Sintemaarten je den, který mi připomíná dny, kdy se brzo stmívá, stromy jsou bez listí, blíží se zima a vzrůstá předvánoční spěch. Je to docela zvláštní si ten den připomínat tady v Buenos Aires, kde je vedro -- dneska jsme obědvali na terase v ostrém slunci, natíráme se opalovacím krémem, pomáhám Gastonovi s jeho citlivou kůží. Včera v parku pil maté a zůstal příliš dlouho na slunci, takže je dnes celý rudý a spálený. Já se pořád schovávám za svými černými brýlemi. Už začínám být docela opálená, a to se úmyslně nevystavuji slunci. Slunce je tu tak nesmírně silné, že když si sednu na terase u kávy či u časopisu nebo si vypiju v parku maté, kam jsem se permanentně nastěhovala, k opálení ta hodina či dvě denně úplně stačí. Tedy stačí to k tomu, co dokážete zvládnout. Trochu déle a už by to bylo bolestivé.

V těchto dnech už nepotřebuju svůj mobilní telefon. Kdokoliv, kdo mě hledá, ví, kde mě najde, v parku: "parque las Heras", kterému říkáme, že je to "playa las Heras", pláž. I když to není o nic víc než jen čtverec trávy se stromy, uprostřed města s automobily, autobusy a taxíky létajícími kolem na všech čtyřech stranách, je to malá oáza a hlavně, je těsně vedle našeho domu! Každý ten park používá jako svou vlastní zahradu, vzhledem k tomu, že zahradu skoro nikdo nemá, a tak používají porteños toto místo, jako by to bylo jejich soukromé teritorium, což znamená, že tu leží v plavkách!

Musím říct, že se mi to zdá opravdu legrační, protože jsem si myslela, že Jižní Amerika bude velmi konzervativní. A co je ještě horší, polovina lidí v tomto městě je italského původu, a Italové jsou autoři slova "konzervativní"! To mi připomíná dobu, kdy jsem byla se svou italskou sestřenicí Francescou a zažila jsem tam poprvé ten nejintenzivnější konzervatismus. Seděli jsme na břehu řeky, kolem na dlouhé kilometry byli jen asi tři nebo čtyři lidé, ale když jsem se chtěla svléknout a opalovat se v plavkách, Francesca začala být nervózní a bála se, že to lidem kolem bude vadit. Avšak tatáž slečna sama klidně leží v plavkách na trávníku v Amsterodamu, takže lze z toho dospět k závěru, že Italové jsou konzervativní pouze, pokud jsou v Itálii?

Buenos Aires je v tomto smyslu velmi rozporné město. Má dvojí morálku. Stačí pouhá cesta autobusem, abyste se dokonale poučili o obou těchto stránkách! Sedíte-li v autobuse a díváte-li se ven do ulic, kolem vás míjejí obří billboardy na nichž jsou ženy ve velmi odhalených, svůdných pozicích a dělají reklamu na spodní prádlo. Pod billboardem však často bývá kostel, a tak se celý autobus pokřižuje.

Někteří lidé, k mému obrovskému pobavení, se pokřižují opravdu pokaždé, když jede autobus kolem kostela. Přísahám, zřejmě si předem museli podrobně zjišťovat, kde všechny ty kostely jsou, protože jsem se vždycky snažila koukat z okna, kde stojí kostel, když se najednou celý autobus začne křižovat, a nikdy jsem žádný neviděla!

Já ovšem patřím k těm lidem, kteří kdy vstoupili do kostela jen s foťákem na krku buď jako turista nebo na svatbu. Jsem nervózní, když jsem v přítomnosti nábožensky založených lidí, protože se bojím, že na mě poznají, že jsem ateistka. Ale to neznamená, že v nic nevěřím. Věřím v mnoho věcí. Jen nejsem ochotna přijímat, co mi vnucuje jeden člověk nebo jedna kniha ohledně toho, jak bych měla žít svůj život. Namísto toho jdu za tím, s čím se v životě setkám a co považuju za cenné. Absorbuju nově naučenou lekci a od té chvíle se vždycky snažím zacházet se životem na základě tohoto svého poučení. Učím se od lidí, s nimiž jsem se seznámila a s nimiž jsem mluvila. Učím se z věcí, které náhodně slyším, z písní, z knih nebo z ulice, učím se srdcem, o němž si myslím, že je to hodně staré srdce a už zná a dokáže poznat spoustu věcí a říká mi, jestliže je něco dobré nebo špatné.

