Některým evropským politikům už začíná být alespoň trochu zřejmé, že starý jednoduchý recept na prosperitu -- ekonomický růst -- se neosvědčil a nyní se stále více musíme potýkat s jeho negativními důsledky - změnou klimatu a degradací globálních ekosystémů i lidského prostoru k životu. Jednostranná orientace na ekonomický růst sama více a více ohrožuje budoucí ekonomickou aktivitu. Ekonomický rozvoj a růst již do budoucna nemůže být argumentem pro zvyšování spotřeby energie a zdrojů. Poptávka po energiích nadále nemůže být jednoduše uspokojována, ale musí být účinně stimulována. Evropa v tomto ohledu musí sehrát vůdčí roli, samotné členské státy jsou na to slabé. Výzvy současného světa jsou především environmentální, nikoli ekonomické. Úspěch EU v budoucnosti proto závisí na síle její environmentální politiky.

České i evropské ekologické nevládní organizace se shodují na tom, že hlavní výzvou budoucí politiky EU je zlepšení energetické efektivity, efektivity využívání přírodních zdrojů a vytvoření spolehlivého systému obnovitelných zdrojů energie. Summit EU 8.-9. března bude schvalovat návrh Komise pro budoucí energetickou politiku EU. Ten je v mnohém velmi pokrokový, stanovuje například opatření, která by měla do roku 2020 zajistit, aby 20 % celkové skladby energií pocházelo z obnovitelných zdrojů. Celková spotřeba primární energie se má do stejného termínu snížit taktéž o 20%. Ve své fascinaci číslem "20" však Evropa současně váhá v přijetí ambicióznějšího závazku v oblasti snižování emisí skleníkových plynů a při jeho stanovení se odvolává na postoje dalších rozvinutých zemí. Komise na jednu stranu uznává, že 30% redukce skleníkových plynů je nezbytná, následně ji však podmiňuje postojem dalších rozvinutých států. Pouze pokud rozvinuté země přistoupí na redukci o 30%, bude se Evropa ochotna přidat. Postoj Komise je v tomto rozpolcený a ve strachu před ekonomickými dopady přísnějšího režimu nerespektuje poslední analýzy dopadů změn klimatu, které přinesla zpráva IPPC i Sternova zpráva o ekonomických dopadech změn klimatu.

Směřování české energetiky a myšlení českých politiků je na tom však ještě mnohem hůř než situace v EU. Platná státní energetická koncepce je v přímém rozporu se směřováním Evropské unie jako celku, orientuje se na spalování fosilních paliv a jadernou energetiku, potenciál obnovitelných zdrojů přitom systematicky podceňuje. (Programové prohlášení současné vlády má být podle ministra Římana jen přechodným stadiem.) OZE mají přitom daleko větší potenciál růstu než jakýkoli jiný energetický zdroj. V samotné EU od roku 1997 vzrostl objem energie z OZE o 55%. Česká energetická koncepce přitom počítá pouze s 15 -- 16% podílem OZE v roce 2030. Přestože česká ekonomika nadále vykazuje nadprůměrnou energetickou náročnost a spotřebu ve srovnání s dalšími evropskými státy, státní energetická koncepce počítá s dalším nárůstem spotřeby. Primárním cílem Ministerstva průmyslu je především uspokojit stoupající poptávku po energiích. Mluví se tak pouze o růstu energetické efektivity, snižování spotřeby se všichni bojí jak čert kříže.

Průmysl je přitom odvětví, ve kterém má snižování spotřeby energií velký potenciál. Větší patálie je to v oblasti dopravy -- to je jedno z mála odvětví, kde se v EU nedaří dosáhnout tzv.decouplingu, tedy oddělení křivky růstu HDP (ta má stoupat) a růstu znečištění (ta má klesat). Čerstvě zveřejněná studie Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) přitom konstatuje, že emise skleníkových plynů z dopravy jsou pro Evropu hlavní překážkou ke splnění kjótských cílů. Dodává přitom, že Evropa se musí vyrovnat se spirálovým nárůstem poptávky po dopravě. Přesně v tomto okamžiku se české Ředitelství silnic a dálnic chlubí, že postavilo zase o několik desítek kilometrů dálnic více než v minulém roce a člen představenstva Škodovky Martin Jahn do médií vyhrožuje, že jestli bude jeho podnik bude legislativou EU donucen ke snižování emisí CO₂ u nových vozů, přesune svojí výrobu na východ.

studie Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) ZDE

Velkým úkolem pro českou ekonomiku jsou právě energetické úspory a snižování spotřeby. To je pro české politiky a představitele průmyslu velmi těžké přijmout, jako ostatně cokoli jiného, co zavání škrty, regulacemi či novými pravidly, ať už jsou jakkoli odpovědná či potřebná a inovace do budoucna jakkoli rentabilní. Není to proto jen vleklým řešením povolební situace, že Česká republika se v tomto chová velmi váhavě. Ostatně podporuje ji v tom samotná hlava státu, která se ještě stále nepřestala stydět prezentovat svoji konspirační teorii, že environmentalismus je hnutí, které získává politickou moc šířením strachu. Politikové Strany zelených by se jako první měli přestat stydět veřejně mluvit o tom, že ekonomický růst není nezbytným cílem národního hospodářství. Avšak běda, upalte kacíře.

Autor spolupracuje s asociací nevládních ekologických organizací Zelený kruh a je posluchačem katedry Sociální a kulturní ekologie FHS UK. Tento článek vznikl v rámci autorovy práce v Zeleném kruhu.