S ministrem Sarkozym totiž veřejnost stále více počítá na funkci nejvyšší. Jistě, v roce 2007, kdy skončí pětiletý mandát nynějšímu prezidentovi Jacquesovi Chirakovi, může Sarkozy ještě zhubnout. Již dnes je ale jeho váha taková, že i nejsilnější vlčák, který si na křeslo v Elysejském paláci brousí zuby, vypadá vedle něj dosti pohuble.

Kdo je Sarkozy? "Sarkozy 2004, to už není ten malý Nicolas, který nosil zavazadla Balladurovi," řekl minulý týden jeden z Chirakových lidí liberálně-levicovému deníku Le Monde pod příslibem anonymity. Sarkozy zkrátka "přibral", a nikdo již dnes nemůže tohoto muže velkopansky přehlížet. Média komentují každý jeho výrok, dokonce i jeho významné mlčení. Sarkozy, který na podzim 2004 vystoupil na podporu Chirakova rivala, tehdejšího premiéra Édouarda Balladura, nepatřil nikdy k Chirakovým nejbližším lidem. Ministr vnitra, který oslaví 28. ledna své 49. narozeniny, má za sebou třicet let v politice. Ve roce 1977, ve věku pouhých 21 let, se stal radním buržoazního pařížského předměstí Neuilly-sur-Seine. O pět let později je zde zvolen starostou.

Téměř dvacetiletá kariéra starosty výstavní čtvrti mu zajistila (vedle jiných vykonávaných funkcí: 4x po sobě od roku 1988 zvolen poslancem, také krátce europoslancem, ministrem rozpočtu a na chvíli také ministrem komunikace za Balladura) podobně jako kdysi Jacquesi Chirakovi na pařížské radnici, to správné zázemí, odkud krok po kroku stoupal v hierarchii tolik mocné strany prezidenta Sdružení pro republiku (RPR).

Nedočkavý Nicolas

Když na jaře 2002 získal Chirac mandát opět, a to naprosto drtivým způsobem proti Jean-Marií Le Penovi ve 2. kole, stál již Sarkozy na "správné straně". Kdo ale ve Francii chtěl, rozhodně veřejně, stát na straně tolik diabolizovaného Le Pena? Byl to ale právě Sarkozy, který z velké části způsobil, že se pět let předtím rozhodl Chirac k velmi neuváženému kroku. Pod dojmem pevné většiny RPR se nechal přesvědčit, že je ta tam doba "krátkých nožů" na pravici, a rozpustil Národní shromáždění v očekávání posílení pozice i pro balladurovce. Vyhrála levice Lionela Jospina.

Sarkozyho známe velmi dobře. Od roku 1994 se vůbec nezměnil. Pořád se třese nedočkavostí, skládá anamnézu zdroj z politického prostředí Alaina Juppého, neskrývaného Chirakova favorita a předsedy Svazu lidového hnutí (UMP). Chirakova nová strana, vystavěná na pilířích aparátčíků RPR, pohltila - jako prezidentské hnutí - celou pravici: Madelainovy liberály i část Bayrouových centristů; tato strana je velmi silnou Chirakovou volební mašinou, kde se čekat vyplatí. Nejvíce se totiž cení věrnost - zvláště Chirakovi. Média jsou ale víc než nedočkavá. Sarkozy, který byl Juppém při formování Chirakova kabinetu (Jean-Pierre Raffarin, který plní roli předsedy vlády, je ve své podstatě a díky francouzskému prezidentskému systému de facto Chirakovou loutkou) "odstaven" pouze do role č. 3, ovšem ve funkci ministra vnitra exceluje. Pan Sarkozy v jednu chvíli stejně udělá chybu, doufají Juppého lidé.

Zdánlivě to na první pohled opravdu vypadá, že Sarkozy postupuje bezchybně. Jestliže nezískal křeslo premiérské a neusadil se v Matignonském paláci, rozhodl se zaútočit přímo na Elysejský palác. Týdeník L'Express, který s ním přinesl minulý týden obsáhlý titulní rozhovor, vyfotografoval Sarkozyho na pozadí mohutné knihovny. Titulek na obálce zní rozhodně: "Ce que je veux pour la France" (Co chci pro Francii), ZDE. "Rozhodl jsem se dělat politiku autentickým způsobem. Je to mnohem jednodušší, protože mi to umožňuje si neprotiřečit," odpověděl Sarkozy na otázku novináře, proč se přiznal ke své ambici stát se prezidentem. Položili mi otázku: 'Myslíte na to, když se holíte?' Odpověděl jsem - ano! Upřímně, nebyla to zase tak ohromující novina. Ale mluvit o tom, že jsem se přiznal...

