6. 2. 2007
PrestižPrestiž -- úcta, vážnost, význam, vliv, vnější pověst (Slovník cizích slov, Dr. L. Rejman, SPN, 1966). Můj Slovník cizích slov je již starý a ohmataný, ale význam některých termínů se nemění ani se změnou společenského systému. Vzpomenul jsem si na něj v souvislosti s prohlášeními našich vrcholných státních představitelů, kteří se v čele s premiérem Topolánkem ihned po svém zvolení odvážně pustili do bitvy za první zahraniční základnu na území samostatné České republiky. A právě slovo prestiž padalo opakovaně a bylo míněno nejspíš jako úcta nebo vážnost. Ta se totiž prý hojně zvýší ihned po podepsání mezinárodně platného závazku naší republiky. |
Myslím, že každý politik, každý stát a možná každý člověk by se měl starat o svou pověst. Pokud bude jeho jednání seriozní, jeho činy poctivé a jeho slova úctyhodná, měla by se prestiž okolí dostavit. Žel, někdy si pouze namlouváme, že jednáme tak, jak je vylíčeno. Pokud budeme svému okolí tvrdit, že černá je bílá a lež vydávat za pravdu, asi si nás příliš vážit nebude, i když to budeme činit s nejlepšími záměry. Nepomůže ani to, že lžeme proto, abychom těm nechápajícím zajistili šťastnou budoucnost -- tedy podle našeho mínění. A právě to se stává některým politikům. Neslavně se takhle zapsali do dějin mnozí slavní. Například představitelé KSČ příliš často hovořili o tom, jak mají lidé poctivě pracovat a skromně žít a sami žili zcela jinak. Dodnes si vzpomínám na osobní setkání s nejmenovaným ministrem zahraničních věcí (kterého si jinak vážím za jeho publikační činnost). Poprvé a naposledy jsem ho viděl na konci sedmdesátých let na pláži Orlické přehrady. Bylo to v podvečer a pláž byla celkem prázdná. Ptáci už přestávali zpívat, když u vody zastavila černá limuzína a z místa řidiče ihned vyspurtoval řidič, oblečený v šedivém obleku. Oběhl auto, otevřel dveře a s mírnou úklonou počkal až vystoupí pan ministr. Pan ministr vystoupil, jako by měl další krok učinit na červený koberec některé světové instituce. Poté počkal, až řidič přinese deku, zahalí ho a pod dekou se převlékl do plavek. Již svlečen a sledován ostražitým šoférem, vstoupil důstojně do vlnek Orlíku a pět minut plaval několik metrů od břehu. Poté stejně důstojně vykráčel z vody, řidič zahalil pana ministra do ručníku a velmi pečlivě ho utřel. Ministr pouze stál a občas pohnul rukou nebo nohou. Zřejmě přemýšlel o mezinárodních vztazích. Pak znova deka, ministr si oblékl trenýrky. Na závěr ho řidič oblékl do bílé košile, uvázal mu kravatu, pomohl do černých kalhot, černého saka, černých lakýrek a zavázal i tkaničky na botách. Po otevření dveří řidičem pan ministr sám nastoupil do vozidla a auto se během chvilky ztratilo někde mezi keři. Až do té chvíle jsem si myslel, že socialističtí ministři jsou stejní lidé jako já. Vždyť noviny byly plné proklamací a já byl chlapec z venkova. Nedovedl jsem si představit, že se u nás někdo nechá takto obsluhovat. Že u nás může mít ministr svého pucfleka. Toho mi řidič připomenul nejvíc. Slavné scénky ve Švejkovi, kdy se dobrý voják ze srdce rád věnuje svému panu lajtnantovi Lukášovi a udělá mu vše, co mu na očích vidí. Dovedl jsem si to představit někde v americkém filmu, ale i tam byli většinou hrdinové skromnější. A potom tohle setkání. Za deset minut jsem ztratil značnou část svých představ o tom, jak jsme si rovni. Pochopil jsem, že někteří, kteří nám říkají, že jsme si rovni, to tak vůbec nemyslí. Pan ministr v té chvíli ztratil mou úctu. Čas plynul, nastoupili další, kteří tvrdili, že nebudou jako ti před nimi. Většinou byli stejní nebo i horší. Postupně se zkompromitovala pěkná řádka slavných tváří. Václav Havel a jeho humanistické bombardování Srbska. Václav Klaus spojený s privatizací našeho hospodářství. Stanislav Gross a podivné nabytí luxusního bytu. Asi bych mohl pokračovat, ale není to mým záměrem. Tihle všichni prestiž spíš ztráceli. Jak má ale získat prestiž stát? Stát nepříliš velký, s nepříliš slavnými dějinami a ne vždy s dostatečně velkými vůdci. Podle představy pan premiéra a některých dalších je to umístěním americké základny v lesích nedaleko od hlavního města. Možná proto, aby hrdinní američtí hoši mohli navštěvovat vyhlášené pražské lokály a pomohli nám budovat novou republiku, plnou šťastných a bohatých lidí pod vedením ODS. Na vážnosti nám snad dodá, jestliže na základnu umístíme americké zbraně bez hloupých dotazů a zbytečných podmínek. Tedy ne tak zcela. Podmínky mohou být, ale tak, aby se naši přátelé v USA necítili omezováni ve své svobodě. Jenže nebudeme se potom cítit omezováni ve své svobodě my? My co volíme své politiky? Kteří tu žijeme, chceme tu žít a necítíme potřebu budovat svoje základny někde v Texasu? Dost příznivců základny si představuje, že tu bude proto aby nás bránila. Upřímně řečeno, jsem ochoten takové myšlence věřit, jestli se na provozu zařízení budou podílet naši vojáci, jestli bude základna na našem území pod naším velením, podléhat českým zákonům a bude sloužit nejen nám, ale i našim evropským spojencům. Pochopím i to, když před jednáním s USA vyvine vláda diplomatickou iniciativu vůči našim sousedům a pokusí se získat jejich názor na celou věc. Když se bez velkého humbuku dohodne Evropská unie a USA na společné obraně. Když budeme jednat společně s ostatními a především vždy bránit naše zájmy. Proč bych se za těchto okolností bránil zvýšení své bezpečnosti? Jenže tak, jak je nám to servírováno, mám vážné pochybnosti, zda to bude v náš prospěch. USA budou mít na našem území SVOU základnu, SVÉ vojáky, budou zde bránit SVOJE území a prosazovat SVĚ politické a mocenské zájmy. Nezlobte se na mne vy všichni, kdo jste došli až sem, ale takhle se prestiž nezískává. Absolutním podřízením své politiky někomu druhému přicházíme i o ty zbytky prestiže, které ještě máme. Chováme se jako pes, který svoji podřízenost a poslušnost svému pánu projevuje oslintáním jeho bot, případně rukou, když ho pán pohladí nebo mu pohodí kost pod stůl. Pane Topolánku, pane Čunku, pane Bursíku, tak se prestiž ztrácí. Tak se likviduje národní hrdost a zdůrazňuje ponížení. A čas to prokáže. |