Střídavě útočila na prezidenta za zradu ideálů oranžové revoluce a na premiéra Viktora Janukovyče, který jako lídr modrých, tedy Strany regionů, stanul po dlouhých tahanicích v parlamentu loni v srpnu na čele vlády.

Nakonec prezident výzvy Tymošenkové vyslyšel a parlament dekretem z pondělí tohoto týdne rozpustil. Se vznešeným zdůvodněním, že „parlamentní krize přerostla v politickou krizi v zemi“ a že je bezpodmínečně nutné „zachovat stát, jeho suverenitu a územní celistvost“. Datum nových voleb stanovil na 27. května. Vládní koalice odpověděla tím, že se proti rozhodnutí prezidenta rozpustit parlament odvolala k Ústavnímu soudu, pohrozila Juščenkovi impeachmentem a začala se chystat na volby.

Popravdě řečeno, vyostření sporů mezi premiérem a prezidentem je už staršího data. Podepsalo se na ní rozhodnutí parlamentu počátkem loňského prosince, kdy většina poslanců vyslovila nedůvěru ministru zahraničí Borisi Tarajsukovi. Jenže jmenování tohoto ministra je podle ústavy v kompetenci prezidenta a Tarasjuk byl jeho člověk. Však také nevynechal nikdy žádnou příležitost pro to, aby volal po vstupu Ukrajiny do NATO. Po dlouhých přích se situace stala neúnosnou a Tarasjuk – vzápětí po návštěvě Prahy – koncem ledna rezignoval.

Parlament poskytl prezidentovi záminku k rozpuštění minulý týden, kdy dalších 11 poslanců z Juščenkova tábora přešlo na stranu vlády. Podle ústavy může změnit svoji orientaci pouze celá strana, jednotlivci dres měnit nemohou. Vládní koalice sice nemohla za to, že další poslanci přeběhli, ale když se chce psa bít...

Výzkumy veřejného mínění naznačují, že volby by měla vyhrát Strana regionů premiéra Janukovyče. Za ní by měl následovat BJT, prezidentova strana Naše Ukrajina a komunisté. Na první pohled by se tedy nic nemělo změnit. Jenže jazýčkem na vahách jsou socialisté předsedy parlamentu Alexandra Moroze, kteří by se do parlamentu nemuseli dostat. A byl to právě Moroz se svými socialisty, který svým rozhodnutím přejít od oranžových k modrým umožnil ukončení parlamentních hádek a sestavení Janukovyčovy vlády. A to se neodpouští.

Zdá se, že se situace ve světě začal simultánně dramaticky komplikovat všude tam, kde politici hledají jednostranná řešení – v Íránu, Kosovu, na Ukrajině. Je pozoruhodné, jak právě ti, kdo se nejvíce dovolávají demokracie, postrádají schopnost hledat kompromisy.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom