státní zastupitelství v Přerově, jemuž byl případ odebrán, podléhá Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, zatímco pražské státní zastupitelství, na které si přáli případ převést Čunkovi obhájci, spadá do obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jenže příslušnost pražského státního zastupitelství byla dána pouze zbožným přáním obhájců, takže žádný kompetenční spor, který by mohlo NSZ řešit, ve skutečnosti neexistoval. Rozhodnutí NSZ bude mít do budoucna význam nebezpečného precedentu: každý, kdo bude chtít vyvolat průtahy ve svém trestním stíhání, navrhne odebrání své věci dosavadnímu státnímu zastupitelství a její předání jinam, mimo působnost příslušného vrchního státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství bude nuceno se takovým návrhem zabývat, aby se nevystavilo podezření, že nerespektuje zásadu rovného přístupu občanů k právu.

Další nepříjemnou otázkou je, zda vůbec existovaly přiměřené věcné důvody pro neobvyklý zásah nejvyššího státního zastupitelství. Nelze apriorně vyloučit jejich existenci, protože výskyt závad v postupu státních zastupitelství není ničím neobvyklým. Pochybnost vzbuzuje okolnost, že odebrání případu přerovskému státnímu zastupitelství není výstupem z výkonu dohledu nadřízeného krajského, popř. vrchního státního zastupitelství. Znám jen ty důvody, které zaznamenala z různých vystoupení Renáty Vesecké média. Vážnou námitkou proti postupu orgánů činných v trestním řízení je výtka, že nebyl vyšetřován případ, ale člověk, přičemž Čunkovy finanční poměry byly zjišťovány za mnoho let dozadu. Proti tomu lze ovšem namítat, že dle vyjádření nejvyšší státní zástupkyně její podřízení rozhodli, aniž by měli nastudovaný celý trestní spis, což bych považoval za základní podmínku pro hodnocení postupu vyšetřovatele a dozorujícího státního zástupce, kteří jsou ve svém počínání procesně nezávislí. Další výhradou je údajné vypršení lhůty přidělení případu přerovskému státnímu zastupitelství. Přidělení se mělo vztahovat jen na prověření trestního oznámení, ale podle mínění Renáty Vesecké po sdělení obvinění měl být spis vrácen zpět vsetínskému státnímu zastupitelství. To je ovšem sporný názor. O předání věci do Přerova zřejmě rozhodlo krajské státní zastupitelství, aby chránilo průběh vyšetřování před místními vlivy. Bylo jeho věcí, aby po sdělení obvinění posoudilo vhodnost dalšího přidělení případu. Pokud v pokračování vyšetřování přerovskými orgány nevidělo závadu, byla to věc jeho nezávislého rozhodnutí, ke kterému mělo odpovídající pravomoc. Nejvyšší státní zástupkyně by je mohla hodnotit v případě, že by na základě stížnosti vykonalo ve věci dohled vrchní státní zastupitelství a stěžovatel by se k ní obrátil s námitkami proti jeho výsledku. Konečně se přičítá k tíži orgánům činným v trestním řízení, že vyšetřovatel si vyměnil několik e-mailů se svědkyní Marcelou Urbanovou. Jejich obsah je vcelku nevinný, ale zejména informace o nich byla obstarána hackerem, čili jde o nezákonně získaný a tedy procesně nepoužitelný důkaz, jímž se státní zastupitelství nemělo zabývat. Nejsou-li ještě další důvody k odebrání věci státnímu zástupci Radimu Obstovi, které zůstaly skryty, domnívám se, že ty uvedené nejsou tak závažné, aby Renáta Vesecká musela kvůli nim volit nestandardní, sotva omluvitelný postup, a riskovat svou dobrou pověst a možná i postavení.

Zajímavou otázku nastolil Luboš Zaorálek, kterého znepokojil osud ostatních "zákazníků" přerovského státního zastupitelství. Jeho pochybnosti mají racionální jádro: pracuje-li státní zástupce Radim Obst skutečně tak špatně, že k prověření kvality jeho práce v případě kauzy Jiřího Čunka bylo třeba provést mimořádný zákrok, pak je třeba logicky počítat s možností, že zásadních chyb se dopouštěl i jinde. V tomto případě by bylo na místě uplatnit podobný postup, jaký kdysi použila PČR po odhalení trestné činnosti manželů Stodolových, čili prověřit všechny jeho spisy za několik let dozadu.

Celý postup nejvyšší státní zástupkyně se vymyká běžnému průběhu vyřizování stížností účastníků trestního řízení. K bezprostředním zásahům nejvyššího státního zastupitelství do "živého" případu, vedeného u okresního státního zastupitelství, běžně nedochází. Dokonce si myslím, že odebrání věci Jiřího Čunka přerovskému státnímu zástupci je naprostou výjimkou. Potěšilo by mě, kdyby mě Renáta Vesecká vyvedla z omylu uvedením jiného obdobného případu. Zatím vše nasvědčuje tomu, že došlo k zcela mimořádnému zákroku pouze proto, že se jedná o mimořádného obviněného. Byla tak porušena rovnost občanů před zákonem, jeden z pilířů ústavního práva v celém civilizovaném světě. Výsledkem opatření je zběsilá reakce právem rozhořčené opozice, která ohrožuje stabilitu vlády a existenční jistotu Renáty Vesecké, možná i ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Jiřímu Čunkovi zásah pomohl méně než se zdá, ba spíše mu uškodil. Přinesl mu odklad rozhodnutí o výstupu z uzavřeného vyšetřování přibližně o dva měsíce. Doufám však, že není apriorně dána záruka zastavení trestního stíhání státním zástupcem Arifem Salichem. Je nyní v zájmu obviněného, aby se případ dostal k soudu, kde budou výsledky vyšetřování zhodnoceny před zraky veřejnosti. Zastavení trestního stíhání státním zástupcem by totiž mělo za následek trvalé ulpění podezření na Jiřím Čunkovi, že by bez pomoci Renáty Vesecké svou nevinu neuhájil. To snad není cílem jeho snažení.