Autor tohoto příspěvku nemá žádný vyhraněný názor na to, zda mu budova knihovny navržená panem Kaplickým připadá hezká nebo ošklivá. Připadá mu velmi zvláštní. I tak ale prožil tolik radosti, když se postupně dozvídal, že Národní knihovna bude mít tuto novou budovu, jaká bude a kde bude stát. Když postupně začínal chápat myšlenku navržené stavby a začali se k němu dostávat první informace o tom, jak je navržen její interiér. Jeho přátelé, vesměs mladí studenti, sdíleli nadšení s ním, a pramálo je zajímalo, jestli má být budova zelená nebo červená.

Ukázalo se, že to nakonec musel být člověk žijící dlouhodobě v zahraničí, kdo dokázal velmi bystře pochytit jeden ze základních problémů Prahy a odvážit se kontrovat mu. Našemu hlavnímu městu se zoufale nedostává veřejných prostor vysoké kvality. Děláme si z našeho města historický skanzen a div se nepřetrhneme v tom, ukazovat turistům jak je nádherné. Ale žít tady, na to to moc není. Jak jinak si vysvětlit, že jen co začne víkend, utíkají pražané masově na chalupy?

Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, dvě důležitá centra, a přesto jsou přecpaná turisty, špinavá, a člověk tam vpodstatě nemá co pohledávat. Karlův most. Pěkné, ale pro Pražana mrtvé. Kde jsou všechna ta místa, kam by člověk přes den zašel odpočívat, všechny ty pěkné venkovní kavárny, jak je známe z jiných Evropských měst? Proč i těch málo potenciálně příjemných míst i ty nejmenší trávníčky město oplocuje? ZDE a ZDE a ZDE a tady ZDE.

A najednou přijde člověk, jakoby spadl z Marsu, má postavit knihovnu, ale hned ví, že je potřeba udělat to tak, aby z ní bylo právě takové veřejné místo vysoké kvality. Rozlehlá čítárna s výhledem na Prahu! Promenáda s potůčkem! Knihy jsou uloženy v důmyslných skladech a prostor je věnován lidem! Ne nějaký šedivý zatuchlý sklad knih s výdejním pultem, ale živé místo, kde je radost být, kam pro příjemnou atmosféru člověk rád zavítá i když si zrovna nechce půjčit knihu. Ale k tomu všechny ty vzácné knihy, které na tom místě může člověk otevřít a číst. Tak pěkná kombinace! A přesto, kdyby byl Kaplický tušil...

Knihovna je zvenčí buď pěkná nebo hnusná, záleží na tom, koho se člověk zeptá. Architektura je dobrá nebo špatná, hlavně je to jedno. Nezáleží na tom. Ta věc je nevšední, vyvolává diskuze. Je živá. Není to šedivá nevýrazná budova, ,,moderně'' skleněná nebo bezduše okopírovaná ze stylu některého z jiných století. Lidé, kterým připadá hezká, i ti, kterým připadá nesmírně ošklivá, se přijdou podívat. Budou o ní diskutovat a přít se. Turisté se budou divit, budou se zajímat, my jim to budeme ukazovat. Najednou něco, co do vší té pražské zatuchlosti přináší trošku života, trošku něčeho, co není mrtvé. A přeci nejspíš ne...

Na věc existuje další pohled. Tu zatuchlost si uvědomil i ředitel Národní knihovny Ježek. Sto let nevypsala Praha žádnou mezinárodní architektonickou soutěž. Celá ta záležitost, knihovna, soutěž, mělo to být něco živého, něco prestižního. Kaplického návrh mezi ostatními vybočoval o mnoho a byl zvolen jednomyslně. Pan Ježek si představoval, jak základní kameny Národní knihovny přijedou položit knihovníci z celé země. Národ sobě! Národ PROTI sobě...

Ještě jiný pohled. Jak již bylo řečeno, vůbec tu nejde o jednu hromadu plechu. O tu až v poslední řadě. Jde o architekturu, která se bude v Praze stavět, o mezinárodní soutěže, které se budou konat, o lidi, které tento projekt nadchne nebo odvrátí, o tvář, kterou město přijme. Může říct: ,,Jsem skanzen, bývalo jsem krásné, ale teď jsem mrtvé, nedokázalo jsem přežít komunistickou šeď paneláků.'' Po tomto fiasku, kdo by si v budoucnu dovolil navrhnout nějakou netuctovou stavbu? Kdo by se v budoucnu účastnil architektonických soutěží a vkládal do nich práci, která je k ničemu? Za tou knihovnou totiž čekají další stavby a ty dnes také zprovodíme ze světa. Praha může také říct: ,,Žiju. Jsou tu dobré staré budovy a staví se tu zajímavé nové. Je tu pohyb, je tu změna.'' Jenže to neřekne.

Tady totiž vážně už nějak život není, je tu pusto jak na poušti. Knihovna na Letné se nestaví, zato se tam staví obrovské podzemní parkoviště a dálniční křižovatka, slavně se tak pokračuje ve výstavbě komunistického systému, v rámci kterého dříve vznikla například severojižní magistrála. Kultura nikoho nezajímá, naši přední politici ji s nekonečnou lehkostí vraždí svými výroky, že Národní knihovna rozhodně není prioritou, že na ní nejsou peníze, že se s ní do budoucna nepočítá, nebo že jí přeci můžeme postavit na Strahově nebo ve Stodůlkách. Vypsané mezinárodní soutěže si neváží, však prý vypíšou jinou.

Ještě jeden pohled. Kdosi ze sdružení Auto*mat spočítal, že kdyby se nepostavilo těch zoufalých šest kilometrů dálnice skrz město mezi Malovankou a Pelcí-Tyrolkou, byly by peníze na docela dost takových národních knihoven, asi tak na osmnáct. Každých 400 metrů vnitřního městského okruhu jedna. Jenže co bychom s nimi dělali...

A tak autora a jeho kamarády nadšení zase přešlo, což je, jak jsem již poznamenal, mnohem mnohem významnější, než jedna malá hora plechu kdesi na Letné. Bude mít ještě dost času přemítat, jestli by se mu nakonec vlastně líbila nebo ne. A přece ho hřeje na srdci, že takový svěží nápad alespoň přišel, že se o to někdo pokusil.