Paní Edwardsové se vrátila dříve léčená rakovina prsu a pan Snow se zotavuje v nemocnici po operaci obnovené rakoviny tlustého střeva. Oba pacienti ujišťují veřejnost, že návrat rakoviny nestojí v cestě k jejich vytyčeným cílům. Veřejnost to očekává, protože se zdá, že potřebuje hrdiny v každém konfliktu, kterým je v tomto případě další vyhlášená válka zákeřnému nepříteli. Oba pacienti jsou perfektní - příjemní, přitažliví, schopní dovolit si každou léčebnou chorobu, která je vůbec k dispozici, a nekonečně optimističtí ve své nesmírně obtížné situaci. Ta je opravdu obtížná. Žádný z nich nebyl totiž napoprvé vyléčen. Během jednoho prezidentského cyklu metastázovala rakovina paní Edwardsové do kostí - ještě stále je možné ji léčit ale nikoliv vyléčit. Rakovina tlustého střeva, na kterou zemřela matka pana Snowa v mladém věku, se rychle vrátila a rozšířila se mu do jater. V nejlepším případě je jeho prognóza nejistá.

Oba pacienti ukazují veřejnosti svou tvář, která vyzařuje odvahu a cílevědomost. Prezident Bush prohlásil, že se pan Snow nedá svou chorobou srazit a že je optimistický. Paní Edwardsová ujistila národ, že i v tomto týdnu bude dělat totéž, co dělala v týdnu minulém, což znamená, že se opět zúčastní náročné předvolební kampaně svého manžela. Příspěvky veřejnosti na tuto kampaň vzrostly o 50% a voliči ho ve velké většině podporují, aby i nadále kandidoval a aby se jeho paní zúčastnila jeho předvolební prezidentské kampaně.

Sdělovací prostředky nešetří chválou a hýří květnatými výrazy, aby zdůraznily odvahu a jiné vynikající vlastnosti obou pacientů včetně připomínek, že paní Edwardsová nevynechala ani jediný den kampaně mezi návštěvami na chemoterapii. Na konci týdne by se mimozemšťan sledující americkou televizi mohl začít domnívat, že pozemšťané trpící rakovinou jsou veselí, odvážní a zaneprázdněni zájmem o svou práci a kariéru a že písnička Michaela Jacksona Beat It je jejich hymnou.

Paní Masonová ve svém článku napsala:

Jakožto žena také ovlivněná chaosem ve vývoji svých vlastních buněk jsem sledovala paní Edwardsovou a pana Snowa s pocity úžasu a beznaděje. Je toho tolik, co bych mohla obdivovat, například způsob, jak přijala paní Edwardsová zprávu o návratu rakoviny. Já jsem totiž plakala a profňukala jsem se mnoha krabicemi papírových kapesníků během několika týdnů poté, co jsem se dozvěděla svou diagnózu. Zatímco pan Snow ohlásil tiskovému odboru Bílého domu, že rakovinu porazí, já jsem ve zlatých stránkách telefonního seznamu prohlížela reklamy pohřebních ústavů. Kdo by tedy nebyl dojat rozhodností, s jakou "pacienti veřejnosti" chtějí pokračovat ve své kariéře přesně tak, jak si to naplánovali? I já jsem pracovala a prodělávala léčbu, takže vím, co to všechno obnáší, i když je nemocný člověk mladý.

Paní Edwardsová chce najít fyzickou sílu, aby mohla pokračovat v náročné politické kampani, kdežto já se v posledních dnech velice snažím o tom, abych se vůbec udržela na nohou. Pan Snow plánuje, jak se vrátí do práce na velice exponovaném místě tiskového mluvčího, v níž trávil každý den 14 hodin, kdežto já jsem zcela vyčerpaná po sobotním nákupu v jediném velkém potravinářském obchodě. A k tomu přistupuje rodina. Jak pan Snow tak i paní Edwardsová mají rodiny s malými dětmi. Najít rovnováhu mezi zaměstnáním a rodinou je obtížné i pro zdravého člověka, ale když se k tomu přidá rakovina, rovnováhu to značně naruší. Když pan Snow či paní Edwardsová spěchají na letadlo buď na tiskovou konferenci nebo na sjezd strany, jak chtějí najít čas pro filozofickou diskusi podobnou té, kterou jsem měla se svým 4-letým vnukem: "Jestli teď přijdeš, babičko, o vlasy a budeš tak holohlavá jako dědeček, znamená to, že se také staneš mužem?"

