Výjimky z pravidla: Veilová, Cressonová, Laguillerová

Ženy na ni dodnes nezapomínají: prosadila totiž zákon o umělém přerušení těhotenství, tzv. zákon Veilová z roku 1975, který je za uvedený zákrok zbavil trestní odpovědnosti. Ano, taková byla vždy charismatická Simone Veilová, liberální ministryně zdravotnictví v letech 1974-1979 a později první předsedkyně Evropského parlamentu (1979-1982).

Zatímco Veilová zůstává mezi francouzskou veřejností dodnes velmi populární, Edith Cressonová, která se stala nejprve jako první žena francouzskou ministryní zemědělství (1981-1983), dosáhla v exekutivě i nejvyššího postu - stala se v roce 1991 první premiérkou Francouzské republiky. Prezidentu Francois Mitterrandovi, který s ní měl velké plány, nezbylo po deseti měsících nic jiného, než dámu, která nazvala Japonce "pilnými mravenci" a označila většinu "Anglosasů homosexuály", odvolat. Ještě v roce 1995 na sebe upozornila, to už byla evropskou komisařkou, že smysl pro povinnost se u ní snoubí s neobvyklými korupčními praktikami (zaměstnávala například za evropské peníze svého soukromého kadeřníka). Stála tak u poměrně spektakulárního pádu celé Evropské komise � poprvé v dějinách Evropské unie.

Ani Veilová, ani Cressonová ovšem nikdy neaspirovaly na prezidentskou funkci. To se ovšem již nedá říct o ženě, která se stala symbolem francouzského "dělnického boje". Pod tímto názvem Lutte ouvrière, se Arlette Laguillerová, dáma s anarchisticko-trockistickým backgroundem, dostala do povědomí již v roce 1974. Bez "Arlette" si člověk nedokáže představit žádnou prezidentskou kampaň, nebude chybět ani v roce příštím. Ale bylo by snadné nad touto ženou jen tak mávnout rukou, v posledních prezidentských volbám roku 2002 se umístila na 5. místě ze 16 kandidátů v 1. kole!

Je možná otázkou vkusu, zda se pozorovatelům francouzské politické scény kdy líbila třeba Elisabeth Guigouová, ministryně spravedlnosti (1997-2000) a později práce a sociální věci (2000-2002) ve vládě socialistického premiéra Lionela Jospina či její předchůdkyně a ministryně již za časů Cressonové a poté i u Pierra Béregovoye, jinak také dcera Jacquese Delorse, ministryně Martine Aubry (ministryně 1991-1993; 1997-2001), s níž byl spojován diskutabilní zákon 35 hodinovém pracovním týdnu.

S ohledem na to, že široko daleko (kromě Arlette) se nyní nerýsuje žádná jiná žena na prezidentskou kandidaturu, zastavme se protentokrát trochu více u Segolène Royale, jejíž přijmení zní v republikánské Francii (a u socialistů zvláště) snad až trochu reakcionářsky: královská.

Královská Segolène prezidentkou?

Co bychom o ní měli nejdříve vědět? Kromě toho, že je partnerkou generálního sekretáře Socialistické strany (PS) Françoise Hollanda, s nímž má 4 děti, dokázala v neobvykle těžkém regionu Poitou-Charentes porazit Jean-Pierre Raffarina. Ano, to je ten, který byl nějakou dobu Chirakovým "stínem", jak sám prohlásil � jinak také premiérem, jehož si vybrala Chirakova žena Bernadette. Ačkoliv se svým mužem není vdaná, zastává hodnoty, které by se daly označit za konzervativní.

Segolène Royalová byla třikrát ministryní: životního prostředí (1992-1993), školního vzdělávání (1997-2000) a rodiny (2000-2002). Stačí to jako zkušenost na prezidentku Francouzské republiky? Mnozí o tom pochybují. A říkají to i nahlas. "Nemá význam šéfa státu. Nevěřím tomu, že by mohla být skutečně kandidátem," řekl začátkem roku v rozhovoru pro bulvární deník Le Parisien tajemník PS Gilles Martinet. "Důležitá je budoucnost, je zapotřebí dobře rozumět tomu, že právě měníme epochu," odovídá žena, která neskrývá své přesvědčení, že přišel její čas.

Je jí vytýkána malá zkušenost s velkými ekonomickými a sociálními tématy, logisticky nemá silnou síť, o níž by se zatím mohla opřít. Dcera vojáka z povolání ale dokázala všechny překvapit, v listopadu loňského roku vyšla překvapivě její fotografie v bulvárním týdeníku Paris-Match, právě ve chvíli, kdy PS stanovovala na svém shromáždění termín prezidentských nominací. "Byl to šok, Segolène si s námi zahrála," říká jeden z delegátů. Výzkumy veřejného mínění jí dávají vysoké skóre: ten poslední ve Figaro-Magazine dokonce srovnatelné s kandidátek pravice Nicolasem Sarkozym. Ten neváhal, aby jí složil kompliment: "Z páru Royalová-Hollande, dávám přednost Segolène," řekl. Levicový týdeník Le Nouvel Observateur si otázku položil již v polovině prosince s její fotografiá na titulní stránce: "A kdyby to byla ona?"

Francouzi, alespoň podle výzkumů, ji mají rádi. To nemusí nic vypovídat o jejich náladách za rok a půl, kdy dojde k velkému prezidentskému klání. Na levici i na pravici je slyšet skřípání zubů. Tento týden odjela Royalová s poslancem Jackem Langem do Chile, a dala tak otevřeně najevo, že podpora její socialistické kandidátky Michelle Bachelet je jí milejší, než pompézní oslava výročí úmrtí Francoise Mitterranda, muže, který byl kdysi jejím vzorem. Chtěla kandidovat již před deseti lety, ostatní jí to rozmluvili. Tentokrát se toho nevzdá. Snad také proto, že jejím nynějším vzorem již není Mitterrand, ale britský premiér Tony Blair.

Užitečné odkazy:

ZDE Poprvé v bulvárním týdeníku Paris-Match