Jako osoby se změněnou pracovní schopností pojmenovává na internetu své zaměstnance další bohulibá instituce, Drutěva. Podnik, který ve svém názvu tvořeném zkratkou uchovává dnes už radši nepřipomínané tajemství: v roce 1950 byl založen jako Družstvo tělesně vadných. Pojmy kripl -- mrzák -- tělesné vadný -- tělesně postižený -- osoba se změněnou pracovní schopností vyjadřovaly v různých dobách totéž. Nějaký čas po svém vytvoření se každé z těch pojmenování znelíbilo partě lidumilů, která v něm (právem) vycítila osten snižování a oddělování a prosadila jeho nahrazení pojmem modernějším -- zdánlivě neutrálním a "politicky korektním". Stejný osud za nějaký ten rok čeká i osoby se změněnou pracovní schopností. Doufejme, že je příští strážci korektnosti nahradí něčím jednoslovným, i když jak je známe, přijdou se zpotvořeninou znějící nějak jako jedinec vykazující neobvyklé fyzikální charakteristiky pohybu, rozložení a tvarových forem.

Kolotoč přejmenovávání

Tělesně postižení nejsou v kolotoči přejmenovávání sami. Slepce už dneska přes ulici nepřevedete, protože je z něj nevidomý, a blázni se kouzlem změnili v duševně choré, i když i to už zní divně a zanedlouho z toho bude urážka.

Asi nejostřejší boj se vede proti pojmenováním ras a etnických skupin. Nejsme jistě první, koho rozesmívá rychlé střídání v řadě negr -- černoch -- barevný -- Afroameričan, které vedlo až k mrazivým úchylnostem typu afroamerická káva v novinách. Romové u nás už dávno nejsou ve slušné společnosti Cikány a za nějaký ten rok pravděpodobně nebudou ani Romy. Jen Židé se ubránili a jsou Židy pořád, i když okolní společnost už párkrát učinila pokus zařadit je do svých her a udělat z nich dejme tomu Izraelity. Vrátíme-li se k černochům, mnozí ještě pamatujeme doby, kdy barevný byl i v Americe progresívním a superkorektním pojmenováním. Dnes je tam totéž slovo hanlivé. Kde a proč došlo k posunu?

Co je skutečnost

Lidumilní přejmenovávači věří, že nahrazením příznakového slova odstraní pohanění. Tahle víra se ukazuje jako bláhová. Když nahradíte negra černochem, způsobíte jediné: černoch nabere všechny negativní významy negra. O pár let později musí nahradit černocha Afroameričan a ani on pravděpodobně není poslední. Co to znamená?

Filozofové se už nějakých sto let hádají o to, jaký je vztah skutečnosti a jazyka. Přou se o to, není-li náhodou jazyk jedinou skutečností, kterou dokážeme pojmout. Jednou z odpovědí na otázku po skutečnosti může být i: Lidská skutečnost je to, co odolá i tlaku jazyka. A ještě jednou, protože je to důležité: Lidská skutečnost je to, co odolá i tlaku jazyka.

Končí-li v žumpě vulgárního jazyka za negrem černoch, barevný a časem jistě i Afroameričan, měli bychom se (jakkoliv je to na první pohled zlé a rasistické, a tedy nepříjemné) zamyslet nad tím, není-li problém v tom, co je označováno, místo v pojmenování.

Chudáci Gruzínci

Na svém blogu zaštítěném časopisem Respekt (vochocova.blog.respekt.cz) ovydala Lenka Vochocová (přiznejme, že bývalá spolužačka) článek "Bude se Bůh ženit?! Pobouřilo ji v něm gruzínské přísloví "Kdyby žena byla něco dobrého, byl by i Bůh ženatý" a to, že ho jako své denní motto otiskl jeden z velkých českých deníků. Mluví o nehoráznosti, o pokleslosti a samoúčelnosti. Mrzí ji, že se něčemu takovému můžou smát i ženy:

"Některé ženy se takovým "vtipům" prostě smějí. Smějí se hloupým blondýnám, nepraktickým domácím puťkám, žárlivým hysterkám, škodolibým tchýním. Smějí se, protože jim to připadá vtipné, smějí se, aby zapadly, aby nedejbože nevypadaly jako feministky nebo jako někdo, komu chybí smysl pro humor. Já se směju ráda, ale tohle mi vtipné nepřipadá. Nebaví mě ani vtipy o mužích posedlých ženami, o podváděných nebo nepraktických manželích, o nedokonalých stvořeních mužského pohlaví, která je třeba tolerovat, lichotit jim a za zády se posmívat jejich nepoužitelnosti."

