|
5. 4. 2007
I v tyto dny stále ještě lze podepřít pociťovanou "svatost" deklarovanými zázrakyUž po dvou letech je připravena cesta k svatosti Jana Pavla II.Je před Velikonocemi. Před dvěma lety -- 2. dubna 2005 -- zemřel pravděpodobně nejvýznamnější papež Římskokatolické církve (dále ve zkratce "ŘKC") ve 20. století, Jan Pavel II., původem z Polska. Už při smutečních obřadech pod širým nebem před svatopetrskou katedrálou dávali mnozí věřící najevo, jak intenzivně si přejí, aby byl co nejdříve zahájen proces pro svatořečení Jana Pavla II. Běžně se podle platných regulí čeká s takovým procesem v ŘKC pět let; papež má pravomoc "čekací" dobu zkrátit. |
|
Východiskem celého procesu je shromažďování materiálu a svědectví k možnému vyhlášení "ctihodnosti". Vlastní proces deklarované svatosti má pak dvě fáze, a je podmíněn nejdříve vyhlášením "blahoslavenosti" a následně teprve "svatosti". Pokud byl někdo pro víru umučen, celé řízení se zjednodušuje. Jinak je nezbytné už k dosažení blahoslavenosti doložit nějaký očividný "zázrak", zprostředkovaný nějak projednávaným kandidátem. K dosažení svatosti je nutné navíc disponovat nějakým dalším "zázrakem". Římská diecéze oficiálně skončila výchozí proces týkající se života Jana Pavla II. dnem 2. dubna 2007. Samozřejmě že se veřejnost chtěla dovědět, zda je také k dispozici podpůrný -- a pro další řízení nezbytný -- zázrak. Řádová sestra Marie Simon-Pierre na tiskové konferenci 30. března 2007 prohlásila, že byla nemocná a že se uzdravila díky přímluvě Jana Pavla II. Hned k tomu dodala, že je následně věcí ŘKC, aby tento případ posoudila, zda byl "zázračný". Měl se udát hned roku 2005, jedné noci, když se vroucně modlila. Vyléčení mělo být náhlé a zcela nevysvětlitelné. Podle vyjádření této 46-leté řádové sestry k němu došlo díky přímluvě Jana Pavla II. Na té konferenci to popsala mj. slovy: "Je to něco velmi silného, a velmi obtížně se pro to hledají slova." Pár dalších detailů k tomuto případu, zveřejněnému v jihofrancouzském Aix-en-Provence: Sestra Simon-Pierre trpěla Parkinsonovou chorobou. Diagnóza byla stanovena v roce 2001. Podle svého vyjádření sestra nemohla pak už ani řídit auto, s obtížemi chodila, a levou paži přestala vůbec ovládat. Dokonce se již nedokázala dívat na papeže Jana Pavla II. v televizi, protože byl touto chorobou stižen hůř než ona sama. K tomu dodala, že když ho viděla, zároveň už "na svou čest, viděla jsem samu sebe pro příští léta v kolečkovém křesle". Jedné noci, a bylo to 2. června 2005, tedy přesně dva měsíce po papežově smrti, a už po večerních modlitbách, slyšela sestra jakýsi vnitřní hlas, který ji nabádal, ať něco napíše. Byla překvapena, že poté když již její písmo bylo obtížně čitelné, měl náhle její rukopis opět dřívější plynulé tahy. Když se následujícího jitra sestra Marie probudila, podle svého vyjádření z konference se cítila "zcela proměněnou". K tomu dodala: "Byla jsem přesvědčena, že jsem vyléčená." Zřejmě hned po zmíněné tiskovce sestra Marie Simon-Pierre vycestovala do Říma, aby svým dílem přispěla ke kanonizaci nedávno zesnulého papeže... Snad čtenář tohoto textu uvítá mj. i vybrané následující příspěvky z BL k tématu (další odkazy k této tématice snadno najde v ČLÁNCÍCH AUTORA): Poslal nám Jan Pavel II. nějaký naléhavý vzkaz? Svatost jako delegovaná předloha lidských ctností Zázrak jako setrvalý argument pro "spasitelnost" víry Některé vatikánské dominanty (1) Jako malý příspěvek jsem si pro předvelikonoční evangelijně nastavenou směrovku dovolil připojit ještě dva odkazy z dřívějšího času: |
