24. 8. 2007
Vláda škrtičůMůj děda byl venkovský zámečník a kovář, kousek železa nevyhodil. Šetřil. To tahle společnost neumí, zvykla si na relativní blahobyt a beztrestné plýtvání. Na jedné straně si proto myslím, že ten zásah hospodáře -- státu přijít musel. Na druhé straně se stejně jako miliony jiných občanů této země nemohu neptat, zda na minulé chování celé společnosti nedoplatí nejvíce ti, kteří je mohli a mohou nejméně ovlivnit. A zda na vládním škrcení naopak nejvíce nevydělají ti, kteří budou mít kyslíku vždycky dost. |
Současnou administrativu ani nenapadlo hledat napříč parlamentem shodu; celé úsilí Topolánkovy vlády k prosazení škrtů se koncentrovalo na to, aby získala potřebné dva hlasy sociálně demokratických odpadlíků, druhou polovinu parlamentu reprezentující stejnou (či větší, Melčáka a Pohanku přece volili sociální demokraté!) část voličů se racionálními argumenty vůbec nesnažila ovlivnit. Ono to bohužel už z povahy této vlády ani nejde: zkušenost, kterou s ní občan udělal, totiž říká, že vládu vede hulvát a lhář a jeho přidavači užívají buď stejných metod, nebo k nim přinejmenším mlčí. Budiž ovšem jedním dechem řečeno, že opozice je bez dvou za dvacet: prolhanost, účelové změny stanovisek a nevěra se staly součástmi veřejného prostoru. Sexuálně potentní, ale morálně impotentní Topolánek, pokryteckou morálkou nadaný Paroubek, obojetný Bursík a problematický Čunek; to jsou věru žulové základy, na nichž stojí současný český stát a jeho "demokratická" politika! Je symptomatické, že jediného poslance, který svému svědomí z kolektivního tlaku neudělal berličku pro krok se zavřenýma očima, lidovce Ludvíka Hovorku, "si chce podat" v tomto špinavém rybníce jeho krajská organizace. Hovorka na rozdíl od Melčáka, Pohanky či Tlustého a spol. nehandloval, nechytračil. Jen střízlivě hodnotil dopady reformy a konstatoval, že pro něco takového ruku zvednout nejenže nemůže, ale musí se proti tomu otevřeně, čestně a chlapsky postavit. Pro každého lidovce by měla být čest podat mu ruku. Vláda škrtičů je ve věci radaru konfrontována s reálně občanským hnutím, které má i institucionální rovinu -- kolektivní odpor starostů z území, jež je dotčeno plány upečenými ve spolupráci s s reprezentanty zájmů agresivního amerického kapitálu. Sílu, která má k obraně zájmů obyvatel území nesrovnatelně menší prostředky, ignorovat sice nelze, je však možno snažit se ji problematizovat. Vojenský "hygienik" znevažuje psychické zdraví občanů, kteří vyjadřují oprávněné obavy ze zdravotních důsledků. Prodejná média si ulehčeně ulevují, když referují o tom, že ti zatvrzelí starostové konečně "připustili" radar výměnou za jakési kompenzace. Korupce a stříbrňáky pro zrádce jsou najednou důvodem ke klepání na ramena. Naopak páteční setkání tvrdých starostenských palic v Rožmitále pod Třemšínem bude mít jistě publicitu nepochybně menší. Občanský odpor je z pohledu vlády a jejich pohůnků přece nutno uškrtit. Tahle země je těhotná změnou. Veřejný prostor zhrubl, znepřátelené tábory neužívají rozumu a racionálních argumentů, důkazy, které se nehodí, nepřipouštějí, chovají se sprostě na veřejnosti i v soukromí. Lidé politikům nevěří, protože jim většinou nepomáhají, naopak je ignorují, manipulují a dusí. Náramný prostor pro populistu typu slovenského premiéra, který by dokázal té situace využít. Lepší však takový, než škrtiči dbalí jen svých zájmů. Vidím v současné české politice pár lidí, kteří jdou z pozic na podstatně nižší společenské úrovni proti proudu. Přesto jsou respektováni, lidé jim věří a přes snahu zadupat je do země, jsou vidět. Jedním z nich je Jan Neoral, starosta Trokavce a vůdčí osobnost odporu brdských obcí. Živě bych si jej dovedl představit jako hlavu politické strany, která by dokázala české politice vrátit smysl. A myslím, že pokud by taková strana měla jasný program, který by vrátil politice věrohodnost, určitě by měla velkou šanci způsobit, aby škrtičům zchromly ruce. |