V diskusi k článku potom odpovídá lidem, kteří ji nařkli z nedostatku smyslu pro humor, takto:

"Těší mě, že vám ke štěstí stačí zveřejnění jednoho hloupého, zlého a utlačujícího přísloví a že jste ochotny a ochotni považovat ho za vtip a smát se mu. Já vám to přeju. (...) A až vám třeba jednou bude smutno z toho, že si vás někdo zaškatulkoval a odsoudil vás podle vlastní představy o vaší skupinové příslušnosti, snad se chytíte za nos, že jste se zastávali hloupého vtipu... vlastně přísloví."

Bohužel, necítíme příliš sympatií k textům, které chtějí z veřejného prostoru odstraňovat stará gruzínská přísloví, byť tyto texty psaly bývalé spolužačky. Příliš často se takový zápal mění v útoky na přísloví obecně:

"Tohle je gruzínské. Možná kdysi mladým Gruzíncům mělo nějak posloužit do života. Nebo se pletu, že tohle je smysl přísloví? Ulehčit nám orientaci ve světě, i kdyby to bylo za cenu nepatřičného zjednodušení? Jednoduchý svět je určitě lákavý. Taky máme podobná přísloví: Dlouhé vlasy, krátký rozum. Kam čert nemůže, nastrčí ženskou." (ve stejném článku).

Máme podezření, že zanedlouho by zapáleným antigruzínským aktivistkám mohly začít vadit i lidové písně, koneckonců vtipy jim už vadí. Tedy samozřejmě ne všechny, ale jen ty, které zesměšňují skupinovou identitu. Což jsou asi tak všechny mínus dva.

Chováme úctu a slabost ke všem formám lidové tvořivosti, byť by se zdály politicky nekorektní. Ctíme v nich jistý druh moudrosti vyšší než je moudrost internetových rozumbradů. Možná už v tom, že vtipy, přísloví i písně nabízejí v souhrnu vždycky pravdy protikladné a svět tím činí ne jednodušším, ale složitějším a zajímavějším. Možná i v tom, že dokážou dát za pravdu čemukoliv a projevují tak nadhled téměř božský. Ale nechme folkloristiky.

Saponát aneb Věčnost vtipů o ženských

Lenka Vochocová se domnívá, že svět bez gruzínského přísloví a bez podobných útoků na skupinovou identitu by byl lepší. Nebyl by tak "nehorázný". Obecně mají feministky za to, že hvízdání mužů na ženy, špatné vtipy a vulgarita do světa nepatří a stálo by za to je z něj vymést. Za svět čistší - není to krásná představa?

Ať už je či není, především je neproveditelná. Lenka Vochocová a ostatní čističky netuší, že s vulgaritou je to stejné jako s černošstvím. Neodstraní ji ani ten nejsilnější Jar.

I kdyby všechny Lenky Vochocové světa vydrhly z povrchu zemského všechna gruzínská přísloví, všechny vtipy na skupinovou identitu a všechny odporné mužské poznámky na ženskou adresu, genderové napětí i vulgarita (mužská i ženská) zůstanou. Nebudou se projevovat hvízdáním či vtipy o tlustých tchýních, ale jinými, z dnešního pohledu zastřenějšími způsoby. Budou se vkládat do pohledů, do oblečení, do gest, do hovorů o počasí nebo o zelenině. Vulgaritu, stejně jako skupinové zařazování a vtipy o ženách či mužích nelze ze světa odleštit. Pod sebesilnější vrstvou čističe se skvrna objeví znovu a znovu.

Japonské gejši měly absolutně přísný řád oblékání a chování, nepřipouštějící nic podobného vulgaritě v evropském smyslu slova. Přesto se některé dokázaly chovat vulgárně. Evropan to možná nebyl schopný odlišit, Japonci to dokázali velice dobře.

Muži a ženy s čistící mánií budou dál a dál dštít saponát na (podle nich nepovolené) vtipy, na politicky podvratné či nekorektní narážky, na znaky vulgarity či na zdůrazňování rozdílů mezi muži a ženami. Budou útočit na znaky a možná se jim občas podaří některé vymýtit či proměnit. Nikdy ale neodstraní samotnou vulgaritu, podvracivou sílu humoru či rozdíly mezi muži a ženami, které vyvolávají vzájemné vtipy i přitažlivost. Proto je úsilí uctívačů saponátu marné.

