Jsou to několikeré demonstrace proti radaru, nebo třeba demonstrace odborářů, na kterých si kamera najde vždy zejména rudý prapor s dělnickými znaky a dokumentuje jím průběh těchto akcí, čímž utváří pohled na ně pro nezúčastněné diváky. Mladí komunisté si tohoto proaktivního jednání ČT určitě všimli a pravděpodobně by teď šli demonstrovat klidně i za okamžitou deregulaci nájemného, protože být v hlavním vysílacím čase dělá z této marginální skupinky radikálů na slepé ideologické cestě rázem společensky významnou "hybnou sílu". Když pomineme fantaskní představy z úvodu, proč vlastně věnuje ČT (a nejen ona) těmto vzácným exotům v České televizi tolik místa?

Ty pohnutky, s nimiž se Česká televize snaží vytvářet dojem důležitosti kolem skupinky politováníhodných zoufalců, jsou důležité. Jsou kořenem k vysvětlení toho, co je generátorem této demagogie.

V lepším případě může být pohnutka prostá a dá se říct, že je to pouze neschopnost a chybějící cit pro to něco sdělovat spojený se snahou ukazovat lide obrázky, které sice neodpovídají realitě, ale kterým jejich tvůrci alespoň trochu rozumí. V době, která prožívá rozmělňování obsahů sdělení a s tím související naprostou inflaci forem, je takový žlutý srp a kladivo na červeném pozadí velmi cennou relikvií. V současnosti vše, co chce být srozumitelně komunikováno v masovém měřítku, snaží se získávat svou čitelnou a jasnou formu. Stačí si uvědomit, kolik prostředků investují bohaté firmy do toho, aby se lidé naučili rozpoznávat její symboliku (a kolik je stojí něco tak zdánlivě malicherného, jako změna jména). V komunikačním přenosu znamená každý srozumitelný znak velký kapitál.

Nemusí to přitom být vždycky jen uživatel takových znaků, kdo se bude chtít snažit s tímto kapitálem vydělávat. Při pověstné vzdělanosti a rozhledu současných novinářů by mě proto vůbec nepřekvapilo, kdyby intenzivní poukazování na přítomnost naprosto bezvýznamného politického spolku bylo pouze důkazem, jak omezené rozlišovací schopnosti lidé v českých médiích mají. Dokážu si představit ten dobrý pocit z toho, jak takový mediální pozorovatel, sám dezorientovaný a zmatený, s hrdostí a pýchou hledí na dílo své blbosti.

Když jsou přece srp a kladivo dobře čitelné pro něj, musí to dobře "přečíst" i ostatní. Nelámaje si hlavu s hlubšími souvislostmi své povrchnosti, ustaví si takový mediální pozorovatel (oproti všem zásadám objektivního hodnocení) svou nevhodně reduktivní a deformující metodu abstrahování. Jeho však tento objev těší, neboť řeší jeho problém dezorientace. Má nějaký pevný bod...

Jak jsem uvedl, v lepším případě tomu tak je. Na tom je ale několik zarážejících rozporů. Jak to, že zrovna lidé omezení vnitřní slepotou mají přenášet ostatním obrazy o skutečnosti? Je vůbec možné, aby se děl takový šlendrián za nasazení všemožných kontrolních mechanismů? A je vůbec možné, aby se něco takového dělo bez zištného úmyslu a nepromyšleně?

Pokud se to tedy děje úmyslně, co má tento pokus znamenat? Má snad být tím, čemu se dnes už i v médiích hlavního proudu otevřeně říká primitivní antikomunismus?

Ten byl až donedávna zprostředkováván výhradně formou pologramotných a pomatených spamů, ale s jeho exploatací neváhají ani nejvyšší političtí představitelé, takže proč by se měla upejpat média. Vždyť ta netvoří v českém kulturním prostoru přirozenou opozici politice, pouze ji nevhodně doplňují. Můžeme se pobaveně usmívat tomu, jak se někdo snaží s neuvěřitelnou hloupostí otupovat veřejné mínění, jenže při pomyšlení, že se to skutečně daří, běhá mráz po zádech.

Česká televize je sice podle svých vlastních stanov veřejnou službou, ale čím je ve skutečnosti? Pravda, není už vysloveně státní televizí ve smyslu stranického cukru a loutkového divadla pro udržování mas v přihlouplém stádním rozpoložení, ale něco státního v ní zůstalo. Je to snaha modelovat společnost k určitému jednolitému obrazu, v němž je jasně vymezena hranice mezi dobrým a zlým a v němž má dobré i zlé svou patřičnou hodnotovou stupnici, která je jasná a pevná. Komerční televize to má v podstatě ve svých základních principech (nikdo jí také nemusí věřit a dělá to pouze z naivity), ale televize existující jako veřejná služba by měla být pravým opakem. Tak tomu ale rozhodně není, což z ní ovšem činí potenciálně nebezpečný nástroj schopný ovlivňovat chod společnosti měrou, o které si vláda v demokratické státní konstituci může nechat pouze zdát. Další otázkou, která se nabízí, tedy je, jestli jsme schopni něco takového vůbec účinně kontrolovat. Nezbývá doufat, že ano, protože v opačném případě se vystavujeme nebezpečí, že si tentokrát dobrovolně a s vlastním přispěním necháváme něco nalhávat, místo abychom se dokázali podívat se sami sobě přímo do očí.