To jsou poměrně závažná tvrzení a je proto dobré podívat se na ně poněkud blíže. Začněme argumenty, které uvádějí reprezentanti menšinového, souhlasného názoru na výstavbu radarové základny. Jejich hlavní argument je, že nás základna ochrání před teroristy, příp. před útokem z Íránu. Vedlejšími argumentem pak je jakási povinná vděčnost vůči USA za naše osvobození ve II. světové válce, spojenecké závazky apod.

Pro základnu

Tedy především, před teroristy nás protibalistické rakety ochránit v žádném případě nemohou. Prostředky teroristů jsou bomby kladené jednotlivci či skupinkami jednotlivců. Na ty určitě nelze střílet protibalistickými raketami a zaměřovat je radarem. Na první pohled se zdá být vážnějším argumentem hrozba z Íránu. Této hrozbě jsme ochotni věřit zvláště, pokud si spojíme obraz sebevražedných atentátníků s islámským režimem, který v této zemi panuje. Jenže nikdy v dějinách se žádný stát, byť v jeho čele stáli sebefanatičtější vůdci, nechoval sebevražedně. Ani Hitler, Čingischán či Stalin nechtěli spáchat sebevraždu. Oni chtěli ovládnout svět! Sebevražední atentátníci jsou jen nástroji podobných vůdců, ale nikdy nejsou těmito vůdci samými. Proto je zásadní rozdíl mezi jejich chováním, kdy ve prospěch nějaké skupiny, např. náboženské, jsou ochotni obětovat svůj život, a chováním této skupiny jako celku a především jejich vůdců, kteří život rozhodně obětovat nechtějí, pokud mají byť sebemenší šanci na přežití.

Pokud by Írán někdy ve vzdálenější budoucnosti vyvinul jaderné zbraně a mezikontinetální rakety, vždy je bude mít jen jako prostředky k odstrašení případných útočníků. Jeho budoucí síly nikdy nebudou tak velké, aby měl sebemenší naději, že unikne naprostému jadernému zničení, které by mu způsobily odvetné údery ze strany USA, ale také např. Francie a jiných zemí.

Samotná logika jaderné války je ale zvrácená. Vyhrát ji nemůže nikdo, i když si to vedení nejmocnější světové mocnosti nechce připustit a stále se řídí koncepcí preventivních jaderných úderů. Touto zemí jsou právě USA.

Další dva argumenty pro základnu jsou neuvěřitelně "povrchní". Žádná smlouva nás k ničemu takovému nezavazuje. Naši partneři v NATO i v EU byli velmi nemile překvapeni separátním vyjednáváním našich vlád a vlády Polska s USA.

Nejsme ani povinni k nikomu takovou vděčností, která nás zbavuje práva hájit naše vlastní zájmy. Nejen, že USA osvobodily ve II. světové válce jen malou část našeho území, ale především to nedělaly z nějakého altruismu. Po napadení USA Japonskem jim totiž A. Hitler vyhlásil válku a nacistické ponorky začaly napadat americké lodě. Z vůle Hitlera zahájená válka nemohla být ukončena jinak než úplnou porážkou nacismu a bezpodmínečnou kapitulací. Logika války pak dovedla americké vojáky až do Plzně.

Proti základně

Jaký je tedy skutečný účel radarové základny USA? Jestliže v žádném případě nemá sloužit k odvrácení útoku z Íránu, který nikdy nepřijde, ani k boji proti teroristům, což je nesmysl, zůstává již jen Rusko a Čína jako noví konkurenti v boji o ovládnutí zdrojů strategických surovin, především ropy. Radarová základna zde může sehrát roli špionážní -- je schopna monitorovat území Ruska i testy nových ruských mezikontinentálních raket, jako první část většího systému pak může posílit vojenskou a psychologickou převahu USA nad těmito konkurenty. Vedlejším, i když vůbec ne zanedbatelným efektem, je posílení amerického vojenského a politického vlivu ve střední Evropě.

Samotnou základnu je však nutné chápat jakou součást dlouhodobé americké agresivní strategie, která se snaží maximálně využít dočasné vojenské převahy USA k ovládnutí jak zdrojů strategických surovin, tak tras pro jejich dopravu ke konečnému spotřebiteli v Americe. Z této perspektivy se stanou pochopitelné jak válečné konflikty v Afghanistánu, kde se bojuje s dřívějšími spojenci, vycvičenými a vyzbrojenými USA a Velkou Británií, tak i útok na Írák, rovněž dříve podporovaný vojensky i zpravodajsky, ale také v Kosovu, Čečensku a jinde. To vše se odehrává v perspektivě očekávaného trvalého růstu cen těchto surovin, způsobeného rostoucími náklady na jejich těžbu při klesajících zásobách.

