Nic není. Pokud něco je, nemůžeme o tom nic vědět.

Na případ radar jakoby přesně dosedlo heslo řeckých skeptiků. Je signifikantní, jakým způsobem se na veřejnosti politicky manévruje americkým radarem. Na úplném začátku jsou tajná mezivládní jednání. V tomto stádiu politická reprezentace naprosto vyřazuje veřejnost z jakéhokoliv podílu na rozhodování, který je nesporně podložen pouhým zastupitelstvím politických reprezentantů. Po prozrazení následuje doba mlčení, v níž je prověřena možnost všechno nechat dostatečně odstát a zkusit, jestli třeba nebude reakce veřejnosti natolik slabá, že nebude třeba vyvíjet žádnou další aktivitu a jednat přitom podle původního utajovaného záměru.

Pokud ale veřejnost s neodbytnou otravností problém pitvá, začíná požadovat odpovědi a hrozí, že by mohl následovat zvrat (nikoliv v samotném průběhu jednání, které může dopadnout zcela libovolně, ale v tom, jak jsou politicky hodnoceni protagonisté mocenského aktu), je nutné začít mluvit. Nikoliv ale s cílem seznámit veřejnost se správou její vlastní moci, nýbrž zkoušet různá "opatření" vedoucí k paralýze veřejného vlivu. Nejprve se tedy zkouší taktika bagatelizace. V této fázi je problém zlehčován (vzpomeňte na slova o "pouhém radaru", který je ve skutečnosti nedílnou a nenahraditelnou součástí významného tahu na geopolitické šachovnici) a je tedy naznačováno, že veřejnost nemá žádný důvod k obavám, natož k vměšování se.

Pokud tato taktika selhává, je nutné přijít s takovými řešeními, která už připouštějí otevřenou diskusi. Je však nutné diskutovat takovým způsobem, který, bez ohledu na objektivitu, zachová vše v dostatečné vzdálenosti od "chřtánu" veřejného mínění. Po pokusu přivlastnit si právo na rozhodnutí (např. zaštiťování se ústavním právem, které však zdaleka není jednoznačné v této konkrétní otázce), přichází tedy na řadu snaha vštípit veřejnosti dostatečně to, že politické reprezentaci jde o veřejné blaho, které by veřejnost mohla svým nerozvážným a dostatečně nepromyšleným vetem poškodit. Pilotním argumentem přitom může být třeba tak stupidní politický žvást, jako že se jedná o obranu proti mezikontinentálním raketám z Íránu, notabene o obranu území, na kterém má být radar umístěn.

I k průměrnému občanovi se ale nakonec donese, že daleko větší obavu mají USA ze skutečných konkurentů než ze zemí, které jsou schopny zničit jediným úderem, ačkoliv se to neuvěřitelně pitomá mainstreemová média snaží téměř dokonale ignorovat. A proto nezbývá, než začít mluvit o odbornosti. Ta samozřejmě veřejnosti chybí, kdežto legislativa a exekutiva volená z toho hnoje, který je ve volbách potřeba zpřeházet, odborností přímo emanuje. Tristní pohled na ty génie průměru, kteří jsou často diletanty i ve sféře, která jim byla politicky obětována, však nemůže veřejnost uspokojit do takové míry, aby bylo možné považovat věc za vyřízenou. Na poli racionality zvítězit nelze -- pokud by to bylo možné, nevydali by se touto cestou.

Proto své místo najde i zastrašování všemi možnými důsledky toho nerozumného a nekvalifikovaného rozhodnutí, ke kterému se společnost chystá. Od možného napadení země suicidním Íránem až po přiblblé vyhrožování povinnou vojenskou službou. Mezi tím se už také začíná hra na poskytování informací, které však mohou být podávány jen zástupci armády, protože nikdo jiný k těmto tajným informacím nemá přístup. Jinými slovy, řekneme a zodpovíme pouze to, co chceme, což umožňuje o některých věcech vůbec nemluvit, aniž by někdo mohl namítnout, že informace nejsou k dispozici.

Nakonec, aby se repertoár uzavřel, je na nejpálivějších místech nabídnut úplatek, aby tam, kde jsme byli rozhodnuti posloužit mocenským zájmům jiné země, byl dostatečný klid. Tím se repertoár sice vyčerpal, v zásadě to ale nevadí ani tehdy, když odpor trvá. Je možné ho výše uvedenými způsoby utlumit a nadále pouze kombinovat použitá řešení. Zvládnutí odporu veřejnosti je pouhý mechanický postup, při jehož dodržení odpor narazí na neprostupnou bariéru politické (z)vůle. Přes ni by se mohla přehoupnout už jedině revoluce...:)

Rozsviťme si vlast! Bude to stát jenom pár miliard...