Při rozhovoru pro televizní program "60 Minutes" s paní Katie Couricovou, která je vdovou, jíž zemřel manžel na rakovinu, úsměv ve tváři paní Edwardsové na zlomek sekundy vymizel a lidé, kteří sami trpí rakovinou, zaznamenali záblesk strachu, který sami tak důvěrně znají. Paní Edwarsová poznamenala, že nechce, aby se za její dědictví mohlo pokládat znemožnění příležitosti, že by se její manžel mohl stát prezidentem. Jenže její dědictví je už nyní velice rozsáhlé: Je uznávanou právničkou, jako matka ztratila své dítě a potom procházela procesy umělého oplodnění, aby porodila dvě další děti, je politickou aktivistkou i spisovatelkou, která inspirovala mnoha dalších lidí. Kromě tohoto dědictví ale zanechá i takové, které je dostupné všem lidem a které nesouvisí s naší kariérou ani naším úsilím. Je to dědictví, které žije v srdcích lidí, které milujeme i těch, kteří milují nás. To je přece hodně a lidé by ani od celebrit neměli očekávat nic víc.

V tomto rozhovoru vysvětlovali manželé Edwardsovi, že by se jakožto případně zvolený prezident USA nedal pan Edwards nijak ovlivňovat zhoršujícím se zdravotním stavem své manželky Elizabeth, ale plně by se věnoval státním zájmům. Zdálo se, že toto stanovisko plně uspokojilo paní Couricovou, ale nejsem si jistá, že by svět potřeboval amerického prezidenta, který by měl obavu, zdali může vetovat rozpočet, zatímco je jeho manželka těžce nemocná. Nebyl by jistě vhodným člověkem, který by měl rozhodovat o velice vážných věcech - například o tom, zdali pošle syny nebo dcery jiných rodičů do nebezpečných situací.

Když se paní Masonová zmínila o takovém nebezpečí, připomněla, že celebrity postižené rakovinou používají jazyka a obrazů týkajících se konfliktu: "Náš boj s rakovinou vyžaduje chrabré vojáky, kteří se hrdinsky bijí či bojují, aby rozdrtili, srazili na kolena, potřeli nebo zničili svého nepřítele. I když odvážní hrdinové ztrácejí svou poslední bitvu, nikdy nesmějí ztratit srdnatost nebo se dát zviklat v odvaze".

Podle jejího názoru nemají bitvy ani hrdinství nic společného s léčbou rakoviny. Staromódní slovo "pacient", "patient" čili "trpělivý" se hodí velice dobře. Jakmile nemocní učiní všechno, aby získali potřebné lékařské informace a zahájila se léčba, potom potřebují především trpělivost, aby schopnost jejich těla uzdravit se dostala dostatečnou podporu, kterou věda může poskytnout. Je to trpělivost a nikoliv odvaha, která pomádá pacientům překovávat těžkosti léčby, nepříjemnost testů, znepokojující výsledky a temné bezesné noci.

Není to statečnost, která je vede k tomu, aby nastavili ruku, do níž se má zavést jehla s lékem nebo aby ulehli pod paprsky záření nebo pod chirurgův skalpel. Dělají to proto, že nemají příliš na vybranou. Jsou to jednotlivé krůčky, z nichž se skládá cesta dlouhá tisíc mil.

Problém s celebritami, které trpí rakovinou a současně nezničitelným optimismem jakož i hrdinským závazkem "porazit rakovinu", je ten, že to je pro sdělovací prostředky i pro samotnou veřejnost jedině správné stanovisko. Jenže obyčejní lidé prodělávají tolik různých cest při léčbě této obávané choroby či skupiny chorob, kolik je těch lidí. Jedna z přítelkyní paní Masonové, která také trpěla rakovinou, se rozhodla strávit minulé léto klidným seděním ve své zahradě, o kterou dříve pečovala po celé roky. Jiná vysazovala tulipány, stovky cibulí tulipánů, přestože věděla, že je neuvidí kvést. Naštěstí je znova sází i po létech a je obklopená krásou své zahrady. Někteří lidé s rakovinou jedou na cestu, o které snili celé roky, kdežto jiní si přejí zůstat v prostředí, které je jim důvěrně známé. Někteří lidé o své chorobě vůbec nemluví, zatímco jiní říkají všechno. Někteří lidé mohou žít jen proto, že zcela otupěli ale jiní mají pocit, že je jejich "emoční pokožka" neustále drásána. Všichni mají špatné a dobré dny. Neříkají, který den je špatný, ale dá se na nich poznat, když je den dobrý. A všichni se děsí výrazu, že se rakovina "vrátila". Jakmile se totiž někdo dozví, že trpí rakovinou, ví, že ji bude mít v sobě buď fyzicky nebo psychicky nadosmrti. Nadine Gordimerová napsala ve svém románu o aktivistce pro životní prostředí, která trpěla rakovinou, že se za úspěch často považuje schopnost odložit neštěstí. Protože jsou možnosti lékařské vědy ještě stále značně omezené, lidé trpící rakovinou stále očekávají aspoň možnost odložit katastrofu...