Z hlediska zájmů České republiky i Evropy jako celku je výhodnější spolupráce s Ruskem, které stále ještě má velké zásoby ropy, zemního plynu a dalších surovin a představuje rychle rostoucí trh pro odbyt průmyslových výrobků, než konfrontace s ním. Obdobně Rusko má zájem o rovnoprávné obchodní vztahy s Evropou a o nákup jejích technologií. Z hlediska zájmů, tj.zisků amerických ropných a plynárenských společností tomu tak ale není. Současná vojenská převaha USA jim dává naději na přímé zmocnění se ropných polí, a to nejen v Iráku, potenciálně snad i v Íránu, ale i v samotném Rusku. Po jistou dobu, za rozkladné vlády B. Jelcina, se jim to dokonce i dařilo, o čemž lze nalézt podrobné informace v textech profesora W. Engdahla, publikovaných i u nás, ale také u dalších autorů (viz především zde: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=7098 ).

Pro dosažení tohoto cíle jsou americké vládnoucí elity ochotny prakticky k čemukoliv. Rozpoutat válku na základě naprosto vylhaných důvodů, jak tomu bylo v případě Iráku, omezovat občanská a lidská práva vlastních občanů, či věznit po neomezenou dobu a bez jakéhokoliv soudu své skutečné i jen domnělé nepřátele a podrobovat je mučení.

Souhlasné rozhodnutí naší vlády s výstavbou americké vojenské základny u nás vede k tomu, že se na této válečnické strategii a na těchto zločinech budeme podílet. V rozporou s našimi národními zájmy přispějeme rovněž k narušení procesu evropské integrace a poneseme důsledky agresivní politiky, která nám nic nepřinese jen škodu. A to i ekonomickou.

Pravděpodobné důsledky

Jak Rusko, tak nesmírně bohatá Čína (z hlediska finančních rezerv) zareagují v duchu vojenské logiky, a již i zareagovaly, a začnou přijímat protiopatření v podobě růstu vlastních zbrojních výdajů, vývoje dokonalejších zbraní a všeho toho, co tvoří obsah termínu "závody ve zbrojení". Svět, tj. i naše země bude vtažen do této spirály zbrojení a růstu vojenského napětí. Místo investic do pokročilých a ekologicky šetrných technologií budeme investovat do nákupu a vývoje zbraní. Školy se budou z finančních důvodů rušit, životní náklady porostou, na zdravotnictví a ekologická opatření budou zoufale chybět prostředky, ale vojenských základen a nesmírně drahých zbraní bude přibývat. To vše ovšem musí někdo zaplatit. Je jasné kdo to bude, jsme to my. To z našich daní to vše bude financováno.

Aby vlády udržely "poslušnost svých občanů" budou z peněz těchto občanů samotných financovat nákladné propagandistické kampaně, jim nakloněné sdělovací prostředky budou systematicky lhát a zatajovat důležité informace. Ovšem to nepopisuji vzdálenou budoucnost v cizí zemi, ale naši přítomnost. Právě toto se nyní děje, právě takovou kampaní byl vládou pověřen p. Klvaňa. Vypadá takto demokracie? Skutečně se navrátila vláda do rukou občanů, jak to zpívala Marta Kubišová v listopadu 1989?

Pokud je můj odhad budoucích událostí správný, a já myslím, že ano, pak nás čeká i omezování lidských a občanských práv, jak se to již děje v USA. Takový vývoj je nevyhnutelný vždy, když vláda a politikové jednají v rozporu se zájmy a přesvědčením většiny občanů. K potlačení jejich nesouhlasu a udržení vlastní moci je nutné nejen systematicky lhát, ale také přijmout opatření k umlčení kritiků a veřejnosti vůbec.

Naprosté selhání systému zastupitelské demokracie

Po listopadu 1989 jsme věřili, že jsme si konečně vybojovali demokracii a budeme si vládnout sami. S úžasem nyní hledíme na naše vlády, které často dělají pravý opak toho, co si občané přejí. Veřejné sdělovací prostředky se staly prostředky propagandistickými místo toho, aby sloužily veřejnosti.

Záměrně píši vlády, neboť se to netýká jen jedné či druhé, ale všech, stejně jako i všech politických stran. Sám příklad americké vojenské základny může sloužit jako důkaz pro toto tvrzení. První nabídka z naší (!) strany (poslancem za ODS) byla odeslána do USA již v roce 2000, jeden ministr obrany za ČSSD obhajoval tento záměr již v roce 2002 atd. Pochopitelně, nejde jen o základnu. Míra korupce, arogance a zneužívání moci u našich politiků přesahuje snad již únosné meze.

