Kolumbie a "válka proti terorismu"

1. 12. 2006 / Daniel Veselý

Politické a ekonomické změny, odehrávající se v Jižní Americe, jimž jsme svědky, bych směle přirovnal k událostem na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století ve střední a východní Evropě, i když mají svá specifika. Bolivarianská revoluce zažehla tyto změny ve Venezuele, Bolívii, Brazílii, Chile, Argentině a nedávno i v Ekvádoru.

Smíme se zmínit i o pozitivních politických událostech v Nikaragui. Přestože situace ve zmíněných státech není zdaleka ideální, ve srovnání s uplynulým čtvrtstoletím, kdy zde tvrdé neoliberální reformy spolu se státním terorismem vytvořily personifikované inferno, můžeme směle hovořit o úlevném tání. Avšak jedna země zůstává nadále v plné moci severního hegemona, státního teroru a paramilitaristických milicí. Kolumbie.

V této zemi již fakticky desítky let zuří válka mezi vládními jednotkami a paramilitaristickými milicemi na jedné straně a levicovými guerillami, především tzv. FARC (Revoluční ozbrojené síly armády kolumbijského lidu), na straně druhé.

FARC bývá v celoplošných sdělovacích prostředcích vykreslována výlučně coby vražedné, vysoce sofistikované komando, jež bez milosti likviduje a unáší civilisty a vojáky, masově podřezává krky všem, kdo mu přijde pod ruku. Skutečnost je ale při bližším pohledu poněkud složitější. Je možné FARC doopravdy hodit do stejného pytle jako například Al-Káidu, nebo představuje legitimní odboj?

FARC byla založena v roce 1964 dvěma tucty rolnických aktivistů coby důmyslná obrana, jejímž úkolem bylo chránit autonomní vesnické komunity před kolumbijskou armádou a paramilitaristickými milicemi. V současnosti se jedná o vysoce organizovanou guerillu s dvacetitisícovou členskou základnou, jež má nezanedbatelný vliv na více než čtyřicetiprocentním území Kolumbie. Do 11.9. 2001 byla tato vojenská organizace považována za legitimní odbojové hnutí většinou zemí EU a Latinské Ameriky. Před 11.9. 01 se lídři FARC setkávali s politickými špičkami EU, a to již od roku 1999, se snahou urovnat konflikt s kolumbijskou armádou mírovými prostředky. Mírová jednání byla však posléze zmařena, neboť enormní tlak ze strany USA a paramilitaristických skupin tyto snahy paralyzoval.

V roce 1999 byl prezidentem Clintonem s velkou fanfárou představen ambiciózní "Plán Kolumbie", (Plan Colombia) jehož oficiálním cílem měla být válka proti drogám, avšak v reálu šlo o velkorysou pomoc kolumbijské vládě (dosud čtyři miliardy dolarů na vojenské výdaje) ve válce proti FARC, sociálním seskupením -- rolníkům, členům odborů, humanitárním organizacím, intelektuálům apod. Washington již od počátku osmdesátých let udržuje při životě fikci, že tato protidrogová kampaň je ospravedlnitelná, avšak dosud není schopen vysvětlit, proč většina peněz putuje do oblastí pod kontrolou FARC. Tyto finance naopak nesměřují do oblastí, kontrolovaných kolumbijskou armádou, kde se nacházejí rozsáhlé kokainové latifundie. Plán Kolumbie tyto akce zastřešuje jakýmsi "legitimním šidítkem".

S vyhlášením Bushovy doktríny - války proti terorismu - byla ukončena mírová jednání mezi zainteresovanými stranami, EU přeběhla na druhou stranu a situace v zemi nabrala tvrdší kurs.

Kolumbie je v současnosti organizacemi Human Rights Watch a Amnesty International považována za zemi," kde se nejvíce porušují lidská práva na západní hemisféře" a kde bylo k roku 2003 zabito 85% všech světových politických aktivistů (zejména lídrů odborů). Více než dva a půl milionu rolníků a obyvatel slumů bylo v rámci "protidrogové kampaně" vyhnáno z domovů. Podle kolumbijských humanitárních organizací bylo v posledních pěti letech zavražděno na 30 000 rolníků, vesnických učitelů a domorodých vůdců. Státní teror se snaží rozdrtit rebelující odbory a prosadit v zemi smlouvu o volném obchodu se Spojenými státy. V Kolumbii žije 68% lidí s denním příjmem pod hranicí chudoby, který činí necelé dva dolary na osobu, zejména díky škrtící ruce volného obchodu.

Těmto drakonickým zákonům neoliberálních reforem byla vystavena většina zemí Jižní Ameriky, avšak tam, kde existuje extrémní útlak, se probouzejí populární hnutí, která za cenu nesmírných obětí nakonec mohou uspět, jak jsme tomu svědky.

Zdroje: www.wikipedia.org  

www.dissidentvoice.org

www.hrw.org

 

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 21.12. 2016