Opusťme už ale laciné připodobňování jedné mladé feministky k ženskému archetypu uklízečky. O útoku na gruzínské přísloví nechť si laskavě utvoří názor sám čtenář či čtenářka. Přísloví mívají sílu zvítězit díky stálému kolektivnímu opakování nad všemi saponáty. Abychom to řekli jejich slovy: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, přesto zůstane strom života věčně zelený.

Nechuť k jinakosti

Zdá se, že vulgarita, nechuť k tělesně postiženým, rasismus atd. jsou skutečnostmi, které dokážou (i kdyby jen částečně) odolat jazyku. Jak je to možné?

Přejmenování mrzáka na tělesně postiženého bylo chvályhodným výronem bohumilé lidské touhy nikomu neubližovat. Věcně však neznamenalo téměř nic, zanedlouho získal tělesně postižený znovu význam mrzáka a bylo třeba naše krásné, korektní a filantropické uši obludit osobou se sníženou pracovní schopností. Místo toho, abychom přijali mrzáka jako bezpříznakový fakt, snažíme se ho přejmenovávat a předstírat, že mrzákem není. Jenže lidská skutečnost se našemu přejmenovávání směje. Být tělesně postižený prostě je horší než tělesně postižený nebýt. Zeptejte se kohokoliv, kdo by si mohl vybrat.

Aktivista, který začne přejmenovávat černochy na Afroameričany, je rasistou, protože sám podlehl kontextu a vnímá označení "černoch" jako pejorativní, hanlivé. I černoši můžou být protičernošskými rasisty, pokud začnou skupinový název sebe sama vnímat jako ponižující.

Skutečnost dokáže jazyk překroutit na různé strany, nizozemští Gézové (a bohužel i němečtí nacisté) přijali a hrdě nesli svá původně posměšná označení a ta ihned ztratila hanlivý nádech. Celá velká, krásná a mystická gotika se jmenuje podle svého původního označení za barbarské období.

Pro koho není hanlivé označení "černoch", pro toho není hanlivé být černochem. Běloši se svým pojmenováním obvykle žádné problémy nemají, a jsou dokonce tak sebevědomí, že si bez problémů přivlastňují i hanlivé romské pojmenování "gadžo". Spousta "bílých" o sobě ve styku s Romy mluví jako o gadžech a nedělá jim to žádný problém, necítí se tím uraženi, protože vůbec nechápou, jak by mohlo být urážlivé být bílý. Až totéž budou moci dělat Romové, až i neromské společnosti přestane připadat příznakové označení Cikán, pak budou Romové skutečně společensky rovnoprávní pro sebe i pro společenství kolem sebe.

Bohužel to bude trvat asi ještě dlouho. Lidské skupiny (dělené podle rozličných kritérií) budou existovat i dál, a kde existuje rozdílnost, existuje většinou i hierarchie. Romové nejsou "ve skutečnosti", "sami o sobě" o nic horšími lidmi než Neromové. Přesto mají ve společnosti určené hranicemi České republiky zřetelně "nižší" společenský status než "neromští Češi". Podobně ve světě obecně jsou Češi horší sorta lidí než dejme tomu Britové. Ženy mají stále ještě nižší přístup k politické moci než muži. Lidé z Evropské unie jsou pro libovolného evropského celníka jiná kasta než lidé dejme tomu z Ukrajiny, Vietnamu či Pákistánu. A kde taková hierarchie není vyjádřena úředně, projevuje se oboustranná rozdílnost aspoň neoficiálně. Poznámkami o pakoších, o opicích či o rákosnících.

Skupinová identita, útoky na jiné skupiny (takovými útoky jsou i vtipy), rasismus, to vše má jediný pramen: nechuť k jinakosti. Bylo by snadné tuto nechuť pominout jako špatnou a překonanou, jako v naší krásné multikulturní době nepřijatelnou. Tím bychom ale zavírali oči před lidskou přirozeností, a to se nevyplácí. Vyhřezla by jindy, jinak a možná mnohem hůř. Nechuť k jinakosti má své příčiny. Mimo jiné možná pramení ze snahy o zachování rodu, ze snahy vyloučit z něj všechno cizí, nebezpečně se odlišující či nedostatečné. Proto jsou slepota či tělesné postižení pořád iracionálně příznakové a my je přejmenováváme a přejmenováváme a přejmenováváme, aniž bychom je příznakovosti zbavili.

