Je to zákon společensko-politický, nikoli přírodní. Týká se člověka jako politika, nikoli jako pouhého živočicha. Uplatňuje se v něm statistika a pravděpodobnost. Ani středověké morové rány nevyhubily všechno obyvatelstvo, proto ani pokles soudnosti nepostihuje všechny politiky stejně. Může se stát, že výjimečný jedinec bude ztrátě soudnosti odolávat podstatně déle než jiní politici a dokonce se mu podaří opustit politiku dříve, než se jeho soudnost přiblíží nule. Naproti tomu jiný politik může ztratit soudnost okamžitě, jakmile se dostane k vysoké funkci. Jako čerstvý příklad tohoto jevu bývá uváděn Jiří Čunek, byť v jeho případě došlo k ještě většímu krachu soudnosti u těch, kdo ho tak s tak lehkým srdcem do nejvyšších funkcí katapultovali. Variant a odchylek může být mnoho, vcelku se však zákon klesající míry soudnosti vždy a všude prosadí.

Pro uklidnění českých politiků řekněme hned na začátku, že dramatický pokles soudnosti postihuje i politické velikány, a může k tomu dojít kdekoliv na světě. Francouzský prezident Charles de Gaulle ohromil všechny tím, že v květnových lidových nepokojích roku 1968 náhle zmizel a odletěl tajně (i s manželkou) vojenskou helikoptérou ke svému starému příteli generálu Massuovi, veliteli francouzské okupační posádky v Německu. O svém odletu neřekl ani ministerskému předsedovi! Druhý den se de Gaulle sice vrátil a začal obnovovat pořádek, nikdo mu však už nevěřil, že nešlo o útěk událostmi dezorientovaného zestárlého státníka, a to z vlastní země a v době míru. Byl to začátek jeho konce ...

Konkrétních projevů klesající míry soudnosti je bezpočet a v praxi jsou často promíchány s naprosto zdravými a správnými soudy. To činí jejich rozpoznání nesnadným zejména pro obyčejného občana, který si na živobytí nevydělává politikou a ke svým politickým představitelům dosud vzhlíží s důvěrou nebo dokonce s jakousi úctou. Proto se snadno stane, že pomýlený občan přijme za svůj názor, který slyšel od oblíbeného politika, anž by si byl vědom jeho naivnosti či dokonce absurdnosti. Jak napsal již Machiavelli, "Jaký pán, takový lid. Lidé vždy a všude vzhlížejí nahoru a odtamtud si berou vzor." Politik ztrácející soudnost samozřejmě někdy tuší, že začíná mít na veřejnost neblahý vliv a že se mu lidi začínají smát, není však už schopen z toho vyvodit adekvátní závěr, například že by si před otevřením úst trochu zapřemýšlel nebo že by se za své špatné soudy a ukvapená prohlášení dokonce omluvil.

Snížení soudnosti může například nabýt formy chronického negacionismu. Tím nemyslíme samozřejmě popírání holokaustu, nýbrž popírání jiných více nebo méně evidentních společenských trendů a jevů, pokud se tyto politikovi nehodí do myšlenkového světa, který si za léta vypěstoval a v němž se cítí jako ryba ve vodě.

Vrcholnými výkony takového negacionismu se staly teoretické exkurzy Václava Klause do nejrůznějších oborů, jejichž hlavním znakem je neohrožené negování takřka čehokoli bez ohledu na fakta a na stav vědeckého poznání. Jak víme, v poslední době Klaus varuje lidstvo před aktivismem klimatologů a tzv. "environmentalistů", kteří prý chtějí zneužít "fikce" globálního oteplování k omezování lidských svobod. To je však jen poslední známý článek jeho již dlouhého negacionistického řetězu. Bude-li se tento řetěz odvíjet dále a nepřetrhne-li se, dozvíme se možná i to, že zeměkoule je už zase placatá.

Doprovodným rysem ztráty soudnosti bývá přitom obviňování osobností zastávajících protichůdné názory právě z této ztráty. Podle Klause je například bývalý americký víceprezident Al Gore "nenormální". Nositel Nobelovy ceny a bývalý víceprezident Světové banky ekonom Joseph Stiglitz by měl "vrátit profesuru" mimo jiné proto, že si dovolil kritické poznámky o české kuponové privatizaci. Bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing a s ním i další autoři návrhu evropské ústavy jsou prý "samozvaní majitelé evropanství", kteří se stali "obětí osudového klamu a pýchy člověka a jeho rozumu".

