Strana Zelených, jejímž předsedou je ministr životního prostředí Martin Bursík, ve svém volebním programu Kvalita života ještě v roce 2006 slibovala: „...v souladu se společným prohlášením ministrů životního prostředí EU 25 prosazujeme snížení emisí skleníkových plynů o 50 % do roku 2050 ve srovnání s rokem 2000.“ Tyto sliby se však záhy po volbách staly dávno zapomenutou minulostí.

Na „oko“ sice pan ministr Bursík pro snižování emisí skleníkových plynů stále horuje, konkrétní závazek, navíc přesně odpovídající jeho předvolebnímu slibu, však odmítá.

Bursík, společně s premiérem Mirkem Topolánkem, žijí v naivně trapné naději, že lze vše smést ze stolu tvrzením, že snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 o 50 % ve srovnání s rokem 2000 je cílem, jehož splnění nelze ovlivnit.

Zvláštní je, že se to zcela opačně jeví například Velké Británii, kde si stanovují ještě vyšší cíle, ale tam asi nemají takové odborníky na ekologii, jakými jsou Bursík a Topolánek.

Rovněž mohu pana premiéra ujistit, že pokud doufá, že Evropská unie nebude podporovat snižování emisí skleníkových plynů, pak se velice mýlí, čemuž se, vzhledem k jeho odborným znalostem v této oblasti, nelze divit. EU má totiž eminentní zájem na zlepšování či udržení klimatu, jako ho známe dnes. Jakýkoli systém obchodování s emisními povolenkami v rámci evropského společenství bude zaměřen na stimulaci ke snižování emisí skleníkových plynů. Nic tedy nebrání tomu, aby byl konkrétní cíl do zákona o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů nyní zahrnut.

Zdravý život nás všech závisí na kvalitě životního prostředí. Snížením produkce emisí skleníkových plynů může ČR přispět k růstu kvality života obyvatel planety Země. Nekontrolované vypouštění škodlivých exhalací je zcela neslučitelné se zdravím životem, avšak patrně zcela slučitelné se svědomím a politickými zájmy představitelů SZ a ODS.

Od ministra životního prostředí, který je navíc členem Strany zelených lze, mimo jiné, očekávat předkládání legislativních návrhů, které mají zlepšovat a ochraňovat životní prostředí. Předpoklad je to logický, leč na domácí politické scéně velmi naivní, až utopistický.

Jako příklad Bursíkovy antiekologické politiky může posloužit vládní návrh o předcházení ekologické újmy a o její nápravě. Jak již sám název vládní předlohy napovídá, mělo by se jednat o zákon, který řeší případné ekologické újmy při stavbách či vybraných provozních činnostech. Jak se bohužel u Bursíkových návrhů zákonů stává pravidlem, jedná se o mylný předpoklad, neboť tento Bursíkův vládní návrh spíše pomáhá podnikatelům, a to na úkor daňových poplatníků a zcela mimo ekologické zájmy státu. Přestože žijeme všichni ve stejném prostředí, ať již volíme ČSSD, ODS nebo SZ, ekologická politika v barvách Strany zelených chrání podnikatele, ale nikoli životní prostředí a zatěžuje daňové poplatníky, což je pro ČSSD zcela nepřijatelné.

O výše uvedeném svědčí nesporně zejména ustanovení (§5 a §12/4 v kombinaci s § 13) výše uvedeného Bursíkova návrhu zákona, který v podstatě znamená, že opatření za ekologickou škodu způsobenou podnikatelem ponese stát a nikoliv osoba, která ekologickou újmu způsobila.

Bursíkův návrh zákona by měl řešit ochranu životního prostředí formou ukládání preventivních a nápravných opatření v návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. „Tato směrnice však, na rozdíl od Bursíkova návrhu zákona, vychází z principu „znečišťovatel platí“ a nikoliv „znečišťovatel je od placení osvobozen“ .

Narozdíl od ministra Bursíka je však ČSSD přesvědčena, že podnikatel, který má zájem stavět a vyrábět ve více, z hlediska ekologických parametrů, preferované lokalitě, by měl platit náklady spojené se zachováním životního prostředí a navíc, jako bonus na vlastní náklady odstranit nežádoucí ekologické zátěže. Je pouze na volbě podnikatele, zda se mu vyplatí stavět na takových ekologicko-exkluzivních místech, anebo zda je výhodnější stavět v méně ekologicky náročných lokalitách, a to plně v intencích hesla, že „ekologické je zároveň ekonomické“.

Tato logika ČSSD však není vlastní panu ministrovi Bursíkovi, který ve svém návrhu nechává jak černé skládky, tak i paradoxně některé a ne nepodstatné ekologické škody způsobené podnikatelskými aktivitami na státu. Tím říká, že podnikatelé, kteří mají to „štěstí“ a nejsou mezi provozovateli uvedenými v příloze směrnice, nemusí mít obavy z toho, že ponesou náklady za odstranění jimi způsobené ekologické újmy. Tyto náklady mají, podle Bursíka, nést daňoví poplatníci, kteří se tak stanou sponzory bohatých podnikatelů.

Sociální demokracie vnímá předmětný vládní návrh zákona jako potřebný, avšak v předložené formě jako zcela nedostatečný a společensky a ekologicky neúnosný. Proto se poslanci ČSSD budou snažit přesvědčit Poslaneckou sněmovnu, v souladu s principem udržitelného rozvoje a v souladu se svou sjezdovou rezolucí o nutných změnách, které mají za cíl chránit naše nejcennější bohatství, životní prostředí.

Autor je stínovým ministrem životního prostředí ČSSD