Jak je důležité míti rasismus

Strach z jinakosti se v nejčistší formě projevuje ve svých nejodpornějších, rasistických projevech. Norimberské zákony zakazovaly ostře sňatky mezi Árijci a Neárijci. Hrubé nacistické časopisy byly plné vtipů či "skutečných" příběhů o tom, že Židé chtějí prznit německé dívky a špinit německou rasu. Nechvalně proslulý film Žid Süss byl o tomtéž. Nejprimitivnější rasistické texty všech ras a národů spojuje motiv "zkazí naše ženy", "znásilní naše panny", "touží odvést naše dívky a udělat jim svoje parchanty".

Hesla o tom, jak je chtějí "cizinci" odvést jejich "domácím", "vlastním" "rodným" mužům vyvolávají i v ženách hluboký, podvědomý, kolektivní strach. Hitler měl nejmíň tolik příznivkyň jako příznivců. Ženy si stejně jako muži četly se sladkým vnitřním strachem a stravující toužebnou nenávistí časopis Der Stürmer. Za bázní k cizímu je skrytý strach z ohrožení genofondu. Buď nekvalitou (proto podvědomá nechuť ke slepcům či bezrukým) nebo cizostí. Nenávist je ale silnější. Je totiž jako svým stínem provázena i podobně silnou přitažlivostí. Nechuť k cizincům či jiným rasám je vždycky horší a krutější než nechuť k vlastním tělesně postiženým. Je to nenávist posilovaná nepřiznanou touhou.

Strach vyvolává každá jinakost, proto ty věčné nářky básníků o tom, že společnost není schopna přijmout výjimečnou osobnost. Ať jste černý mezi bílými, Pražák mezi Moravany, slyšící mezi hluchými, ale také muž mezi ženami nebo třeba tlustý mezi netlustými, vždy pocítíte jasné kolektivní vyjádření odstupu, přinejmenším občas. Děti vyjadřují tuhle antropologickou konstantu ve svých kolektivech nejčistěji, tedy nejkrutěji. Ale zopakujme: tato všude na světě vysledovatelná nechuť (vyvažovaná, jak už to u člověka bývá, často zájmem o všechno nové a exotické) má své hluboké příčiny a důvody. Většinu z nich možná ani neznáme, ale nevyplatí se je pomíjet.

Co s tím?

Ano, co s tím? Přijmeme nenávist k jinakosti jako nevyhnutelnou? Pozabíjíme se (vzhledem k čím dál větší etnické i jiné rozmanitosti) v Evropě navzájem?

Stavět se dá na tom, že v nikom z nás není jen identita většiny, každý je aspoň v nějakém ohledu menšinou, někým "jiným". Někdo je černochem, někdo slepcem, někdo anarchistou, někdo kardiakem, někdo Romem, někdo ženou, někdo intelektuálem, někdo abstinentem atd. Všichni v sobě máme zakódovanou zkušenost oběti a menšiny stejně jako zkušenost agrese a většiny. Všichni cítíme nechuť k jinakosti stejně jako touhu se přiblížit k většině a k "normálu". Pokud dokážeme tato svá nastavení, programy, které v sobě máme vloženy, rozeznávat a opracovávat, pochopíme i ostatní v jejich momentálních rolích a situacích. Nemá cenu se vyhýbat rasistovi v sobě ani menšině v sobě, strach z jinakosti doplňuje strach z jinakosti, ani jednoho nejsme ušetřeni. I něco tak tupého, jako je běžný český skinhead, by si možná dokázalo představit, jaké by bylo, kdyby ho do krve zkopala tlupička levicových intelektuálů. Rasismus má v naší duši své nezastupitelné místo, jde o to nenechat ho vyhřeznout do jeho odporných projevů.

Změna formy neznamená změnu obsahu

Vraťme se teď k vulgaritě. Totéž, co pro rasismus a pro kolektivní city obecně, platí i pro sprostotu. Vulgarita ve vztahu mužů k ženám, stejně jako vulgarita žen k mužům je vždy součástí naší osobnosti. Má slušně velký význam pro reprodukci člověka, její lepší objasnění čeká snad na jednu z dalších analýz Jana Sterna.

