Dnes je záminkou Irán a Severní Korea, ale tam v inkriminované době mohou již existovat "spřátelené" režimy sdílející "euroatlantické hodnoty". Naopak potenciálním nepřítelem se může stát nějaký současný kamarád. Prostě plánovaný systém protiraketové obrany nemá a ani nemůže mít konkrétního nepřítele, je zaměřen proti všem a vlastně -- vztaženo k současnosti - proti nikomu. Podle svých tvůrců má především zvýšit bezpečnost a vojenskou sílu Spojených států, ať bude konkrétní politická situace jakákoli. Jednou může být nepřítelem Irán, jindy Rusko, potažmo kterákoli jiná země či uskupení států, které se postaví americkým zájmům. Za všech okolností však bude protiraketový systém sloužit jako prostředek k prosazení zájmů nejsilnější světové supervelmoci. A o to zde především jde.

Přitom protiraketová obrana je legitimní součástí vojenské strategie v současných podmínkách. Nebudují ji jen Američané, ale i Rusové, Číňané a další země. Ani oni neříkají, že ji budují proti těm druhým, ale proti "teroristům" či "darebáckým" (z jejich pohledu) státům. Problémem není proto samotná výstavba systému (zde můžeme posuzovat jeho efektivnost, účinnost, nákladnost atd.), ale skutečnost, že současná americká administrativa pod záminkou útoků z 11. září 2001 opustila doktrínu kolektivní bezpečnosti a začala obcházet své dosavadní spojence a po léta budované vojenskopolitické struktury. Namísto ještě koncem 90. let uplatňovaných principů kolektivního rozhodování (vzpomeňme jen na nutnost jednomyslnosti při zahájení bombardování Jugoslávie armádami NATO) začala Bushova vláda vytvářet různé "koalice ochotných", často mimo rozhodování v rámci NATO.

Této změny americké vojenskopolitické taktiky (spíše než strategie) se chopily vládnoucí kruhy některých států, které se bez ohledu na dosavadní mezistátní vazby a smlouvy (v prvé řadě smlouvy o Evropské unii) snažily na změněné situaci "vytřískat", co se dá -- odstranění víz pro cesty do USA, obchodní privilegia, investice, podíl na kořisti v případě válečných konfliktů. V tomto směru od počátku "vynikalo" Polsko, ať již byl v jeho čele levicový Alexander Kwasniewski nebo pravicově konzervativní dvojčata Kaczyňských. Ke cti toho prvního však sloužilo, že se tuto jednostrannou proamerickou politiku snažil vyvažovat evropskou angažovaností, zatímco současné polské nacionalistické vedení se jednoznačně zařadilo mezi "evropské potížisty".

Zahraniční politika Polska slouží za vzor i současné české vládní garnituře. Přesto, že současný ministr zahraničních věcí byl nominován za Stranu zelených, je ve skutečnosti pouhou figurkou bez reálného vlivu na utváření české zahraniční politiky. Tu vytvářejí za aktivního přispění "euroskeptického" prezidenta Klause jeho političtí spřízněnci Zahradil, Vondra a Topolánek. Ti se v různé míře akcentu netají úmyslem rozvolnit Evropskou unii, trnem v oku je jim koordinace zahraniční politiky členských zemí, která jim brání ještě více posilovat vazbu na Spojené státy. Snaha vyhovět za každou cenu zaoceánskému spojenci i bez posvěcení od NATO -- o Evropské unii nemluvě -- není v tomto světle projevem servilního "vlezdoprdelismu", jak se to snaží někdy líčit kritici výstavby radaru, nýbrž zcela promyšleným prvkem zahraničněpolitické strategie části české pravice. Ta si od bezpečnostní smlouvy s USA slibuje silnější pozici v EU a zesílení tlaku proti posilování evropské integrace. Jan Zahradil to nijak neskrývá, když prohlašuje, že pro něj je jedním z rozhodujících faktorů pro radar očekávání, že se Česká republika stane silnějším a "zajímavějším" hráčem na evropské šachovnici.

Česká politická reprezentace by nikdy tak nespěchala s uzavřením smlouvy s Bushovou administrativou, kdyby měla na zřeteli pouze deklarovaná bezpečnostní rizika a počkala by, jak se vyvine situace po změně v Bílém domě. Ví totiž až moc dobře, že se bezpečnost republiky výstavbou radaru nezvětší ani o píď. Spěchá proto, že sama chce a bojí se, že později než počátkem příštího roku již nebudou pro tento krok výhodné politické podmínky. V USA bude před prezidentskými volbami a u nás bude vládní koalice čelit poklesu důvěry a z toho důvodu i rostoucím odstředivým tendencím v řadách zainteresovaných stran. Závaží v podobě uzavřené smlouvy pak bude tížit i její nástupce a brzdit jejich "proevropské" snažení. Naopak těsná vazba na Spojené státy bude posilovat "euroskeptické" kruhy v ODS i v podmínkách možné budoucí opoziční role.

Uzavření smlouvy s Američany určitě konvenuje s vnitro- i zahraničně politickými zájmy části české liberálně konzervativní pravice. O tom, zda konvenuje se zájmy celé České republiky, má autor těchto řádků pochybnosti. Pokud stejné pochybnosti sdílejí i ostatní kritici výstavby radaru, měli by být schopni překročit čistě pacifisticky nebo environmentálně laděné postoje a zařadit se do proudu, který směřuje k posílení zahraničně politické orientace na Evropskou unii -- zda na úkor vztahů s USA či nikoliv, bude záviset především na Američanech samotných, na jejich schopnosti vzít realitu evropské integrace na vědomí a respektovat ji. Pouhé protesty bez pozitivní alternativy či dokonce spojené s otevřeným euroskepticismem mnoho nevyřeší.