Již máme zkušenost i s tím, že nové politické strany nepředstavují řešení problému, ale samy se zapojí do tohoto systému zneužívání moci tak rychle, jak jen dovedou.

Přímá demokracie -- nejefektivnější řešení

Občanský požadavek celostátního referenda, v němž by měla být otázka americké vojenské základny rozhodnuta, proto není jen zcela demokraticky oprávněným požadavkem, ale krokem daleko přesahujícím tento konkrétní případ.

Je to cesta k transformaci naprosto nefunkčního systému zastupitelské demokracie v demokracii přímou. Pochopitelně největší zkušenosti s tímto systémem mají ve Švýcarsku, klasické zemi přímé demokracie. Avšak zemí s rovněž vysoce rozvinutou přímou demokracií je Kalifornie a také nám územně blízké Bavorsko.

Stručně shrnuto znamená přímá demokracie právo občanů rozhodnout kteroukoliv politickou otázku přímo svým hlasováním v referendu, jehož výsledek je závazný pro všechny státní orgány, a to od úrovně obce až po úroveň celostátní. Je to také právo občanů iniciovat toto referendum a rovněž právo odvolat jimi zvolené politiky kdykoliv prostřednictvím referenda. Právě takto byl ze své funkce odvolán předcházející kalifornský guvernér. V anglické zkratce je pak tato podstata přímé demokracie vyjádřena písmeny IRR (I- iniciativa, R -- referendum, R -- odvolatelnost).

Podle provedených statistických šetření vede přímá demokracie ke zvýšení efektivity v nakládání s veřejnými financemi a k omezení korupce.

Přímá demokracie neruší ovšem systém zastupitelské demokracie, jen vytváří k němu paralelní systém pro přímé uplatnění občanské moci. Tento systém dává do rukou občanů nástroje pro účinnou kontrolu politiků i pro přímé rozhodování o věcech jejich společného zájmu.

V souvislosti s americkou vojenskou základnou u nás však můžeme zdůraznit ještě jeden aspekt. Vláda a politikové vůbec ztrácejí v tomto systému možnost rozhodovat proti vůli občanů, kteří je do jejich funkcí zvolili. A to je podstatné.

Každé rozhodnutí vlády či parlamentu může být v referendu napadeno a zamítnuto. Zákony, které politikové nechtějí přijmout, např. o omezení jejich vlastní imunity, mohou být na základě občanského návrhu odhlasovány v referendu.

Cesta k prosazení

Dosáhnout tohoto vysněného stavu lze u nás jen cestou intenzivního nátlaku ze strany občanských iniciativ, příp. i snad nějaké nové politické strany prosazující model participativní společnosti, pokud by vznikla. Ale v obou těchto případech je nutné požadovat, aby si tyto politické subjekty především samy řídily principy, které chtějí prosadit pro celou společnost. Jinak řečeni, požaduji-li odvolatelnost politiků voliči, uzákonění celostátního závazného referenda apod., musí být tyto nástroje použity především ve vlastních stanovách těchto subjektů, tj. v právu členů přímo volit a odvolávat stranické funkcionáře, stejně jako řešit stranické otázky formou vnitrostranického referenda. Již dnes máme celou řadu subjektů, které toto téma jen zneužívají k vlastnímu zviditelnění a nalákání naivnější části voličů. Po získání moci pak na své sliby rychle zapomínají, jak nám právě předvádí Strana zelených.

Je ale nutno zdůraznit, že ani sebelepší stanovy občanského sdružení či oné nové politické strany nic neznamenají, pokud se do jejich aktivit nezapojí velké množství "obyčejných" občanů, pro něž bude právo rozhodovat o sobě samých prostřednictvím nástrojů přímé demokracie klíčovou, zásadní hodnotou.

Pokud budou jen slepě následovat své "vůdce" stvoří jen další zkorumpovanou politickou stranu, jakých již máme dvanáct do tuctu.

Máme naději?

Určitě ano! Jen před pár lety se zdál pád totalitního režimu něčím velmi nepravděpodobným. A přece k němu došlo.

Samotnou základnu odmítli místní obyvatelé v referendu prakticky ve všech obcích v okolí plánované stavby. To jsou právě zárodky autentické občanské společnosti, tj. společenství aktivních lidí, kteří bojují za své právo rozhodovat sami o sobě. V tomto boji by žádný člověk, který si váží sám sebe, své svobody a nezávislosti naší země, neměl stát stranou.