Dneska jsem se dověděla něco z rubu sáčku s cukrem v příjemné francouzské kavárně nedaleko "Avenida 9 de Julio", jednoho z největších bulvárů, který vede městem, jedné z nejširších ulic na světě s šestnácti jízdními pruhy, ulice, na níž najdete slavnou sochu "Obelisko", kterou bezpochyby poznáte na každé pohlednici z Buenos Aires.

Seděla jsem tam, pila příjemně kávu, když jsem začala číst texty napsané na zadní straně sáčku s cukrem. Vytáhla jsem si zápisník, abych si to zapsala. Na jednom bylo vytištěno: "Hledám svůj osud. Dospívám k závěru, je podstatou mého osudu je hledání."

Otočila jsem ten sáček v ruce a zamyslela jsem se nad tím. Co je náš osud? Brutální, ale pravdivým způsobem všichni víme jistě, že jednoho dne zemřeme. Jestliže to víme jistě, nebylo by prostě lepší to přijmout než trávit svůj čas strachem ze smrti? Zdá se, když se nad tím zamyslíte, že je to naprostá ztráta času, bát se něčeho, co je nevyhnutelné. Přesto musím přiznat, že se bojím hodně. Jednou jsem slyšela jednoho holandského umělce v kabaretu říkat: "Jsem závislý lásce jak na droze, protože se bojím smrti. Jenom když cítím lásku, mám pocit, že ještě žiju."

Nikdy jsem tyto dvě věci nedávala do souvislosti, ale myslím, že jsem také závislá na lásce. Znamená to, že je můj strach ze smrti větší a vážnější, než pozornost, kterou jsem mu kdy věnovala? Myslela jsem, že mé hledání lásky pochází ze strachu, že skončím sama, ale na této teorii mi vždycky vadilo, že nemá smysl bát se být sama, protože sami jsme vždycky. Můžete mít kolem sebe lidi, ale nikdy se nestanou součástí vašeho já. V nejlepším případě můžeme různé věci sdílet, ale nakonec, od začátku, je všechno naprosto individuální. Přicházíme sami, odcházíme sami. Proč se tedy máme po celou dobu bát být sami? Je to jako umírání, je to nevyhnutelné, a tak nemá smysl se toho bát.

Sedím tady v parku vedle fotbalového hřiště, píšu a přemýšlím o tomhle všem, piju maté a pozoruju své zpocené přátele, jak v odpoledním vedru běhají za míčem. Tu a tam ke mně některý z nich přiběhne a prosí mě, ať mu jdu koupit vodu.

Zdá se mi to tady klidné a dynamické. Je příjemné tu sedět a dovolit své mysli, aby se ztratila v myšlenkových asociacích. A líbí se mi, že mi zrak padl na noviny vedle mě na stolku z umělé hmoty, kde ho nechal Gaston, uvnitř je knížečka, kterou dnes za jedno peso koupil od někoho v metru. Prohlížím si tu knížku povídek a když vidím, že je tam text, který skoro úplně shoduje s myšlenkami, které mi právě probíhají hlavou, docela mě zamrazí. Začnu číst:

"Co je pravda?"

"Pravda je to, co hledám."

"A nalezl jsi ji?"

"Ne. Proto ji hledám."

"Myslíš, že ji brzo najdeš?"

"Možná, určitě jednoho dne ji najdu."

"To si myslíš, anebo v to doufáš?"

"V to doufám."

"Proč?"

"Protože jsem na cestě."

"Co je ta cesta?"

"Cesta naděje."

"Kam vede?"

"K pravdě."

"Jsi si jist?"

"Opravdu jist, to ne. Ty vždycky chceš jistoty!"

"Takže, proč tedy kráčíš?"

"Abych pokročil dopředu."

"Do neznáma?"

"Pod přirozeným tlakem se seznámím s tím, co se teď považuje za neznámo."

"Takže ty jen kráčíš, abys kráčel."

"Ano."

"Myslíš, že ti to bude trvat dlouho, takhle kráčet?"

"Celý život."

A pak se zamyslím, položím knížečku zpět na stůl a vyplňuji další zoufalou žádost o láhev vody od žíznivého amatérského hráče fotbalu. Možná, že to je jediná věc, na kterou se můžeme zaměřit: pokusit se najít pravdu, než zemřeme.