Rozhovor je to vskutku státnický. Sarkozy komentuje téměř vše, a to daleko za vlastní ministerské kompetence. Vyjadřuje se ke kontroverznímu zákonu, který zakazuje muslimským dívkám nosit hidžab (šátek), komentuje separatistické snahy Korzičanů (nebojí se tu přiznat k chybě při vyhlášení korzického referenda, v němž obyvatelé ostrova odmítli loňského léta vládou nabízenou reformu, jež by zvýšila nezávislost ostrova), bez velkých potíží ale přejde vzápětí na obhajobu rozvoje francouzského strategického průmyslu, nabízí dokonce svou představu "skutečné evropské ekonomické vlády" (ještě před zavedením Evropské ústavy), ale především nabízí novou vizi.

"Je třeba dokázat přejít od země tradic k zemi projektů," říká o své představě Francie. Sarkozymu se totiž občas stává, že se mu francouzská společnost a politika jeví, jako by byla o "dvacet let pozadu". "Neměli bychom být odsouzeni dívat se na své dějiny nejprve s obdivem, poté s nostalgií a nakonec s hořkostí," míní. K tomu, aby vytrhl Francii z letargie, nebojí se přiznat ani ke svému vzoru: britskému premiéru Tony Blairovi.

Hvězda Sarkozy

Strategie otevřenosti, odvahy a dynamičnosti ale není jedinou Sarkozyho zbraní. Jeho trumfem je v poslední době zvláště jeho žena Cécilia. Podezření, že populární ministr svou ženu nasazuje pro zvýšení svého kreditu, se nabízí velmi silně.

Na podzim loňského roku při sestavování kandidátek do jarních regionálních voleb se náhle po odstoupivším Sarkozym objevilo stejné příjmení, pouze jméno křestní bylo jiné. Není dobré často měnit značku, říkají experti. Napětí, zda se tato diskrétní a elegantní žena ministra rozhodne vstoupit na kandidátku v departmentu Hauts-de-Seine, prodlužovala ona sama svou vlastní, trochu hranou, nerozhodností. Minulý týden její rozhodnutí konečně přišlo, ZDE. Rozhodla se dát přednost rodině a práci, kterou vykonává po mém boku, oznámil prezidentsky Sarkozy při pondělku.

Krátce předtím v rozhovoru pro konzervativní list Le Figaro ale svou ambici nezastírala. "Doprovázela jsem Nicolase při všech kampaních - a myslím tím opravdu při všech - už čtrnáct let. Dělat tržiště, to umím dělat opravdu dlouho," pronesla zkušeně. Za rozhodnutím odmítnout kandidaturu někteří vidí slabou pozici UMP v departmentu, jiní dokonce spekulují o ambicích vyšších. "Proč by měla být snadným terčem jenom proto, že získá mandát regionální, když by se mohla věnovat jiným volebním bojům, z nichž by získala lepší výsledek," poznamenal jeden z poradců ministra vnitra v narážce na možnost paní Cécilie kandidovat do čela radnici - v Neuilly-sur-Seine.

Ministr vnitra současné vlády si může, zdá se, dovolit mnoho. Média s velkou chutí komentovala nedávné Sarkozyho satirické šlehy na adresu prezidentovy záliby v japonském sumu, které si neodpustil při návštěvě Číny. Na palubě letadla, a před novináři bulvárního týdeníku Paris-Match měl Sarkozy údajně říci, že moc nerozumí prezidentově zálibě v těchto "bojích obézních typů s pogumovanými vlasy".

Zveřejněné výroky, které Sarkozy vzápětí dementoval, vyvolaly dokonce minulý týden spekulace, že Chirakův oddaný Raffarin uvažuje o tom, že by Sarkozyho z vlády vyhodil.

"Viděli jste jeho popularitu? Nebudu ho vyhazovat, když nám může vyhrát volby," sdělil premiér několika novinářům, které si pozval na oběd. Raketový start, který nabral Sarkozy v polovině roku 2002 je zkrátka závratný, zde: ZDE. Za loňský rok dosahoval v průměru 55%, aniž by se dostal pod 52%. Letošní rok zatím zahájil na 51%.

Jeho hlavní rival Alain Juppé má sice dlouholetou podporu prezidenta, svým politickým osudem si ale není příliš jistý. Proces okultního financování RPR, do něhož je tato pravá ruka nynějšího prezidenta zapletena již z časů Chirakovy vlády na pařížské radnici (a vede pochopitelně až k němu), je už hodně dlouho časová bomba. Může ohrozit celou Juppého budoucnost. Podzimní kongres UMP, očekávaný jako hlavní politická událost roku 2004, by mohl být také posledním adieu s mužem, který si byl sebou vždy až příliš jistý.

Přímá volba nového předsedy by mohla do čela nejsilnější francouzské strany vymrštit právě Sarkozyho. O stavu zbraní mezi oběma muži napoví rozhodnutí soudu, které má již 30. ledna vyslovit, zda byl Juppé do transakcí zapleten. Letmý pohled na Juppého statistické skóre ale dává tušit, že bude mít s rehabilitací před francouzskou veřejností ještě hodně práce, ZDE