V tomto případě padla média do vlastní pasti. Závěrečné řeči si přece jen přišlo poslechnout pár novinářů a televizních reportérů.

Televizi Prima chvíli pokoušela myšlenka pobavit diváky referováním o spokojeném klímání dvou přísedících při části závěrečných řeší, ale redakce zpravodajství odmítla připravený materiál použít. Přesto závěrečné řeči signalizovaly novinářské obci, že rozsudek může být zajímavý. Překvapující udělení vysokých nepodmíněných trestů proti mírným podmíněným, navrženým státním zástupcem, vyvolalo rázem smršť publicistických reakcí. Ukázalo se ale nad síly referujících novinářů vyhnout se chybám, když z poslechu závěrečných řečí a odůvodnění rozsudku nebyli schopni strávit obsáhlý materiál.

Většina publikovaných článků tak obsahuje mylné informace, jejichž nesmyslnost lze odhalit pouhým pozornějším zamyšlením nad jejich formulacemi. Největší "botu" obsahovala zpráva veřejnoprávní televize ve večerním zpravodajství dne 24. ledna, převzatá i do úvodních vět pořadu Události, reportáže: hlasatelka zcela samozřejmě oznámila, že se Vladimír Mlynář mimo jiné provinil tím, že převedl 7, 5 mil. Kč ze státní kasy do své společnosti Testcom servis s. r. o. Udělala tak z čerstvě odsouzeného slušného člověka bezohledného a primitivního defraudanta. Je to na pováženou: obě soukromé celoplošné televize poskytly střízlivé, vyvážené zpravodajství, prosté jakéhokoli nádechu senzacechtivosti. Veřejnoprávní televize by jim měla být vzorem, místo toho projevila neschopnost zvládnout poněkud složitější informaci.

Obecně novináře mátlo označování společnosti Testcom servis s. r. o. za soukromou. Působilo to jako zástěna, za kterou se skrývala skutečnost, že svým obsahem byla společnost státní, neboť jejím jediným společníkem byl stát představovaný příspěvkovou organizací Testcom, řídili ji státní úředníci a její činnost byla důležitým prvkem státní informační politiky. Tušili pak za soukromým charakterem společnosti nějakou lumpárnu, která ale nebyla v rozsudku srozumitelně objasněna.

Sestavili si tedy skládanku, v které důležitou roli sehrálo převedení finančních prostředků Testcomu do základního kapitálu Testcom servis s. r. o. Dalším prvkem bylo nesprávné pochopení trojstranné smlouvy mezi ministerstvem informatiky, Testcomem a Testcom servisem s. r. o. , kterou si soud i novináři mylně vysvětlili tak, jako by náklady na provoz Portálu veřejné správy mělo hradit ministerstvo, zatímco tržby by zůstávaly v Testcom servisu s. r. o. a stát měl ještě za některé služby platit.

K tomu se přidal "rozčilující" poznatek, že zisky z provozu Portálu měli rozdělovat jednatelé Dušan Chmelíček a Vít Nejedlý. "Mezi řádky" tak vznikl obraz báječného penězovodu, jenž měl umožnit obžalovaným okrást stát.

Výjimečně byla myšlenka, že se odsouzení úmyslně pokusili obohatit se na úkor státu, vyslovena nezastřeně, byť nic takového netvrdila obžaloba ani soud. Jedny noviny dokonce uvedly, že až do rozsudku platila domněnka, že byla způsobena škoda státu, ale z nových důkazů z účetnictví se prokázalo, že se Vladimír Mlynář osobně obohatil.

Autorka zprávy si patrně při přednesu odůvodnění rozsudku zdřímla a musela si pak vymýšlet.

Zmatenost novinářů ale nejlépe ilustruje okolnost, že v některých článcích se naopak dočteme, že soud uznal, že odsouzení nezpůsobili škodu, ale přesto je poslal do vězení.

Podle jiného autora soudkyně Slepičková tvrdila, že Vladimír Mlynář chtěl způsobit státu škodu ve výši 11 mil. Kč, avšak nevysvětlila přesně, jak by škoda vznikla a v čem přesně mělo spočívat úmyslné jednání odsouzených.

Jiný zase mínil, že se soud nezabýval podrobně otázkou, jak je možné, že rejstříkový soud spornou firmu řádně zaregistroval. Prý připustil, že se příslušná vyšší soudní úřednice mohla splést. To ovšem v soudní síni nezaznělo. Častou chybou bylo počítání soudně stíhaných ministrů. Někteří novináři započítali Ivo Svobodu, jehož trestní věc nesouvisela s výkonem funkce ministra, jiní nikoli, takže se uvádělo dle chuti autora, že Vladimír Mlynář je tu druhým, tu třetím ministrem vlády ČR, jenž se dostal před soud. Bývalý ministr kultury Jindřich Kabát novinářům v paměti neutkvěl.

A tak máme k disposici několik popisů skutkové podstaty a jejího právního výkladu, z nichž žádný není pravdivý. Rozsudek a jeho odůvodnění jsou zmatečné a soudkyně Slepičková si za ně vysloužila oprávněné pohrdání veřejností. Ale ze souhrnu novinářských zpráv si rovněž správnou představu vytvořit nelze.

Autor pracuje pro Spolek Šalamoun, který se ve věci Mlynář intenzivně angažoval v jeho prospěch

k témuž tématu: 26. 1. 2007 Štěpán Kotrba: Rozsudek zní - vinen ZDE