Neznamená to, že všichni musíme mluvit sprostě. Znamená to, že každý z nás v sobě má svoje vulgární já.

A znamená to taky, že (jako každý přirozený lidský rys) vulgarita vždy u určité části společnosti hypertrofuje. Že stejně jako v každém společenství existují muži typu Marka Ebena, bude v něm také určité procento týpků (a nějaká ta týpka), kteří se budou chovat příliš vulgárně (příliš sprostě na normy, které má daná společnost nastavené -- supervulgární japonský samuraj by se patrně podle evropských norem choval jako úžasný gentleman). Vždycky prostě budou nějací muži nějak hvízdat na ženy, i kdyby u toho nehvízdali. Změna formy neznamená změnu obsahu.

Chvála krutosti

Stejně jako vulgarita, i boj proti vulgaritě je antropologickou konstantou. Má stejný obsah jako boj za "čistotu" toho nebo tamtoho. Vždy budou na světě čistotné Lenky Vochocové i špinaví Štefanové Švecové, kteří je budou ironizovat.

Na začátku jsme psali o tom, že lidská skutečnost je to, co odolává i jazyku a mění ho. Jako takovou skutečnost jsme si ukázali třeba hanlivost tělesného postižení, odlišnost rasy (jinak řečeno nechuť k jinakosti), či vulgaritu. Není snadné smířit se s podobnou definicí skutečnosti (máme štěstí, že je to jen jedna z mnoha). Ukažme si ji ještě aspoň na jednom příkladu a skončeme.

To, co nám dnes přijde kruté (dejme tomu pohlavkování zlobivých dětí), bylo ještě pro naše prarodiče zcela běžné. To, co přijde běžné nám (dejme tomu slepice existující celý svůj život na jednom místě velkochovu) by přišlo kruté našim prarodičům. I v dobách, které nám dnes připadají velmi krvavé a nemilosrdné (dejme tomu doba Attilova), existovaly věci, které se zdály moc kruté lidem tehdy. Dejme tomu: i v časech, kdy bylo běžné a společensky zcela přijatelné zabíjet válečné zajatce a uvrhovat jejich ženy a děti do otroctví, bylo zřejmě kruté tyto zajatce ukřižovat či narazit na kůly, jejich ženy podřezat a syny před uvržením do otroctví vykleštit. Co existuje bez ohledu na formu, jíž to nabývá, je krutost. Fakt, že jisté chování je ve společnosti považováno za nepřiměřeně násilné a zlé.

Pozn. JČ: Tady se myslím, autor, dostává na zajímavě tenký led. Má pravdu, že slova jsou znaky, a tedy tabuových významů nabývají nebo je ztrácejí v závislosti na skutečnosti. Jenže činy. bití dětí nebo mučení lidí je však skutečnost. Těžko lze myslím přijmout představu, že usekávání prstů vězňům je v minulosti bolelo míň než dnes... (I nám přijde kruté držet kuře po celý život v kovové krabici, pokud jsme to kdy viděli a pokud to víme.) Činy zase tolik svůj význam nemění, myslím, každého bolí v každé době, když mu někdo vypíchne oko... Není prostě pravda, že když Arabovi useknou ruku za krádež, že ho to v důsledku jeho "kulturní podmíněnosti" bolí míň než Čecha :) Některé skutečnost zase tak relativní nejsou. Lidství je společné nám všem, stejně jako určité základní požadavky a předpoklady. To, že je různé společnosti potlačovaly nebo lidem upíraly, neznamená, že nejsou obecně lidské. Protesty proti rasismu, utlačování žen, jsou oprávněné, protože jsou zaměřovány proti nespravedlnosti.)

Co je skutečnost II. aneb trocha pseudofilozofických žvástů

V každé společnosti je vulgární, kruté (ale taky krásné, svaté a spravedlivé) cosi jiného. V každé společnosti je kdosi jiný postižený, kdosi jiný blázen a kdosi jiný černoch. Co zůstává, jsou koncepty krutosti, svatosti, vulgarity, skupinové méněcennosti...