Velmi specifické politické řešení je modelováno také za cílem prosadit olympiádu v České republice. Zde se přitom jedná o ještě drastičtější zúžení výkonu moci než v případě snahy stát se nástrojem v boji mocností. Měli bychom si nejprve zobecnit, o co se vlastně v těchto olympijských hrách hraje. Jde o to, že zastupitelstvo právě jednoho českého města (s většinou jedné strany) a právě jedno občanské sdružení vstoupilo do konkurzu o uspořádání jedné z nejnákladnějších globálních událostí na této planetě. Při velikosti České republiky přitom je nezpochybnitelné, že náklady tohoto projektu ponese celá společnost a nikoliv město, byť hlavní, natož nějaké občanské sdružení!

V prvé řadě je ze strany odborníků, ekonomů, zpochybňována záruka návratnosti investic, které si pořádání akce takového rozměru vyžádá (přesněji řečeno už vyžádalo, protože pouhé zpracování přihlášky do konkurzu o olympijské hry stálo několik milionů korun a bez ohledu na výsledek už se rozjíždí propagační kampaň). Ano, investice často mají být vloženy do infrastruktury (z drtivé většiny v Praze), ale zdaleka ne všechny. Megalomanské stavby sportovních areálů, které budou po měsíci trvání OH těžko hledat smysl své existence pro celá příští desetiletí, budou pravděpodobně smutným pomníkem neuspokojených infantilních tužeb pražského primátora a pokryteckých olympijských funkcionářů, záměrně slepých k prázdnotě ideálů, které zastávají.

A protože převládá názor, že náklady takového charakteru by mohly být skutečně investovány do této společnosti a ne do pomíjivého ohňostroje olympijských her, snaží se fandové lidsky zcela odcizeného sportovního showbusinessu přesvědčit veřejnost o existenci jakéhosi společného národního týmu, o účastenství na tomto "svátku lidství"....

Absurdita tohoto počínání přímo souvisí se způsobem, jakým se o olympijských hrách rozhoduje. Rozhoduje o nich naprosto nereprezentativní a z celospolečenské povahy zamýšlené události neodpovědná skupina lidí s jednostrannými, nereflektovanými a ryze osobně (skupinově) motivovanými úmysly. Propaganda navazující na toto rozhodnutí, z něhož byla naprosto vyloučena veřejnost i jakýkoliv její legitimní zástupce, proukazuje na to, že olympijští pokrytci jsou si vědomi vlastní svévolnosti. Nechtějí samozřejmě riskovat pravděpodobné odmítnutí jejich megalomanie, na druhou stranu se těžko mohou smířit s tím, že olympijské hry nenajdou pozitivní veřejnou odezvu. Vždyť přece mají být této společnosti určeny, mají být "darem".

Proto ty směšné plakáty, které, jak se jejich zadavatelé mylně domnívají, elegantním způsobem předstírají, že jsme všichni v jakémsi národním týmu. Co na tom, že je to hloupost, nejde přece o to někoho přesvědčit. Jde o to vytvořit dojem konsensu a překrýt nesouhlas. Pak je vcelku jedno, jaký je skutečný postoj veřejnosti - pokrytectví na začátku, pokrytectví na konci. Mission impossible.

Chrchel

Věc s knihovnou pak ilustruje pokročilý stav politického života společnosti, v němž na sebe politici, úměrně tomu, jak odpírají výkon moci jeho základní jednotce, občanovi, berou daleko vyšší podíl mocenské exekuce, než by jim kdokoliv soudný přidělil.

Nejde zde vůbec o to, jestli knihovna, tak jak je v současnosti navržena, bude přínosem české architektury (jeden pražský zastupitel nazval návrh - bez odhalení kritického kontextu - chrchlem, což vypovídá zejména o úrovni jeho imaginace a schopnosti kritického zhodnocení). Jde o to, že politici, v jejichž rozhodování hrají hlavní roli nikdy skutečně nevyřčené motivy (v médiích bylo naznačeno něco o zájmech fotbalu), na sebe berou role technických, estetických a architektonicky odborných arbitrů, kteří zde nejsou proto, aby rozhodovali na základě jim předloženého a vysvětleného stavu věci, nýbrž na základě své vlastní, absolutizované (z)vůle. Úporně se snaží skrýt jakýsi dohodnutý zájem, o kterém se nechtějí šířit, neboť bude nepochybně pro veřejnost stejně kontroverzní, jako třeba radar nebo olympiáda. Proto se pouští do argumentace jim cizí, nepříslušející a z jejich úst irelevantní. Jim to nevadí, jsou zvyklí nikoliv na vykonávání společenské vůle, ale na vnucování své vlastní vůle společnosti.

Takové vládě, kterou nyní předvádí pražský magistrát, se odborně říká oligarchie.

Jistě, pane ministře

Připomíná vám to seriál o pozadí politiky? Je to téměř dokonalý námět, pouze to na vlastní kůži zažíváme, což už není v konečných důsledcích tak humorné, ačkoliv humornou esenci tomu nelze upřít -- dokud se nejedná o přítomnou, zažívanou skutečnost.

Pak najednou občan zjišťuje, že jeho politická aktivita je tlumena způsobem, který je tak exaktně a dopodrobna popsán v komediálním sitcomu. Jeho dramatičnost se ale náhle stává daleko více ponurou a absurdní, protože jde o politickou svéprávnost, svobodu a možnost nakládat s mocí, jejímž je občan zdrojem. Jak politická jednání o americkém systému protiraketové obrany, tak o nic méně politické rozhodnutí o olympijských hrách jsou shodná ve způsobu, jakým je rozhodnutí ve věcech celospolečenského charakteru odňato těm, kteří by rozhodovat měli, a je soustředěno do rukou úzké skupině lidí, kteří sice jsou volenými zástupci, ale jejichž kompetence zdaleka nejsou a nemohou být tak dalekosáhlé. Jedná se přitom o rozhodnutí, vůči kterým není veřejnost lhostejná a na nichž by se občané prokazatelně chtěli podílet. Politická krátkozrakost uvažující v horizontu průzkumů volebních preferencí, tedy v řádu týdnů a měsíců, si vůbec nemůže připustit dalekosáhlost důsledků, které jsou touto recidivou působeny.

Bude-li politická reprezentace nadále odmítat aktivitu občanů v otázkách, ve kterých sami chtějí být aktivní, ke kterým se chtějí z vlastní vůle vyjádřit, bude tím posilovat další separaci politiky a veřejného života. Paradoxem, v němž se politika, správa věcí veřejných, odcizuje společnosti, budou nadále posíleny tendence, které byly v této společnosti nastartovány už dávno před rokem 1989 -- přeskupování atomů veřejného prostoru, které z žijícího organismu udělá pouhý shluk buněk obývajících společné hranice. Zatímco tehdejší společnost byla v této rozkladné fázi udržována doktrínou, jejímž zavržením se otevřela cesta k obnovení zaniklé společenské tkáně, dnes už můžeme těžko někde hledat podobnou spásu.

Společnost, odstřižená fakticky od toho, co je jí vlastní, tedy od možnosti sebe sama řídit, izolovaná od moci, kterou sama produkuje, se stává politickým ghettem. Ghetto je sociálně impotentní (je mu odebrána Moc, jak symbolické), sociální vazby v něm jsou defektní, oslabené, nejedná se o společnost v pravém slova smyslu, ale o soubor odcizených individuí odkázaných ne na sebe, ale na moc, které sublimovala a stala se nadosobní. Obyvatelé ghetta jsou někam koncentrováni, fakticky požívají stejných práv jako ostatní, ale ve skutečnosti na tato práva nemohou dosáhnout, protože v cestě stojí nepřekonatelná bariéra, kterou v tomto případě představuje do sebe uzavřená politická "elita".

Konzumní producenti intelektuálních názorů často berou do úst Orwella a jeho alegorie totality, zejména je uhranula souvislost s komunismem. Při pohledu na to, jak se na současné "farmě" vyděluje nikoliv jedna jasně definovatelná a zařaditelná mocenská elita, ale jak se v jednotlivých společenských událostech a jejich řešení dynamicky promítá princip totality, více méně nezávislý na konkrétních jedincích (čímž je nebezpečnější než totalita koketující s kultem), nebudí příliš dobrý dojem z demokratické současnosti.