Obecně lze říci, že politik postižený ztrátou soudnosti je často upřímně přesvědčen, že ve své vysoké pozici a při svých nesmírných zásluhách musí přece být držitelem a zastáncem té nejpravdivější pravdy jen a jen on, nikoliv jeho drzí kritici nebo různí polovzdělaní pisálkové, a zejména už ne všichni moralizující nepolitici, kteří nám stále něco vnucují, ač jim k tomu nikdo nedal řádný politický mandát. Ač se to někomu může zdát paradoxní, ztrátu soudnosti urychluje úspěch v politické kariéře. Čím rychleji se politik dostane nahoru a čím intensivněji se tam rozzáří, tím snáze přijde o politickou soudnost i o prachobyčejný "common sense".

Všimněme si i dalších projevů snížené soudnosti. V zásadě je můžeme třídit také podle míry politické závažnosti. Nebuďme totiž naivní a nenamlouvejme si, že každé politikovo klopýtnutí nebo uřeknutí má stejný společenský dopad. Čtyři kila obrázků Jiřího Paroubka na lesklém papíře sice nesvědčí o vysoké míře soudnosti původců této publikace, jde však o akt poměrně nevinný, pokud odhlédneme od škody takto (zřejmě neúmyslně) způsobené samotnému oslavenci.

To když Miloše Zemana opouští soudnost, tak už to stojí za to. V historii české politiky bude navěky zapsáno jeho taktní doporučení Vladimíra Špidly do funkce předsedy sociální demokracie jako kandidáta "s nejmenším deficitem inteligence, pracovitosti a charakteru". Jak známo, podobných projevů soudnosti poskytl od té doby několik desítek, naštěstí tím však národ často pěkně pobavil. Mirek Topolánek našel naproti tomu díky své svérázné soudnosti takové zalíbení v hospodských vulgaritách a v častování politických nepřátel i přátel příměry inspirovanými nacismem, že to nakonec pobouřilo i k vulgárnostem poměrně toleratní českou politickou scénu a kárat ho začali i jemu jinak velice naklonění novináři. A tak bychom mohli dlouho pokračovat.

To všechno jsou však jen nejapnosti a drobné prohřešky proti politické kultuře ve srovnání s projevy snížené soudnosti, jimiž politici hazardují s osudem cizích i vlastních zemí a s lidskými životy. Co jiného než dramatické oslabení státnické soudnosti mohlo vést k rozpoutání války proti Iráku na základě vykonstruovaných obvinění a způsobit tak všechny lidské tragédie, které tato válka již přinesla a ještě přinese? Co jiného může vést některé politiky k urputnému hájení názoru, že tato válka je spravedlivým šířením svobody a demokracie?

Hazardem je i euroskepticismus hlasitě dnes do světa vytrubovaný částí politické reprezentace v Polsku, Česku i jinde v Evropě. Jeho zastánci jsou rodilí Evropané a Evropě jistě nepřejí nic špatného. Vidí v ní však jen trh pro výhodné obchodování a dojnou krávu. Sami nejsou ochotni pro ni nic obětovat. Oslabená soudnost jim znemožňuje vidět, jak důležitá je politicky jednotná Evropa pro budoucnost všech svých členských států a jak naléhavou se už stala potřeba celoevropské politiky energetické, bezpečnostní, obranné, zahraniční, imigrační, ekologické a pravděpodobně i dalších. Bohužel, současné slabiny a neobratnosti bruselské byrokracie euroskeptikům nahrávají. K plíživému bourání Evropské unie zevnitř je však neopravňují.