Skutečností, která je za jazykem a mění ho, je tedy -- slovo. To slovo, které bylo podle evangelia na počátku. Zní to paradoxně, ale jen slova jsou schopna odolat jazyku. Krutost, krása či jinakost jsou slova, pojmenování, chcete-li Platónovy ideje, Aristotelovy formy či Baudrillardova simulakra (i to jsou samozřejmě jen jazykové nálepky a názvy, jazykové koncepty stojící za jazykem). Naše hluboce prožívaná zkušenost (zkušenost vulgarity, svatosti, krutosti atd.) se mění a podle svého si přizpůsobuje jazyk, ale zároveň ji k jazyku napínáme. Napřahujeme ji k pojmům. K idejím absolutní skutečnosti (krutost, vulgarita...), které jsou paradoxně zároveň simulakry, tedy znaky bez reality, jíž by označovaly. Nedokážeme vymezit přesně, co je vulgární nebo kruté, proto znaky bez reality, ale známe vulgaritu i krutost, obě si dokonce dokážou přizpůsobovat náš jazyk, a proto jsou skutečností.

Závěr

Robert Holdstock popisuje v Lesu mytág divoký hvozd plný věčných hrdinů, postav stvořených z pověstí. Pohybují se v něm archetypy, třeba Zbojník (něco jako Robin Hood) či Král (řekněme Artuš), kteří bojují se starými mytickými příšerami a s dalšími mýty věčných zlodějů či rytířů. Žijí z toho, jak fungují v kolektivní paměti lidstva (podobný svět pro archetypy televizní se pokusili stvořit otec a syn Svěrákovi ve filmu Akumulátor 1).

William Butler Yeats píše v Rose alchemice o tom, že naše životy a osobnosti jsou jen chmýřím, pomíjivým naplňováním stále stejných schémat, která vyjadřují bohové či nejlepší literární postavy. Na světě je, bylo a bude nespočet Hamletů, Faustů, Quijotů i Diů, stejně jako Manon, Marií, Ariadné a Artemid. Jen tyto modely (a pro nás prázdná slova i věčné ideje jako krutost či krása) jsou věčné a doopravdy skutečné, my živí jsme jen sny této pravé skutečnosti. Možná na tom něco je. Vždyť i Shakespeare mluví jen slovy, když říká "To, co jmenujeme růží, nazváno jinak, vonělo by stejně." Živý květ, který při psaní snad viděl, už se dávno rozpadl do prachu. A přece: bez něj a bez tisíce dalších dávno rozpadlých i ještě nevyrostlých květů by Shakepearova nádherná věta neznamenala nic. Platí pro každou z milionů skutečných růži, a tím zároveň pro ideu růže...

Začali jsme tím, že přejmenovávat podobnou "opravdovou" skutečnost je sice činnost chvályhodná, prakticky ale skoro zbytečná. Slova (kolektivní pocity, osobní myšlenky, prázdné nádoby i věčné ideje), která jsou za slovy, dokážou jazyk naformovat a naformátovat podle svého.

Co z toho plyne pro nás? Většinu našich konstant, i těch špatných, jako je vulgarita, krutost, rasismus a nechuť k jinakosti, nemá cenu přejmenovávat a rušit. Nepovede se to, vrátí se nám nečekaně zpátky. Tam, kde potlačíme rasismus, vyleze nenávist národní či náboženská. Tam, kde zrušíme násilí fyzické, přijde nějaká forma teroru duševního.

Mnohem lepší, než potlačovat hluboká hnutí v nás, je taková hnutí poznat, přiznat a naučit se s nimi pracovat tak, aby nebyla tak nebezpečná. Přiznejme si, že ať jsme bělochy, černochy nebo třeba Asiaty, cítíme někdy nechuť k jiným rasám. Naučme se ji reflektovat a zpracovat, využijme ji k poznání sebe sama a nepokoušejme se ji zničit, ale přetavit v něco užitečného.

Přiznejme si, že jako muži máme občas potřebu dělat na ženy obscénní gesta, nebo je ponížit jinak a dát jim najevo nadřazenost. Že jako ženy dokážeme občas zneužít sexuality k dosažení svých společenských zájmů, dejme tomu k získání lepšího postavení v zaměstnání. Nezamlčujme si to, pracujme s tím. Nejen jako jednotlivci, ale i ve společnosti. Jde o kolektivní záležitosti.

Přejmenovávání, mazání slov a celá politická korektnost jsou jen jiné formy zamlčování. Zamlčování, skrývání a zametání pod koberec. Nic pod kobercem ještě nikdy nezmizelo. Ale může to začít hnít.