Mrtvý ležel již dávno v kapli. Dlouho již?
Řekněte sto, řekněte pět set let . . . Co s počty,
jestliže někdo vymkl se již času? Možná,
že živel vrátil se jen nazpět k živlům. Čas
je jenom pro nás . . . Odtud jedna svízel.
I ležel dřevěně v polakované černi,
své malé ruce, dokonale jemné,
jak hračky z marcipánu, zkříženy na bříšku
a na tváři, z níž cosi vyhladilo, jak malou výčitku,
adresovanou nám, každičkou vrásku,
rost šedý vous. -- Takový dobrodušný
a zhola marný žert podkožních dějů. Chladný
vzduch kaple vysoušel
pot na tváři, když chlapec sotva doběh,
jako by ještě mohl stihnout start
do jistých dálek. Přemítal tu teď,
podivně klidný, jaký moh být přechod
odtud na onen beze světa svět.
Snad stejně prostý, jak když zahne chodec
za šedý roh -- a ty, když doběhneš,
ulice prázdná je, beze stop, ani nit
po žebříku, spředeném z ryzí záře.
Jen šedé staré zdi, pukliny v omítce
a dlažba zmlklá šeď, poslední barva barev,
hvizd větru nad hlavou a naříkání v drátech,
zadrátovaný strop, nejzazší Thule města.
Šedivý vesmír -- nač dál rozebírat?