Revolta ve jménu opovrhovaného systému

Výše je uvedeno, jak tento princip, který se v této formě společnosti nezjevuje jako totalita, nýbrž jako způsob hledání cest k vytváření elit v okamžiku "omezování" demokratickými zákonitostmi (což mi přijde přesnější než pojem "zákony"), působí na masu společnosti a na jednotlivé buňky. Tkáň organismu, jeho pojivo, je narušená. Není však zpřetrhaná úplně a zcelující totalitní doktrínu nahrazuje stále rostoucí materiální závislost jedince na společnosti. Důvodem, proč jedinec necítí velký důvod navazovat jiné než materiální vazby na společnost, je jeho nedůvěra ke správě věcí veřejných, která se k němu často s opovážlivou drzostí obrací zády.

Reakce společnosti, jejíž nemateriální vazby byly relativně silné, by pravděpodobně byla spíše anarchistická. Anarchie, ve své ideologické podobě, má za cíl rozvrátit stávající a z nějakého důvodu nepřijatelný společenský řád, aby restaurovala svobodu jedince, který se ve společnosti rázem ocitá na stejné úrovni jako všichni ostatní. Alespoň tak nějak by se dala zobecnit idea. Je vcelku patrné a symptomatické, a česká média to nepřestane udivovat, že v západní Evropě se tak často revolta proti systému zhmotňuje právě v podobě tohoto druhu radikality, který omezenější chápou jako "levicovost". Anarchie přitom může být chápána zrovna tak (a možná ještě lépe) pravicově.

Vždyť svoboda jedince zde hraje ústřední roli. V souvislosti s tím se jeví jako omyl vyvolaný nouzí malého myšlenkového prostoru, když někteří "moudří" vidí za projevy této radikality v západní Evropě "nezkušenost s hrůzou komunismu". Neuvědomují si, že není s jejich zkušeností komunismu nijak spojena a její de facto prosociální (socialistický) charakter je vyvolán právě tím, že společnost nebyla tolik narušena. Jenže jak víme, česká společnost narušena byla, dlouhodobě a hluboce. Normalizace zanesla do české společnosti stejný existenční algoritmus odcizení a atomizace, ale v daleko silnější formě než toho byl schopen konzumentský kapitalismus na západě. Nelze se proto velice divit, že nedošlo k tomu, co si někteří bláhově namlouvali (a dodnes namlouvají) - k regeneraci sociální tkáně.

Zeslabená tkáň byla nahrazena poněkud falešnou "protézou" utkanou z představy návratu k čemusi, jejíž životnost byla pochopitelně omezena na dobu společenské halucinace. Poté, co začala protéza pomalu odpadávat, je najednou vidět, že tkáň sice neregenerovala ve své nemateriální formě, zato velmi posílila materiální pojivo.

Společně s politickou frustrací je tu tedy pádný důvod k reakci. Ta ale není svou radikalitou stejná jako na západě. Její radikalita není anarchistická, tedy prosociální, ale vzhledem ke špatnému stavu společenské tkáně je daleko více egocentrická -- jedná se o libertinizmus. Jeho blízkost s anarchismem je pouze v tom, že se střetávají na pojmu svoboda.

Zatímco anarchismus ho ale pojímá v navození rovnocenného vztahu mezi jedinci ve společnosti (což může být sice utopické pojetí, ale stále nepřekračující definici svobody), libertinismu jde o ryzí individualismus a možnost jeho prosazení. Pojem svobody je zde deformován na pojem individuum, mizí jeho obecná definice, jinými slovy, definicí a mírou svobody se stává jedinec.

K tomu, aby tato ideologie byla naplněna, pak není rozhodně zapotřebí bořit systém, naopak. Libertinizmus se často přímo zaštiťuje čímsi jako dodržováním pravidel, hrou "fair play". Smyslem "svobody" omezené na ryzího jedince je dokázat v této hře "fair play" najít takové prostředky, které jsou v tomto systému uplatnitelné (nezáleží přitom pranic, jestli jsou skutečně legitimní), a pokud možno přizpůsobit si je co nejvíce k vlastní spokojenosti. To je libertiniánský vrchol svobody.

Tato reakce na společenské změny v České republice tedy vychází z hlubokých kořenů. Její současnou podobu a posilování však plně ovládá současné pojetí politického života společnosti. Domněnky politiků o jejich úspěšnosti ve smyslu izolace výkonu moci od veřejnosti jsou stejně povrchní jako jejich vize. Jejich radost z toho, že mohou vcelku jednoduše manipulovat mocí, aniž by byl někdo schopen je usměrňovat, vyplývá z toho, že politika je pro ně věcí dneška, nikoliv zítřka. Už dnes je přece nutné se od ghetta dostatečně izolovat. A co v ghettu? Nezbývá než jeho politickou izolaci stále drolit, nebo se přizpůsobit.