Je také dobré vědět, že klesající míra politické soudnosti je prudce nakažlivá přesto, že postihuje duši a nikoli tělo. Žádný její virus nebo bacil nebyl dosud objeven. Přesto víme, že tato nemoc se chytí snadno obcováním s jinými - zpravidla staršími a výše postavenými - úspěšnými politiky. Bleskovou rychlostí se šíří uvnitř politických partají, mezi aparátníky a poradci, v prezidentských a vládních kancelářích, v koalicích a v jiných seskupeních, kde se autoritativní vliv špičkových politiků uplatňuje zvláště razantně a bez zábran. Její akutní formou se může nakazit i politik velmi mladý a neopotřebovaný, což se např. přihodilo nebohému Stanislavu Grossovi. V zastupitelských sborech bývá situace trochu složitější, protože zde působí demokratické síly jak hnací, tak brzdící: zatímco jedni visí politikovi na ústech a papouškují po něm všechny jeho soudy i nesoudy, jiní jsou naopak ze zásady proti všemu a tím mohou - ač často jen nevědomky - proces chátrání soudnosti aspoň dočasně přibrzďovat.

Dá se tedy proti ztrátě soudnosti něco opravdu účinného podnikat? Jednoduchou a nejlevnější léčbou je odjakživa odchod z politiky, léčbě odchodem se však politici obratně vyhýbají a její uplatnění v širokém měřítku stejně nepřichází v úvahu, protože by se tak zlikvidovala větší část politických elit. A to si ani tak vyspělý národ jako náš nemůže dovolit. Někteří politologové a političtí psychologové doporučují automedikaci -- politik se prý má kriticky zamýšlet nad smyslem své práce, přehodnocovat své postoje, naslouchat kritikům, respektovat názory druhých, být tolerantní, potlačovat své nízké pudy a stále se učit. To vše je velice hezké, avšak těžko proveditelné. Politik ve vysoké politice na to zpravidla už nemá čas ani vůli a, co je podstatnější, postupující ztráta soudnosti ničí též schopnost autoreflexe, autoléčby a autoregulace.

Někdy se hovoří o úloze kompetentních a poctivých politických poradců při formování soudnosti jejich politických pánů. I zde se však dostáváme do začarovaného kruhu. Politici si poradce nevybírají dle jejich nejlepších schopností a charakterových vlastností ze dvou důvodů: takových lidí je mezi agilním politickým dorostem jako šafránu a pokud se vyskytnou, politik se slábnoucí soudností sáhne raději po někom jiném.

Zbývá tedy otázka, zda by se politikům dalo nějak pomoci zvenčí. Nikdo nemůže přece být lhostejný k tomu, že jeho oblíbení politici trpí klesající soudností, nebo dokonce mít z takových degenerativních změn škodolibou radost. Požadovat vyšší vzdělanost politiků nemá cenu, zkušenosti ukazují, že poklesu soudnosti nezabrání ani několik pravých doktorátů. Pokud jde o doktoráty honoris causa, zdá se, že jejich snadné získávání pokles soudnosti u politických špiček dokonce urychluje. Nutit politiky k odchodu je vhodné jen v extrémních již naprosto neudržitelných situacích. Ty se však těžko definují, protože v politice toho projde hodně. Jediné, co má tedy cenu, je trpělivě avšak důsledně politikům oponovat a vystupovat nikoli proti všem, nýbrž proti těm projevům pokleslé soudnosti, které již překročily únosnou míru nebo se takovému překročení blíží. Takových vystoupení na obranu politické soudnosti musí být hodně, jinak je politici nezaznamenají nebo nad nimi jen pokrčí rameny. Forma musí být vlídná a odideologizovaná, aby je politici s klesající mírou soudnosti nemohli rázně odvrhnout (jak s oblibou dělají) jako "nepřátelskou mediální kampaň", "špinavé praktiky opozice", "snahy o návrat k totalitě" nebo "útok na samé základy demokracie". Zázraky však nečekejme ...

Čtenář může ovšem namítnout, že určitým poklesem soudnosti trpíme s přibývajícím věkem a bez ohledu na životní zkušenosti vlastně všichni, ať jsme v politice, v podnikání, v domácnosti nebo v důchodu. Vždyť i mnoho známých manažerů muselo být nakonec odejito, aby se díky jejich deformované soudnosti jejich firmy úplně nepoložily. Taková námitka nebude neopodstatněná, lze však dokázat, že zde jsou určité rozdíly. Ano, soudnost ztrácíme všichni (autora tohoto odborného pojednání nevyjímaje), ale ne tak rychle jako politici. A soukromník, který přišel o soudnost, nenadělá tolik škod jako soudnosti zbavený veřejný činitel.